houby s voctem

Plátno chtělo být tím vším. Za běloučkou vrstvičkou už se chystala křidélečka, očička i zobáčky. Před bílou vrstvou čekala lžíce na velký třesk a velké hodování. Běloba sama chtěla být červení a modří, krví a nebem, o něčem mluvit, vypovídat. Těšila na své zmizení, na svůj konec.

Ten ale nenastal. Plátno dál viselo na zdi a pravé úhly ho svíraly ve správném řádu věcí. Alespoň se tak tvářily. Každá malba je abstraktní, když hrany plátna vidíme jako rovné. Svět byl rozřezaný na úhledné čtverce a úhlednými čtverci byl svět.  

V úhledném čtverci ale ptáčátko nerostlo, na to byl moc prázdný. Vyrostlo za plochou, kterou vymezoval. Za plochou plnou sněhové bouře, vyšlehaného bílku, mlhy. Za plochou vypraného prostěradla a vybílené zdi.

Jiná vybílená zeď, ta pod plátnem, se s ní dala do řeči. O tom, jaké to je zdí být a jaké nebýt. Zeď ve čtverci nechápala, jak si někdo tak může stát za svým. Zeď, co byla zdí, byla naprosto znechucena, jak někdo může být tak bytostně nestálý.

Ze zdi na zeď najednou přelezla moucha. Bylo jí vcelku jedno, jak velké hranice mezi světy musela překonat, jak odlišně najednou začala existovat a jaké životní možnosti se před ní otevřely. Neviděla ani možné hrozby, co právě vyvstaly. Do hnízda se ke své snůšce co nevidět vrátí samička a takové sousto nemůže přijít nazmar. Zcela jistě se už blíží, krouží nedaleko a shání poslední kořist. Když se člověk pořádně zaposlouchal, bylo slyšet šustění jejích křídel. Moucha to ale zcela ignorovala a dál si lezla po vypouklé skořápce. Zastavila se a chvíli přešlapovala. Pak ji konečně cosi vyrušilo a ona vzlétla zpátky do reality.

„Tak copak to nevidíš?“