honzajolic

Svět her už nesleduji tak aktivně, jako dřív a když už se rozhodnu něco si zahrát, hodně si vybírám a volím spíš starší tituly. Přesto mě na letošní E3 jedna hra nesmírně zaujala. Je to hra We Happy Few a její tvůrci ji včera odpoledne našeho času uvolnili v programu Steam Early Access (a taky na GOGu a Xbox One - v obojím také jako rozpracovaná hra).

Hra je podle tvůrců hotova asi na 50 % a budou na ni (SNAD) dále dělat. Kromě prologu a začátku v ní není příběh. Včera a dnes jsem u hry strávil přibližně osm hodin. Podívejte se, jak na mě působila.

We Happy Few se odehrává v alternativní historii, v roce 1964. Většina slušných lidí je pod vlivem drogy Joy a tak si neuvědomují, že svět je v podstatě v troskách. Kdo se rozhodne drogu nebrat je jako Downer poslán na periferii, zbaven v podstatě všech práv a nechán na pospas ostatním ubožákům. A právě tam se ocitl náš hlavní hrdina.

Hra přináší hned několik zajímavých (ne nutně originálních) prvků. Za prvé je tady hlad, žízeň a únava. Musíte prostě pít, jíst a občas se vyspat. Když se nevyspíte, sníží se Vám stamina a budete moci méně běhat, skákat a útočit. Když nepijete a nejíte, začne Vám být špatně a nakonec zemřete.

Když už mluvíme o smrti, smrt je většinou trvalá. Žádné “nahraju uloženou hru a jede se dál!” Když zemřete, začínáte od začátku. Tedy pokud to na začátku nevypnete v nastavení.

Za těch osm hodin, co jsem hru hrál jsem zemřel asi třikrát. Jednou na mor (který nejspíš nejde vyléčit), jednou únavou a jednou žízní. Nevyplatí se moc čekat a případné potřeby je nutné uspokojit co nejdříve. Pak se může stát, že na mapě nikde neuvidíte poblíž pumpu s vodou a je konec.

Dalším zajímavým prvkem, který hodně připomíná třeba Don’t Starve, je výroba předmětů. V herním světě nacházíte spoustu součástek a věcí a z nich je pak možné sestavovat složitější a užitečnější výrobky.

Ve hře je omezený inventář (který jde pomocí vylepšení zvětšovat, ale ani pak to není žádná sláva) a je tak nutné volit, co potřebovat budete a co ne. Zbraně jsou poměrně velké a zabírají hodně místa, navíc se rychle opotřebují a rozbijí, takže než se pustíte do většího konfliktu, chce to se připravit.

V průběhu soubojů se mi hodně líbila nemožnost měnit rychle zbraně nebo vybavení. Výměna primární zbraně totiž probíhá přes inventář jehož otevření hru nezapauzuje (takže jste nadále zranitelní a nemůžete se bránit) a samotné prohození nebo nasazení zbraně není okamžité, ale chvíli trvá. V divokém souboji na to pak není čas a pokud se Vám v polovině rozbije zbraň, dokončíte souboj pěstmi.

Grafika vypadá hezky. A když říkám hezky, nemyslím tím, že hra má skvělé částicové efekty a fotorealistické textury. Myslím tím pouze to, že se mi hra líbí a hezky se na ní kouká i když nemáte superherní počítač. A taky má zatraceně dobrou atmosféru. Jediné co trochu kazí dojem je velmi rychlé střídání dne a noci - trvá jen několik vteřin než se z úplné tmy stane den.

Ovládání na rozdíl od grafiky má ještě mezery, zejména v inventáři, pokud hrajete na gamepadu. Ale možná jde jen o zvyk a časem se do toho dostanu.

Vzhledem k tomu, že je hra nedokončená, je v ní spousta nedodělků a chyb. Ukazatel na mapě se občas zasekne, úkoly v deníku se neaktualizují přesně a včas a postavy občas procházejí nábytkem. Vše se ale díky rozpracovanosti dá omluvit.

Tvůrci se hodně chlubí tím, že je herní svět vytvářen náhodně a díky tomu je větší znovuhratelnost. Moc jsem tomu nevěřil, protože jen to, že jsou ulice na mapě jinak, přece ze hry nedělá hru jinou. Při opětovných startech jsem byl ovšem překvapen tím, že se měnil i průběh některých úkolů a některé úkoly byly úplně nové. Pokud toho bude v plné verzi využito ještě víc, rozhodně bude prostor pro několik zahrání po sobě.

Náhodná generace prostředí má i své nedostatky. (Zatím) jsou ve hře asi 3 typy domů a proto spousta domů vypadá úplně stejně. Skříně na stejném místě, stejné díry ve stěnách, stejní obyvatelé. Na druhou stranu už člověk ví, v kterém domě a kde může přespat a kde nejspíš nalezne nějakou cennost.

Celkově je We Happy Few skvělé a doufám, že se hře budou tvůrci dále věnovat a přinášet časté updaty. Early Access rozhodně stojí za to!

Jedním z mých nejoblíbenějších žánrů je parodie. Klasická komedie je fajn, ale parodie v sobě musí mít něco víc. Aby někdo natočil dobrou parodii, musí být schopen natočit dobrý film, protože jenom v případě, že něco opravdu umíte, si z toho dokážete udělat legraci.

Díky mému vztahu k parodiím mě zaujal film Jednotka příliš rychlého nasazení. Po delší době nadějně vypadající film, který paroduje všemožné akční filmy. Jenže je v tom trochu háček, tenhle film vznikl (na rozdíl od Bláznivé střely nebo Policejní akademie) ve Velké Británii a tam dělají všechno trochu jinak.

