#psanci

Mariia Chernyshova: Bus Stop

Cesta autobusem.

Dle vaší nálady může být kdekoliv.

Missy Dunaway: View from a Night Bus

V jakémkoliv čase.

Henry Kondracki: Bus Window (Rainy Day)

V jakémkoliv počasí.

Chih Yung Wang: A Sleepless Night

Tikání hodin. Inventura suků v trámech a hrbolů a prohlubní ve stropě. Po stěnách kloužou výseče reflektorů projíždějících aut. Cinká tramvaj, v dálce osaměle štěká pes. Ticho naruší ozvěna odrážejícího se smíchu lidí, kteří mají lepší noc než vy. Pokoj mlčí, ale v lebce tink tink tink střílí pinball myšlenkových odrazů. Počítáte hvězdy, ovečky nebo minuty, po které nebudete spát. Možná vezmete do ruky telefon a spadnete do králičí nory algoritmů sociálních sítí. Možná je čas na cigaretu nebo rezignované rozsvícení lampičky a otevření knihy. Možná se o slovo hlásí plato prášků na nočním stolku.

Zkrátka další

Bezesná noc.

Annabelle Lewis: The Norns

Urðr, Verðandi, a Skuld. Clotho, Lachesis a Atropos. Nona, Decima a Morta. Laima, Kārta a Dēkla. Cerridwen, Arianrhod a Brít.

Peter Paul Rubens: The Three Parcae Spinning

Gul-Šeš. Darawanzi. Deivės Valdytojos. Sudičky. Ḥmswt. Tridevi.

obal alba Laimos Giesmės kapely Kūlgrinda

Nitě a nůžky, příze a kolovraty, pavučiny a bodce, ruce, kola, kotle.

William Blake: The Night of Enitharmon's Joy

Je jedno, kterým směrem na mapě se vydáte.

Marek Hapon: Rodzanice

Mytologie napříč civilizacemi rozsoudila lidstvo jednoznačně.

त्रिमूर्ति (autor neznámý)

Ubohý, vyčerpaný, opocený,

Zadýchaný osud.

Vždycky běhá za tři.

Samantha Chilvers: Bridge to Terabithia

Protože jsem se rozhodla jít na to dneska trochu od lesa, pokusím se svůj slovní průjem zkrátit na minimum.

Pohádky jsou úžasný způsob, jak na chvíli utéct do mytologických a fantaskních světů poskytujících nám možnosti jinak eluzivní (to je slovo, použila jsem ho ve větě). A pokud je to to, po čem vaše srdce dneska prahne, můžete zůstat ve fantazii a vydat se na toulky až na její kraj, kde už se padá dolů. Open world bez neviditelných textur a tak dále.

Ale jestli si troufáte vyzvat své vlastní dětství na souboj... Existuje tisíc důvodů, proč je někdy užitečný mít kromě fénixů, mluvících koní, kouzelných jablek, zlatovlasých panen nebo mluvících lišek i praktičtější věci, jako jsou

Ježčí kůže.

Tatiana Tatum: Meow from the Back Seat

Dlouhý cesty za babičkami a dědečky do vzdálených vesnic mimo domovský kraj, výlety po tisíc a jedné zřícenině, hradu a zámku, jejichž jména ani šlechtice si nikdy nezapamatujete, do Babylonu v Liberci, akvaparků, zoologických zahrad. Nekonečné zástupy zoraných polí a polí ladem a polí řepky, decentní a slušně vychované zelené kopce, které mají přijatelnou délku převýšení, různobarevné shluky dubových lesů a smrčí a náhodně rozsypaných kusů skal, někdy pod ocelovou oblohou, někdy s ostrým sluníčkem ignorujícím stínítko nad sedadlem spolujezdce. Stahování okýnka, někdy kvůli výhledu, někdy kvůli kličce, kterou je zábavný točit nebo tlačítku, který je sranda mačkat, dokud ho táta nezamkne, někdy proto, že si nechcete nazvracet na boty. Svět za sklem opatlaným od gumídky ulepených prstů a psího čumáku ubíhající kolem meandrů řek, vlakových nádraží, autobusových stanic, skrz anonymní vesničky a vstříc serpentýnám flekatým dešťovými loužemi a posypaným moučkovými slunečními paprsky. Sledujete ubíhající odrazky na svodidlech nebo přeskakovanou hru osvětlení v tunelech, oči freneticky zkoušející udržet rytmus s tachometrem. Ještě vás netíží víkendový úklid, vymýšlení oběda na další týden, placení záloh za elektřinu nebo volání údržbáře, protože zase nefunguje pračka. Dneska ne. Dneska se vám bez výčitek a tíže svědomí klíží víčka a sny vás odnáší zpátky do

Dětství na zadní sedačce.

Dneska nemusíte vstát. Někdo vás odnese do postele a sundá vám boty. Bez ranní kocoviny.

Dřevoryt meteorického deště leonid z adventistické knihy Bible Readings for the Home Circle (1844)

Jeden z nejestetičtějších astronomických jevů stran mlhovin je pravděpodobně

Meteorický roj.

Pokud Zemi zkříží cestu letící vesmírný objekt – nejčastěji kometa nebo planetka –, setká se s pásem meteoroidů. Jedná se o fragmenty odlamující se v důsledku tání z rychlostí ohřátého povrchu mateřského tělesa. Zdání, že meteory během meteorických rojů mají radiant, tedy že vylétají (doslova vyzařují) z jednoho bodu, je dáno prostou perspektivou – pohybují se podél rovnoběžných drah a kopírují oběžnou dráhu komety. To, jak jsou jednotlivé roje (či méně poetické „sprchy“ v angličtině) pojmenovány, se odvíjí právě od zdánlivých „epicenter“ na obloze: doposud nejpozoruhodnější meteorický déšť, během kterého bylo ve špičce možné pozorovat až 46 tisíc padajících meteorů za hodinu, se odehrál v listopadu roku 1833, a dle jeho radiantu v souhvězdí Lva se označuje jako leonidy. Opakuje se přibližně každých 33 let. Podstatně známější jsou běžné populaci perseidy, které jsou méně bohaté na padající debris, ale zato se opakují každé léto s vrcholem aktivity uprostřed srpna. Ale rojů se vyskytuje mnohem víc – v různých obdobích můžeme pozorovat třeba lyridy, arietidy, drakonidy, orionidy nebo ursidy.

Malba meteorická bouře leonidů z Bilderatlas der Sternenwelt (1888) Edmunda Weiße

Moje pointa je tady zjevně trochu poulainovská – když prst ukazuje k nebi, jen hlupák kouká na prst.

Chris Long [https://www.chrislongpainter.com/]

Celej den je dneska všude

Čerstvě natřeno.

Je složitý se svěřit dotyku čehokoliv, aniž by se člověk nebál rizika přilepení, pošpinění, ztráty rovnováhy, vytrestání včera vypraný sukně, tržných ran na důstojnosti.

Svět zběsile běží kupředu, ale vy stojíte na místě, z roztřesených rukou a zmáčený štětky kap kap kap odtéká dříve sytá barva, teď zešedlá a sepraná jako ty džíny, co už kvůli díře nad koleny nenosíte.

Ale když vymalujete strop Sixtinský kaple, nebude vadit, když na nich zůstanou šmouhy od vápna a stopy po boji.

Perspektivy.