Play the villain

Zdravím všechny,

první pokus o specificky psací výzvu odstartuje 1. října 2025, na žádost několika lidí z komunity (@Psanci) s postupným zveřejňováním témat místo celkového seznamu. Nečekám kdovíjakou účast, ale budu ráda, pokud budete povědomí o výzvě alespoň šířit dál, aby bylo možné ji ustavit a vyladit na případná pokračování :) Budu se pokoušet evidovat všechno pod tagem #psanci 2025, poprosím účastníky o totéž, abychom se dobře dohledali.

Formát je poměrně přímočarý, na každý den poskytuju určité motivy, se kterými můžete ve svých psavých procesech pracovat (nutně se samozřejmě neomezují jen na psaní, jsou poměrně univerzální, takže i účastníci zájezdů jiných umění se mohou přidat, uznají-li to za vhodné), a pokud možno ještě ten den své veledílo i vysdílet se světem. Rozhodně ale podporuji i neurodivergentní či jinak indisponovanou část obyvatelstva čumblru, aby neházela žádné zbraně do obilovin a klidně přeskakovala / doháněla témata zpětně. Ta podstatná část je v závěru opravdu něco vytvořit, ne to udělat stoprocentně podle šablony.

Snažila jsem se připravit podklady tak, aby bylo možné si je personalizovat a vzít ty, které budete vnímat jako přínosné.

Všem účastníkům dopředu děkuji a budu se těšit na případné výtvory!

news articles, therapists, psychiatrists, mental health or chronic illness awareness advocates educate you there is no shame in needing assistance in tough times, to overcome the shame and stigma and feeling of being a burden as to not go through challenges alone

what they don't account for in those wholesome narratives, however truthful they should be, is that sometimes

sometimes you're screaming bloody murder and nobody steps up anyway

sometimes you tell your doctor, your social worker, your therapist, hell, you check yourself into a hospital and the system fails you anyway, or you end up being traumatised on top of everything that was already happening

sometimes you try to lean on your family or friends and they don't want to help or don't really seem to grasp the gravity of your situation or can't find the capacity to in their own busy lives, and you simply can't ask them to compromise their own comfort just because you're in a flare-up or have a newly diagnosed comorbidity

so you're trying to be respectful of their boundaries and not to be said burden (even though that's clearly what you actually are, regardless of how much able-bodied and mentally healthy people around you don't like you using the word, mostly because it makes them feel bad), and you try to accept nobody from the places that were supposedly set up to assist the needful folk like you is coming to save you either

but it doesn't change the fact that you do still need help, and badly

what is there to do then?

in my darkest moments, suicidal thoughts come through to me not as a final shriek of desperation, but as a viable solution, not because my depression has plunged so deep I can't see another way out, not because my health issues have gotten so unmanageable I can't cope with the symptoms, but just because I am so. bone deep. exhausted. of doing it alone and I feel like all my efforts are pointless and don't lead to any semblance of a worthy living

I mean, what's a shitty life you can't even share the load off of with somebody else good for? I am still yet to comprehend the loneliness of the chronic illness life I have been sentenced to for almost 20 years now, still unable to grapple the heaviness of being denied existence I planned for as a child; how could somebody from the outside be even willing to step in and commiserate in the dark?