Děj filmu se točí kole Nicolase Angela. Ten je tak dobrým policistou, že vrhá špatné světlo na kolegy z londýnské policie. Ti se proto rozhodnou, že bude nejlepší poslat ho někam, kde nebude mít co řešit. Pošlou jej tedy do Stanfordu, malého města kde se nikdy nic nestalo. Jenže to, že se nic nestalo, vlastně není náhodou…

Na plátně (na televizi) se objeví spousta známých herců, jako Martin Freeman, Bill Nighy, Bill Bailey atd. A protože jsou to Britové, jejich humor je, no prostě britský. Není to prázný humor pro humor, ale v podstatě inteligentní legrace, na kterou se hezky dívá. Hot Fuzz jsem viděl v češtině a jsem přesvědčen, že se spousta vtipů ztratila v překladu. Možná by stálo za to vidět film znovu v angličtině.

Konečně se mi to podařilo! Dohrál jsem do konce Legend of Zelda! No, vlastně jsem to dohrál jen do poloviny, ale o tom až dýl…

The Legend of Zelda pro NES jsem v životě rozhrál asi šestkrát, ale ani jednou se mi příliš nedařilo. Po sedmé jsem si už ani nedával naději na to, že by se mi to vůbec mohlo povést. Hra mě ale neskutečně chytla a po více než dvou týdnech snahy a bědování se zadařilo.

Nebylo to nic lehkého. Rozhodl jsem se totiž, že si hru zahraji postaru. No, tak ne úplně postaru, protože (bohužel) nemám doma NES a taky jsem místo nepohodlného ovladače použil Dual Shock 4, ale jinak to bylo jako za starých časů. Nepoužíval jsem možnosti ukládání hry přes emulátor (i když jsem hru ukládal, viz níže) a taky jsem nekoukal na návody a rady na internetu.

Byl jsem tak na hru úplně sám a byla to výzva. Hra je až neuvěřitelně těžká. Žádný tutoriál, žádné vození za ruku a šipka kam máte jít. Nic takového. Jsi v lese, tady máš meč a snaž se. Hra sice má něco jako mapu (na obrázcích vlevo nahoře), ale ta je v podstatě na nic, protože jen ukazuje kde přibližně ve světe jste, ale ne kde se nachází cokoliv ostatního. Takže přišel na řadu kostičkovaný papír, tužka a mapu jsem si musel kreslil sám.

Zajímavostí je, že Zelda byla jednou z prvních her na NES, které umožňovaly uložit si hru a pokračovat v ní později. Není divu, jen těžko si lze představit, jak někdo dokončuje hru na jeden zátah. Osobně bych odhadl, že jsem u ní strávil něco přes 20 hodin. Možná by to bylo méně, kdybych nehledal všechny předměty a nesnažil se projít každý kousíček mapy, ale stejně jsem rád, že jsem měl možnost si od hry odpočinout, protože mě často neskutečně štvala.

The Legend of Zelda je první hrou ze zeldí ságy. Ovšem jen pokud se na to díváte z pohledu data vydání hry. Z hlediska příběhu je to složitější a jedná se v podstatě o předposlední epizodu v celé sérii.

Příběh je prostý, Gannon unesl princeznu Zeldu a chtěl kouzelný trojúhelník, kterým by ovládl svět. Zelda ale chytrá, trojúhelník ještě před únosem rozbila na osm kousků a schovala je na různých místech po celém království. Na hlavním hrdinovi hry, Linkovi, je najít všech osm kusů, porazit Gannona a vysvobodit Zeldu.

Jak už jsem psal, začínáte jen s mečem a malým štítem. Meč se dá použít i na dálku, ale jen pokud má Link plné zdraví. A co si budeme povídat, to většinou nemá. Každý kousek Triforce je ukrytý v dungeonu a je chráněn bossem. Prvních pár levelů je poměrně snadno k nalezení i k dokončení, jak se ovšem hra dostává do pozdějších fází, k tomu najít vchod do dalšího levelu je potřeba mít speciální předměty nebo vybavení a dokončit level je náročné na reakce, trpělivost a přemýšlení. Vybavení se hrdinovi sice postupně vylepšuje, ale spolu s tím se zdokonalují i nepřátelé, takže si hra hezky udržuje obtížnost až do konce.

Je fascinující s kolika málo prvky dokázali tvůrci vytvořit něco tak komplexního a různorodého. Hrát hru je veliká výzva, protože objevit co dál je někdy opravdu složité. Mudrcové, kteří jsou ve hře k potkání totiž mluví asi tak jako Brumbál (tj. v hádankách), takže je třeba zapojit fantazii a nějak si přeložit, jakým směrem by měla pokračovat cesta k vítězství.

I když, k vítězství… Po dokončení osmi levelů a osvobození Zeldy totiž přijde… NOVÝCH 8 LEVELŮ, které jsou ještě lépe skryty a jsou ještě náročnější. V rámci svého duševního zdraví se tomu teď chvíli věnovat nebudu. Ale jednou, jednou dohraju i Second Quest!

Hodnocení: 100 %

Bylo nebylo jedno království, kde většina lidí neuměla mluvit normálně a tak zpívala.

Poprvé jsem o pohádce Tři bratři slyšel v rozhlasovém rozhovoru s Janem Svěrákem. V něm si postěžoval, že dnešní pohádky, to ho nebaví. “Je to Karkulka a vlkodlaci, prostě všechno zamíchaný do sebe. To všechno už jsem někde viděl.” No a tak se rozhodl natočit vlastní pohádku, ve které se propojí Červená Karkulka, O dvanácti měsíčkách a Šípková Růženka. Scénář mu k tomu napsal jeho otec Zdeněk, kterého jsem až do shlédnutí Tří bratrů považoval za posledního českého filmaře, který za něco stojí. Považoval.

