#bezva

Dětský #pokojík může vypadat i originálně! Vybavit jej můžete podle #záliby dítěte a bude to vypadat #bezva.

I always struggled to answer the question ‘’Who`s ur idol?’’ - to be fair, I never really had one until recently. She`s a singer from Ukraine, named Yana.

‘’Красивая трансформация’’ 

The transformation of a beauty, whose inner spirit got suppressed by superficial comments in regards to her looks, sound and artistic value. Art is universal and manifests in many ways and forms. Layah delivers a drastic change to her image. Starting with the name, as she got rid of the name Eva Bushmina. LAYAH, its ambiguous meaning ‘’ dissolving’’ she already manages to create an ambiance without time and space.

Her looks are more colorful and bright with a wide range of the spectrum. Countless times we can see a demonstration of contemporary Luxury Fashion brands such as Jealousy, Bezva or the latest creation of Jean Gritsfeldt.

The Record itself was guided and produced by the talented Rozhden Anus, and with every track on the album it gets more and more clear - the Ukrainian Music scene gets its most recent talent who successfully mixed  R&B, Soul with some electronic Pop. These tunes accompany her voice throughout the record and make this playlist truly remarkable.

Make sure to check her Debut Album out 

Svět her už nesleduji tak aktivně, jako dřív a když už se rozhodnu něco si zahrát, hodně si vybírám a volím spíš starší tituly. Přesto mě na letošní E3 jedna hra nesmírně zaujala. Je to hra We Happy Few a její tvůrci ji včera odpoledne našeho času uvolnili v programu Steam Early Access (a taky na GOGu a Xbox One - v obojím také jako rozpracovaná hra).

Hra je podle tvůrců hotova asi na 50 % a budou na ni (SNAD) dále dělat. Kromě prologu a začátku v ní není příběh. Včera a dnes jsem u hry strávil přibližně osm hodin. Podívejte se, jak na mě působila.

We Happy Few se odehrává v alternativní historii, v roce 1964. Většina slušných lidí je pod vlivem drogy Joy a tak si neuvědomují, že svět je v podstatě v troskách. Kdo se rozhodne drogu nebrat je jako Downer poslán na periferii, zbaven v podstatě všech práv a nechán na pospas ostatním ubožákům. A právě tam se ocitl náš hlavní hrdina.

Hra přináší hned několik zajímavých (ne nutně originálních) prvků. Za prvé je tady hlad, žízeň a únava. Musíte prostě pít, jíst a občas se vyspat. Když se nevyspíte, sníží se Vám stamina a budete moci méně běhat, skákat a útočit. Když nepijete a nejíte, začne Vám být špatně a nakonec zemřete.

Když už mluvíme o smrti, smrt je většinou trvalá. Žádné “nahraju uloženou hru a jede se dál!” Když zemřete, začínáte od začátku. Tedy pokud to na začátku nevypnete v nastavení.

Za těch osm hodin, co jsem hru hrál jsem zemřel asi třikrát. Jednou na mor (který nejspíš nejde vyléčit), jednou únavou a jednou žízní. Nevyplatí se moc čekat a případné potřeby je nutné uspokojit co nejdříve. Pak se může stát, že na mapě nikde neuvidíte poblíž pumpu s vodou a je konec.

Dalším zajímavým prvkem, který hodně připomíná třeba Don’t Starve, je výroba předmětů. V herním světě nacházíte spoustu součástek a věcí a z nich je pak možné sestavovat složitější a užitečnější výrobky.

Ve hře je omezený inventář (který jde pomocí vylepšení zvětšovat, ale ani pak to není žádná sláva) a je tak nutné volit, co potřebovat budete a co ne. Zbraně jsou poměrně velké a zabírají hodně místa, navíc se rychle opotřebují a rozbijí, takže než se pustíte do většího konfliktu, chce to se připravit.

V průběhu soubojů se mi hodně líbila nemožnost měnit rychle zbraně nebo vybavení. Výměna primární zbraně totiž probíhá přes inventář jehož otevření hru nezapauzuje (takže jste nadále zranitelní a nemůžete se bránit) a samotné prohození nebo nasazení zbraně není okamžité, ale chvíli trvá. V divokém souboji na to pak není čas a pokud se Vám v polovině rozbije zbraň, dokončíte souboj pěstmi.

Grafika vypadá hezky. A když říkám hezky, nemyslím tím, že hra má skvělé částicové efekty a fotorealistické textury. Myslím tím pouze to, že se mi hra líbí a hezky se na ní kouká i když nemáte superherní počítač. A taky má zatraceně dobrou atmosféru. Jediné co trochu kazí dojem je velmi rychlé střídání dne a noci - trvá jen několik vteřin než se z úplné tmy stane den.

Ovládání na rozdíl od grafiky má ještě mezery, zejména v inventáři, pokud hrajete na gamepadu. Ale možná jde jen o zvyk a časem se do toho dostanu.

Vzhledem k tomu, že je hra nedokončená, je v ní spousta nedodělků a chyb. Ukazatel na mapě se občas zasekne, úkoly v deníku se neaktualizují přesně a včas a postavy občas procházejí nábytkem. Vše se ale díky rozpracovanosti dá omluvit.