Žili tři bratři. Vojta Dyk, Tomáš Klus a Zdeněk Piškula (o tom posledním jsem taky nikdy neslyšel). Jejich otec Oldřich Kaiser bůhví proč pořád praskal klouby na rukou a jednoho dne je poslal do světa. A pak už sledujeme jejich dobrodružství, přičemž každý z nich sehraje hlavní mužskou roli v jedné ze zmíněných pohádek.

Nezní to úplně špatně, kdyby ovšem k pohádkám někdo přistoupil trochu jinak. Takhle tvoří odhadem 80 % celého filmu převyprávění příběhů, které každý zná. Nic nového, Růženka se píchne o růži, babička má velké oči, Holena je zlá na Marušku. Všechny tři pohádky se navíc vůbec neprolínají, jdou prostě přímo za sebou a spojují je jen tři bratři, nic víc. Na rozdíl od chytře propojeného Lotranda a Zubejdy jde tady prostě jen o slepenec tří příběhů bez nějaké logičtější vazby.

První a nejsnesitelnější příběh je o Růžence. Ne, že by to byla bůhví jaká sláva, ale alespoň se na to dá koukat a místy je to vtipné. Tady musím vypíchnou Lábuse, který si zahrál ježibabu a první příběh byl díky němu vcelku koukatelný. I tady ovšem silně překáželo neustálé zpívání všech. Jasně, jde o hudební pohádku, ale proč musí všichni POŘÁD zpívat. Pár písniček by se dalo snést a třeba v již zmíněném Lotrandovi krásně zapadaly do příběhu a byly chytlavé. Tady jsou neuvěřitelně otravné a navíc mám pocit, že většina z herců moc zpívat neuměla. Vážně jsem rád, že sudičky byly jen tři.

Druhý příběh je o pedofilním myslivci, který rozpárá mentálně postiženého vlka a z toho všeho plyne poučení, že pokud hledáte dabéra pro holuba do hudební pohádky, tak rozhodně neberte Pavla Lišku. Karkulku totiž z nějakého důvodu hrála asi desetiletá holčička, kterou její rodiče slíbili jejímu zachránci, ale teprve poté, co bude slečna Červená v rozpuku. Do té doby si mohou dávat pouze “dětskou pusu.” Je to úchylný. Vlk stál za to. Byla to prostě příšera a navíc (stejně jako všichni) zpíval. Podruhé a naposledy jsem se smál.

(Naštěstí) posledním příběhem bylo O dvanácti měsíčcích a to byla čistá nuda. Tvůrcům evidentně došly všechny nápady a tak se vše ubíjejícím způsobem opakovalo a jediným světlým bodem byli starci v lese. Možná jsem na chvíli usnul, ale vím, že pak byl konec a já děkoval bohu, že můžu jít domů.

Takže sečteno a podtrženo: jsem neuvěřitelně zklamán. Tohle rozhodně není cesta, kterou by podle mého měly české pohádky směřovat. Je mi hrozně líto, že mě i Svěrák zklamal.

Tomáš sní o tom, že bude filmařem a ví, že kdo něco chce, musí makat. A proto natáčí v jedenácti letech svůj první film. Asistuje mu u toho jeho kamarád Lečo Harissa Haris, jehož matka je Chorvatka. Film Pojedeme k moři proto vidíme očima Tomášovi kamery a Tomáš jej sám stříhá a komentuje.

Příběh je o Tomášově životě, který je stejný jako život spousty jedenáctiletých dětí. Tomáš je zamilovaný do své spolužačky, chodí k němu jeho babička a má fajn rodiče. Najednou Tomáš zjistí, že jeho táta každé úterý a čtvrtek někam odjíždí. Hned začne s Harisem vymýšlet, jestli snad tatínek nemá milenku, což brzy zavrhnou, protože mají video záznam, na kterém tatínek souloží s maminkou. Jak jsem říkal, úplně obyčejný život jedenáctiletého.

Do této chvíle byl film pohodový a párkrát i vtipný. Pak ale zvážní. Haris nikdy nechtěl natáčet u sebe doma. Až jednou se to náhodou stalo a my vidíme, klasickou ukázku domácího násilí, které se stupňuje tak, že nakonec Harise i jeho bratra odveze jejich máma zpátky do Chorvatska. Mezitím umře Tomášovi babička a na závěr všeho zjistí, že tatínek jezdí za maminkou do ústavu, kde je Ondra, jejich postižený skutečný syn. Tomáš je totiž adoptovaný.

Příběh není špatný. Má několik vrcholů a fakt o adopci překvapí. Jenže mohl být mnohem kratší. Spousta scén se opakuje, spousta je zbytečných scén (např. dlouhé záběry na jídelní stůl, kde si všechni popřejí dobrou chuť a pak je pár dlouhých minut slyšet jenom mlaskání). Mohl to být fajn hodinový televizní film, ale takhle je to zbytečně nudné.

Překvapili představitelé mladých filmařů. Konečně zase jednou uvěřitelné děti. “Staří” herci také nezklamali, ale jejich bylo zvláštní, přestože je prakticky pořád někdo natáčel a to i v ne příliš vhodných situacích, ani jednou neřekli: “Běžte s tou kamerou do prdele.”

Mádl sliboval návrat ke kořenům českého filmu. Ten se nekoná. Pojedeme k moři sice není tak špatný jako většina české produkce posledních let, ale žádný zázrak to taky není. Posun k lepšímu tady je, ale dost malý. Ještě patnáct dvacet filmů a bude to skvělé! Snad se blíží lepší časy...

Dan Přibáň si splnil další sen a je z toho opět povedený film.

Všechny expedice, kdy parta nadšenců jede na nejšílenější možné místo (Afrika, Rusko, Brazílie) v nejhorším možném autě (Trabant, embéčko) mě vždycky bavily a tak není divu, že mě bavilo i Trabantem až na konec světa.

Pribáň tentokrát přibral pár dalších lidí, mimo jiné slovenského motoblázna a Poláky, kteří snad utekli z blázince. Rozšířila se i flotila. K dvěma Trabantům přibyl Maluch polských šílenců a Jawa 250.

Tato čtyři vozidla se vydala napříč Jižní Amerikou. Tedy aspoň myslím. Mapa, která se mi hodně líbila třeba v prvním díle chybí. Stejně tak počítadlo, třeba dnů, nebo kilometrů, chybí. Navíc se pravidelně střídá noc a den, takže jsem měl pocit, že Jižní Ameriku projeli za pět dní a když na konci někdo řekl, že to trvalo čtvrt roku, docela dost mě to překvapilo.

Když už mluvíme o noci, noční záběry moc nechápu. A je jich hodně. Tak čtvrtinu filmu je vidět jen tma a světla aut. Nechápu proč, Amerika je přece krásná! Vůbec mi chybělo víc záběrů na krajinu, větší popisnost. Ve srovnání třeba s Trabantem Hedvábnou stezkou mínus.

Ale abych jen nehanil, film je skvělý a předchozí dva odstavce jsou jen malou skvrnou na jinak skvělém filmu. Všechny ty nedostatky vyváží atmosféra. Parta bláznů a pohodářů jede pořád dál. Přibáň a ostatní vtipkují a komentují situaci, řeší problémy s auty i cestou a je vidět, že si celou výpravu užívají.

Pokud rádi cestujete, máte rádi dobrodružství a nemáte možnost něco takového zažít, rychle do kina, pokud ne, jděte tam stejně, Trabantem až na konec světa za to stojí.

Rok se s rokem sešel a Zdeněk Troška nám servíruje druhý díl skvělé podívané jménem Babovřesky. A opět nezklamal.

Na Babovřesky jsem šel do kina hned ze dvou důvodů. Prvním je masochistická touha vidět něco, o čem moc dobře vím, že mi z toho bude špatně. Druhým důvodem je, že jsem chtěl prostě vidět, jestli se tomu lidé budou smát.

První teze se ukázala jako pravdivá - z filmu mi opravdu bylo špatně. Je to děs, ale o tom později. Více mě děsí druhá premisa. Ukázalo se totiž, že se lidé opravdu smáli. Nechápu to, asi jsem jiný, ale zrychlený záběr na běžící babku mě prostě nebaví. Nebo stará bába na motorce. Proč se všichni smějí? Uchází mi snad nějaká hluboká myšlenka?

Nechci ani náhodou tvrdit, že jsem snad chytřejší než ostatní, nebo že ostatní jsou idioti, protože se tomu smějí, ale většina “humoru” všechen “humor” mi přišel neskutečně, omlouvám se za to slovo, debilní. Na druhou stranu, pokud se to lidem takhle líbí a smějí se mu, proč to má na ČSFD jen 30 %? Pokrytectví?

No a teď už k příběhu. Do Babovřesk přijíždí skupina hokejistů (kolikrát, sakra, musíte dostat pukem do hlavy, abyste kývli Troškovi na účast v takový ptákovině?) a místní babky je chtějí dát dohromady se svými vnučkami. To se ale nelíbí jejich klukům a tak se asi hodinu a půl děje něco hrozně nudného.

Zároveň na radnici přijíždí kontrolor z ministerstva financí. Ten má evidentně několik osobností, protože je chvíli hodný, chvíli zlý, pak zhulený, pak v pohodě a pak zase zlý a pak zase hodný a většinu času nudný.

Vůbec nechápu, proč ve filmu byli Dolanský s Vondráčkovou. Nic moc se od nich nedozvíte, snad jen, že se pořád milují a že jedou někam do Británie. Nejspíš proto, aby byli v titulkách. Zabitý čas.

V minulém díle mne pěkně štval product placement. V porovnání s “dvojkou” to však ani nestojí za řeč. Vlastně to celé vypadá jako reklama na Auto Mach. Všechno na co se podíváte má na sobě nějakou značku a občas to celé připomíná scénu z Truman show, kdy se někdo téměř usměje do kamery a řekne něco ve stylu: “Utírám si prdel toaleťákem značky Soft, ten je nejlepší!”

Něco Vám řeknu hned na začátek: LEGO příběh mě neskutečně překvapil a myslím, že je to nejlepší film za posledních několik let (i když počítám Hobita).

Film je o jednom obyčejném Lego člověku, Emmetovi, který žije svůj obyčejný život v Lego světě. Celý tento život je skvělý a všechno je boží. I když… jemu a většině ostatních sice boží přijde, při bližším zkoumání ale vidíte, že jde o klasickou diktaturu, ve které Lord Byznys ovládá úplně všechno.

To ovšem Emmetovi vůbec nevadí a žije si svůj skvělý život přesně podle příručky, ve které je návod úplně na všechno. Jednou po práci Emmet náhodou objeví tajný artefakt, s jehož pomocí (jak mu Hustěnka, kterou objeví spolu s artefaktem) může jako jediný zabránit Lordu Byznysovi zakráglovat celý svět. Emmet je totiž vyvolený a ti přece musí vždycky všechny zachránit.