Tvůrci se hodně chlubí tím, že je herní svět vytvářen náhodně a díky tomu je větší znovuhratelnost. Moc jsem tomu nevěřil, protože jen to, že jsou ulice na mapě jinak, přece ze hry nedělá hru jinou. Při opětovných startech jsem byl ovšem překvapen tím, že se měnil i průběh některých úkolů a některé úkoly byly úplně nové. Pokud toho bude v plné verzi využito ještě víc, rozhodně bude prostor pro několik zahrání po sobě.

Náhodná generace prostředí má i své nedostatky. (Zatím) jsou ve hře asi 3 typy domů a proto spousta domů vypadá úplně stejně. Skříně na stejném místě, stejné díry ve stěnách, stejní obyvatelé. Na druhou stranu už člověk ví, v kterém domě a kde může přespat a kde nejspíš nalezne nějakou cennost.

Celkově je We Happy Few skvělé a doufám, že se hře budou tvůrci dále věnovat a přinášet časté updaty. Early Access rozhodně stojí za to!

Konečně se mi to podařilo! Dohrál jsem do konce Legend of Zelda! No, vlastně jsem to dohrál jen do poloviny, ale o tom až dýl…

The Legend of Zelda pro NES jsem v životě rozhrál asi šestkrát, ale ani jednou se mi příliš nedařilo. Po sedmé jsem si už ani nedával naději na to, že by se mi to vůbec mohlo povést. Hra mě ale neskutečně chytla a po více než dvou týdnech snahy a bědování se zadařilo.

Nebylo to nic lehkého. Rozhodl jsem se totiž, že si hru zahraji postaru. No, tak ne úplně postaru, protože (bohužel) nemám doma NES a taky jsem místo nepohodlného ovladače použil Dual Shock 4, ale jinak to bylo jako za starých časů. Nepoužíval jsem možnosti ukládání hry přes emulátor (i když jsem hru ukládal, viz níže) a taky jsem nekoukal na návody a rady na internetu.

Byl jsem tak na hru úplně sám a byla to výzva. Hra je až neuvěřitelně těžká. Žádný tutoriál, žádné vození za ruku a šipka kam máte jít. Nic takového. Jsi v lese, tady máš meč a snaž se. Hra sice má něco jako mapu (na obrázcích vlevo nahoře), ale ta je v podstatě na nic, protože jen ukazuje kde přibližně ve světe jste, ale ne kde se nachází cokoliv ostatního. Takže přišel na řadu kostičkovaný papír, tužka a mapu jsem si musel kreslil sám.

Zajímavostí je, že Zelda byla jednou z prvních her na NES, které umožňovaly uložit si hru a pokračovat v ní později. Není divu, jen těžko si lze představit, jak někdo dokončuje hru na jeden zátah. Osobně bych odhadl, že jsem u ní strávil něco přes 20 hodin. Možná by to bylo méně, kdybych nehledal všechny předměty a nesnažil se projít každý kousíček mapy, ale stejně jsem rád, že jsem měl možnost si od hry odpočinout, protože mě často neskutečně štvala.

The Legend of Zelda je první hrou ze zeldí ságy. Ovšem jen pokud se na to díváte z pohledu data vydání hry. Z hlediska příběhu je to složitější a jedná se v podstatě o předposlední epizodu v celé sérii.

Příběh je prostý, Gannon unesl princeznu Zeldu a chtěl kouzelný trojúhelník, kterým by ovládl svět. Zelda ale chytrá, trojúhelník ještě před únosem rozbila na osm kousků a schovala je na různých místech po celém království. Na hlavním hrdinovi hry, Linkovi, je najít všech osm kusů, porazit Gannona a vysvobodit Zeldu.

Jak už jsem psal, začínáte jen s mečem a malým štítem. Meč se dá použít i na dálku, ale jen pokud má Link plné zdraví. A co si budeme povídat, to většinou nemá. Každý kousek Triforce je ukrytý v dungeonu a je chráněn bossem. Prvních pár levelů je poměrně snadno k nalezení i k dokončení, jak se ovšem hra dostává do pozdějších fází, k tomu najít vchod do dalšího levelu je potřeba mít speciální předměty nebo vybavení a dokončit level je náročné na reakce, trpělivost a přemýšlení. Vybavení se hrdinovi sice postupně vylepšuje, ale spolu s tím se zdokonalují i nepřátelé, takže si hra hezky udržuje obtížnost až do konce.

Je fascinující s kolika málo prvky dokázali tvůrci vytvořit něco tak komplexního a různorodého. Hrát hru je veliká výzva, protože objevit co dál je někdy opravdu složité. Mudrcové, kteří jsou ve hře k potkání totiž mluví asi tak jako Brumbál (tj. v hádankách), takže je třeba zapojit fantazii a nějak si přeložit, jakým směrem by měla pokračovat cesta k vítězství.

I když, k vítězství… Po dokončení osmi levelů a osvobození Zeldy totiž přijde… NOVÝCH 8 LEVELŮ, které jsou ještě lépe skryty a jsou ještě náročnější. V rámci svého duševního zdraví se tomu teď chvíli věnovat nebudu. Ale jednou, jednou dohraju i Second Quest!

Hodnocení: 100 %