Zní to možná hodně dětsky (a v kině kromě nás byly jen samé děti), ale je to vážně legrace. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem se celý film smál. Vážně, bez ironie, je to bomba.

Emmet s Hustěnkou, a později i s jejím přítelem Batmanem, putuje různými legosvěty a snaží se zastavit Byznyse. Ano, je tam Batman a nejen on. Díky licencím, které Lego vlastní, je film plný známých postav, jako je Brumbál, Gandalf nebo třeba Abraham Lincoln. No dobře, ten asi nebyl licencovaný…

Film je dělán (jak jinak) na počítači, ale Lego postavičky i svět vypadají opravdu reálně. Lego příběh je rychlý, svižný, akční a nezačne ani na chvilku nudit.

Jako u jednoho z mála filmů bych neváhal jít na něj do kina znovu. Kadence vtípků je totiž neuvěřitelná a počítám s tím, že mi jich hodně moc uniklo. A to je škoda, protože všechny byly vážně, vážně, vážně k popukání.

No a úplně nejlepší je konec filmu, kdy zjistíte, že celý příběh se vlastně… ale ne, neprozradím to, běžte do kina!

Upřímně, poušť si představuju jinak…

Rok se s rokem sešel a máme tady další díl Hobita. Jaký je? Vážně se ptáte? Skvělý!

Možná je to tím, že jsem čekal skvělý film, ale vážně se mi nový Hobit líbil. Film (jak asi každý čekal) začíná úplně jinde, než předchozí končil, ale později se naštěstí dostane k naší skupině trpaslíků s hobitím doprovodem.

Film jsem schválně viděl ve 2D a anglicky, minule mne totiž české 3D silně zklamalo. Díky 2D jsem si mohl vychutnat spoustu efektů, které v některých chvílích vypadaly až moc animovaně. Jenže něco vám řeknu. I když všichni nadávají, že je to až příliš animované, je to přesně ten důvod, proč je to tak skvělé.

Druhý díl Hobita je o něco akčnější než první a rozhodně to není na škodu. Jízda v sudech je skvělá, stejně jako drak a filmu moc rádi prominete pár nesrovnalostí. Například Orlanda Blooma. Vždyť má být o spoustu let mladší (bez ohledu na to, že elfové nestárnou) a Legolas má zatím o deset let a kilo víc, než v Pánovi Prstenů. Stejně tak Gandalf vypadá o dost víc sešle.

Film trvá hodně přes dvě hodiny, jenže vůbec to není na škodu. Pořád se něco děje a když se náhodou něco neděje, je pořád na co koukat. Zpracování prakticky všeho je na skvělé úrovni a technické stránce se nadá vytknout vůbec nic.

Martin Freeman opět předvedl skvělý výkon, dokonce bych řekl, že se oproti minulému dílu ještě překonal. Jeho povídání se Šmakem je prostě úžasné. Stejně tak ostatní, kteří podle mého Bilba dohnali a je radost se dívat i na ně.

Je třeba připomenout, že Hobit je oproti Pánovi Prstenů spíše pohádkou a proto se člověk nesmí divit spoustě vtipných a naprosto nereálných scén (Legolas jedoucí na hlavách trpaslíků, kteří jedou po divoké řece). 

Už dost psaní, běžte si někam rezervovat lísky, tohle musíte vidět! A pak mi prosím napište, kde byla ta poušť.

Do vesnice Babovřesky přijíždí kněz Šoustal (Lukáš Langmajer) a pak se půl hodiny filmu nic neděje. Až se najednou začne dít. Místní drbny (báby) se s páterovým jménem ne a ne srovnat. Starosta obce (Pavel Kikinčuk) si navíc hledá novou sekretářku a při pohovoru to vypadá, jako mi mu poskytovala orální sex. Před tím, než kopne starostova manželka svého chotě mezi nohy mu dá kněz Šoustal pěstí, protože ona sekretářka je jeho sestra. A Vy si říkáte, že když se nic nedělo, nebylo to zase tak špatné.

Starosta pak omylem střelí mezi nohy Šoustala, který následně drží prsa starostové. Nakonec se vše vysvětlí a všichni se začnou líbat a objímat. K tomu všemu se již zmíněná sestra Šoustala (Lucie Vondráčková) zamiluje do Jana Dolanského, který ve vsi zdědil obří strašidelnou vilu. A člověk si při tom říká jen: Proč!?

Nějak to celé nedrží pohromadě. Z ničeho nic se ve vesnici objeví Lucie Bílá jako cikánka a její obtlouslý manžel s tím, že chtějí pokřtít dítě. Vše s knězem domluví a odchází. A pak už nikdy nepřichází a do konce filmu o nich neuslyšíte. Další asi pětiminutová má jen jediný úkol. Sdělit divákovi, že v Babovřeskách žijí tři báby, které nechodí do kostela, protože jsou to komunistky. A co je nám sakra do toho?

Babovřesky jsou nabyté product placementem do takové míry, až to přestává být únosné. Chápu, že nějak se ten film zaplatit musí. Ale co je moc, to je moc. Nejenže jeden z hlavních hrdinů soutěží v Haló, tady Impulsovi, ale všichni čtou 5 + 2, TV magazín a jezdí Citroeny, na které jsou vždy tak třikrát delší záběry, než by bylo třeba. Strašná je scéna ze začátku, kdy Lucie Vondráčková přijde na radnici se slovy: “V týdeníku Metro jsem četla inzerát, že někoho hledáte.”  Vrcholem je scéna, kdy naprosto bezvýznamná postava řekne úplně zbytečnou věc, která vůbec s ničím nesouvisí, přímo před dodávkou nějakého autoservisu. Prostě jen aby tam byla.

Reklamy je tady tolik, že až to poběží na Nově budete mít problémy s tím poznat, jestli je to reklama nebo Babovřesky. Ještě že tam dávají takový ten předěl “REKLAMA.”

Docela mě udivuje, že se pro něco takového propůjčili lidé jako Dolanský, Žilková, Vondráčková, Bílá nebo Pavelec (no, toho do toho nejspíš navezla Lucie Vondráčková - “Ondro, pojď do toho se mnou, nechci se ztrapnit sama.”)

Tenhle film nestojí za nic. Vlastně za ještě méně. Jasně, člověk od toho nic nečeká, ale stejně ho to dostane. Pár světlých chvilek tu rozvleklost a nekontinuitu nezachrání. Ani nechci myslet na to, že se chystá druhý díl.

EA se rozhodlo udělat ze hry The Simpsons sociální hru. Co přesně to znamená? To, že si ve hře uděláte přátele a budete jim pomáhat. A oni Vám. 

S velkou aktualizací, kterou jsem již zmiňoval, přišli do mého Springfieldu hadi. Spousta hadů. Je totiž Hadobijecký den (pokud Vám to nic neříká, odkazuji na dvacátý díl čtvrté série), takže do ruky něco, čím budete mlátit a hurá na ně!

Město je zaplaveno hady a Vy za jejich mlácení dostáváte buď hady a hadí vajíčka. Za hady pak dostanete různé odměny, kdežto vajíčka úzce souvisejí s již zmíněnou "socializací" hry. Hadí vajíčka totiž můžete klást svým přátelům, kteří jejich rozbíjením získají víc hadů a vajíček, takže je budou moci dávat Vám a tak dále a tak dále...

Na začátku mě neustálá nutnost mlátit hady docela štvala, ale postupem času to začalo být z nějakého důvodu zajímavé a zábavné. 

Nejsou to jen hadi, co je ve hře nového. Spolu s nimi totiž byly do hry přidány převleky pro postavy. Takže Lisa a nově i Vočko mohou změnit své oblečení a vykonávat nové činnosti. Jen tak dál.

Jsem fanoušek seriálu Simpsonovi a na rozdíl od většiny ostatních si nemyslím, že by mu v posledních sériích docházel dech. No a jako takový věrný fanoušek jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít hru The Simpsons: Tapped Out, kterou jsem nedávno objevil na Google Play.

A jací ti androidí Simpsonovi jsou? Dost dobří!

Hra má příběh, který sice neoslní, ale jelikož na něm hra až tak úplně nestojí, tak to až tak nevadí. Homer (jak jinak) způsobil, že všichni někam zmizeli a jeho (Váš) úkol je přivést všechny zpátky a postavit znovu Springfield, protože z něj zbyla je zelená louka se spoustou jaderného odpadu všude kam se podíváte. Takže se dáme do stavby. Napřed je třeba postavit dům na Evergreen Terrace 742, jak jinak.

I když se mi osobně zdálo zvláštní, že je nová hra z mého oblíbeného univerza zrovna budovatelská strategie, ale je zábavná a o to jde především. Hru si možná víc užije znalec seriálu, než někdo kdo viděl jen pár dílů, protože jednotlivé hlášky, názvy úkolů nebo činnosti, které mohou jednotlivé postavičky vykonávat odkazují na některé díly a jsou docela dost vtipné.

Hra je free-to-play, ale je jednou z těch lepších F2P. Za plnění úkolů a posílání Homera ráchat se v bazénku dostáváte zkušenosti a také dolary. Poslední herní měnou jsou donuty. Těch dostanete pár na začátku a jeden nebo dva při každém přestupu na vyšší level. Za donuty kupujete buď speciální budovy a nebo díky nim můžete urychlit činnosti nebo výstavbu. S trochou trpělivosti lze ale bez nejmenších problémů hrát zadarmo a jediné, co Vás bude mrzet, bude, že si nepostavíte pivovar Duff.

Věcí, která se skutečně nepovedla, je nutnost neustálého připojení k internetu, bez kterého uvidíte tohle:

To je pěkně na nic. Zvláště, když (podobně jako já) nemáte tablet s 3G, ale jen s Wi-Fi.

Kromě tohoto nedostatku ale hře není moc co vytknout. Obsahuje dokonce pár prvků a mechanismů, které bych rád viděl i v jiných budovatelských strategiích. Geniální se mi zdá možnost odebírat budovy a dekorace a umisťovat je do inventáře. Není tedy problém (zadarmo!) přestavět město, aniž byste museli cokoliv bourat a stavět dlouze znovu. Prostě jednotlivé prvky přesouváte jak se Vám zlíbí.

Pěkné (zvláště pro ty, kteří sledují nové díly seriálu, které právě běží za oceánem) jsou aktualizace, které postupně přináší nový obsah, který často souvisí s právě odvysílaným dílem nebo s nějakou významnou událostí. Například kolem dne svatého Patrika byla voda v řekách ve hře obarvena na zeleno.

Zpracování hry je na jedničku. Jak jinak, je to přece EA. Springfield je krásně barevný a má všechno, co znáte z obrazovek. Zajímavá je absence jakéhokoliv menu. Hned po stažení jste vrženi na zelenou louku plnou radioaktivního odpadu a starejte se. Naštěstí Vás hrou provede Homer a poradí, s velkou dávkou humoru, co dělat.

Hra si dělá legraci hlavně sama ze sebe. Když vyberete Homera, řekne něco ve smyslu: “Pracovat? Já myslel, že je to hra.” Několikrát jsem narazil na to, že samy herní postavy poukazují na herní nelogičnosti a vždycky je se čemu smát.

Hodnocení: 90 %

Dámy a pánové, seznamte se s první first-person střílečkou, kterou jsem ve svém životě hrál.

Takže začínáme hned ostře. Zemi napadli mimozemšťani a vytvořili ohromný pozemní komplex, ze kterého řídí invazi. Vaším úkolem je nejprve najít vchod do tohoto komplexu a pokusit se poslat ty cizáky pryč!

Celkem se hra dělí na 10 úrovní a náplň každé z nich je na první pohled stejná. Musíte najít 3 přístupové karty (zelenou, žlutou a červenou) s jejichž pomocí se dostanete dál. Vlastně je ta náplň stejná i na druhý pohled.

Cestou do nitra mimozemského podzemního komplexu narazíte na přibližně 6 druhů nepřátel, což rozhodně není moc, ale ani málo a protože hra není z nejdelších, opakování nepřátel tak moc do očí nebije.

Zajímavé (z dnešního pohledu) je ovládání hry. Přestože se jedná o FPS, není k ovládání hry potřeba myš. Můžete se totiž rozhlížet pouze do strany. K pohledu směrem nahoru a dolu slouží tlačítka Page Up a Page Down a i když to zní dost nemotorně, docela dobře to funguje.

Alien Cabal (naštěstí) není jen o střílení a dost často Vás více než nepřátelé zastaví spíše “logická” hádanka. Vtip většiny z nich je stejný. Ve hře není možné skákat a dostat se do výšky je možné jen pomocí plošiny, nebo pomocí schodů, které si vytvoříte ničením herního prostředí. Druhou možností, jak jakoby skočit, je pak zrychlení. To funguje asi následovně: Představte si dvě plošiny ve stejné výšce, které jsou od sebe docela daleko. Vy stojíte na jedné z nich, rozběhnete se směrem k té druhé a voilà! Jste tam.

Je skoro neuvěřitelné, že takhle “jednoduchá” hra je tak strašně chytlavá a návyková. Pokud si ji totiž pustíte, garantuji Vám, že se od ní jen tak neodtrhnete, dokud neuvidíte závěr, kterým se zcela jistě inspirovali ve Valve, protože je opravdu hodně podobný konci Portalu 2.

Jim Carrey v úžasné reality show.

Truman je člověk jako Vy nebo já. Žije obyčejný život, má zaměstnání, přítelkyni... Jenže je tady jeden rozdíl. Jeho život totiž někdo ovládá. Kdo? No přeci režisér skvělé reality show Truman Show! Není to ale reality show, kterou známe a do které by se snad Truman sám přihlásil. Je v ní totiž od narození a neví, že všichni kolem něj, včetně rodičů a manželky, jsou jen herci.

Do Trumana se zamilovala jedna dívka a chce mu pomoci se z té podivné show dostat. Jenže to není tak lehké. Režisér ani producenti nejsou zrovna šťastni z myšlenky, že by přišli o svou opičku, na které slušně vydělávají, a proto se snaží všemožně zabránit Trumanovi nejprve ve zjištění toho, jak se věci mají a pak i v útěku.

V Truman Show je podle mne zpracován jeden z nejlepších a nejoriginálnějších nápadů v dějinách amerického filmu. Je to vtipné, je to chytré a má to spád. Je to prostě super. Je to vlastně taková napůl parodie a napůl kritika všech možných reality show.

Parodie kvůli neustálým “reklamám,” které probíhají asi tak, že Trumanova manželka mu podává třeba mléko, přitom se usměje do kamery a řekne: “Pijte Farmářovo mléko, je nejlepší!” Takhle to možná nezní, ale je to fakt legrace. Kriticky působí některé části, které ukazují, jak tvůrci těchto pořadů udělají cokoliv a neštítí se “soutěžícím” všemožně ubližovat jen proto, aby zvýšili sledovanost a dodali show patřičnou akci.

I když je vše skvěle vymyšleno, stále jsou v příběhu trhliny. Například fakt, že show běží v televizích 24 hodin denně. To zní skvěle, ale Truman je přeci jen normální člověk a tak se dá poměrně dobře předpokládat, že takových 8 - 10 hodin denně spí. To se jako lidé třetinu dne dívají na to, jak Jim Carrey spí? Docela nepravděpodobné.

V jednoduchosti je prý síla. Film Spiderman je toho jistě důkazem, protože příběh by se dal shrnout do jedné věty, ale film je i přes to super.

A o čem to vlastně je. Peter Parker je klasický šprt, který je zamilovaný do Mary Jane (ano, to je ta divná) a čirou náhodou ho při exkurzi do laboratoře kousne zmutovaný pavouk. Díky tomu Peter najednou může lézt po stěnách a vypouštět pavučinu.

Je určitě dobře, že se tvůrci nedrželi poznatků z biologie a pavučina Peterovi netryská ze zadního otvoru. Asi by to nebylo zrovna estetické. 

Jako každý superhrdina potřebuje i Spiderman nějakého nepřítele. Toho naštěstí brzy najde v Zeleném skřetovi, což není nikdo jiný, než otec Peterova nejlepšího kamaráda, který utrpěl ošklivou nehodu při nějakém vědeckém pokusu a je úplně mešuge.

Konec je předvídatelný, ale napínavý a film postupně baví, dojímá i děsí, nicméně žádnou hloubku v něm nečekejte. Vždyť je to blockbuster natočený podle komiksu. Hlavní je tady bavit!

Nejsem zrovna fanouškem komiksů, ale Spiderman mne opravdu zaujal. Takhle nějak si představuji ideální superhrdinský film. Hlavní postava, Peter Parker, je skvěle zahraná. Tobey Maguire se vážně překonává. 

Skvěle zahraní jsou ovšem ve filmu téměř všichni. Willem Dafoe jako hlavní záporák ve filmu exceluje a jeho výkon, zejména při řešení osobnostní krize, bych ve filmu na motivy komiksu rozhodně nečekal. 

Určitě nejdivnější postavou je Parkerova vyvolená Mary Jane. Když Peterovi na konci filmu říká, jak ho miluje, moc bych jí nevěřil. Během filmu totiž milovala tři jiný kluky.  

Takže se na film podívejte, pak běžte do sklepa dráždit pavouky a třeba budete mít štěstí.

Po delší době tady mám další recenzi počítačové hry. A ani tentokrát to není tak úplně normální hra...

Svět postihla katastrofa a veškerý život se přesunul do podzemí. Vy jste němá mladá dívka jménem Mi a v tomto podzemí žijete. Tak začíná zajímavá hra jménem Knytt Underground.

Stejně jako u posledně recenzovaného kousku (A Walk in the Dark) i tady vidíte herní svět z boku. Na rozdíl od jmenované hry ovšem neběžíte jedním směrem, ale pohybujete se ve změti podzemních chodem a chodbiček, které tvoří zajímavý a naprosto fantastický a živý svět.

K ovládání postavičky Vám krásně postačí šipky, Áčko, eSko, mezerník a tabulátor. Nic složitého. Alespoň na první pohled. Na ten druhý už to tak jednoduché není, protože od Vás hra bude očekávat zapojení mozku. Musíte totiž (a to hlavně ve třetí kapitole hry) začít přemýšlet jako napůl člověk a napůl míč. Zajímavý pocit, řeknu Vám...

Třetí kapitola, ptáte se? Ano, přesně tak. Hra je rozdělena na 3 kapitoly. První dvě jsou spíše takovým zahřívacím kolem. Učíte se ovládat postavičku / míček, zjišťujete svoje možnosti a poznáváte zajímavý svět v podzemí.

Poslední kapitola je určitě nejdelší, nejtěžší a nejlepší ze všech. Oblast, kterou musíte prozkoumat je obrovská a většina z toho, co zde najdete Vás zaujme nebo pobaví. Hra totiž vsází na zajímavý humor, v němž najdou zalíbení především geekové. Vedlejší postava se jménem Wi-fi nebo víla, která vtipkuje o programovacím jazyce C#, i to se dá pod zemí najít.

O zpracování nemá cenu příliš mluvit. Buď se Vám tenhle styl líbí, nebo máte smůlu. Mně se jednoznačně líbí a hře dodává skvělý spád. Prostě víte, kam můžete a kam ne a snažíte se odhalit co největší část mapy. U toho splníte spoustu questů (které jsou sice všechny stejné, ale to tady až tak nevadí) a taky... ale, to už si zjistěte sami!

Jednoznačně super záležitost, kterou nesmíte brát příliš vážně a ona Vás odmění několika hodinami skvělé zábavy.

Úžasně zábavná autíčka. I tak by se dala popsat hra Hill Climb Racing.

Začínáte s obyčejným, pomalým autíčkem, které postupně vylepšujete popřípadě měníte za jiné dopravní prostředky (auta, čtyřkolku, motorku, tank). Sice je to tisíckrát viděný nápad, tady ale jednoznačně funguje.

Po spuštění hry, výběru vozidla, tratě a případné koupi vylepšení se ocitáte na startu a Váš úkol je jednoduchý: musíte prostě dojet co nejdál. Tohle že má být zábava? Jo!

Ovládání hry je prosté. Máte k dispozici dvě tlačítka: Brzdu a plyn. Plynem přidáváte a význam ostatních jistě pochopíte sami.

V současné době je k dispozici 7 vozidel a 8 tratí. Píšu v současné době, protože jejich počet s aktualizacemi postupně roste. Což velmi příznivě ovlivňuje herní dobu. Tratě jsou rozdílné a pro každou z nich se hodí jiné vozítko. Super.

Vylepšení (motoru, odpružení, pneumatik...) si kupujete za herní peníze, které buď koupíte za opravdové peníze a nebo je poctivě vyjezdíte. Na Vaše konto přibývají buď sbíráním penízků za jízdy, ujetím určité vzdálenosti a nebo za různé triky. Když se Vám podaří letět dostatečně daleko nebo ve vzduchu uděláte otočku, přičte se Vám pevně daný počet bodů. To je výzva, ne?

Zábavnost hry postupně roste, což je něco, na co moc zvyklý nejsem. Na začátku ujedete pár stovek metrů a objeví se před Vámi nezdolatelný kopec. Jak však vyděláváte a tuníte nebo měníte autíčko, dojedete rázem dál a vyděláváte víc. Za to víc vylepšujete a tak dál. A pak to přijde. Všechno vylepšíte na maximum, peníze se Vám dál hromadí, ale není za ně co koupit. A Vy jen čekáte na další aktualizaci, která SNAD přinese nové vozítko.

Průběh zábavnosti je nápadně podobný Gaussově křivce a zábava jak rychle přijde, tak rychle zmizí. Proto (i přes spoustu zábavy, kterou jsem si se hrou užil) tak “nízké hodnocení.” Ale zkuste to, stojí to za to.