Hikikomori

Čekal jsem že zase někam zmizí. Nebylo by to poprvé. Už se takhle několikrát vypařil a dělal mi starosti. Moon byl vždycky trochu mimo.

Měl jsem sen. V tom snu si došel a objal mě. Řekl si že to byl jen zlý sen a všechno bylo zase jako dřív.

Musím uznat, že rozchod mi otevřel trochu oči. Trvalo to celé dva týdny, dva pokusy o sebevraždu, spoustu rozbitých věcí, spoustu pláče, zvracení, nespavosti, krve a agrese, ale otevřelo mi to oči.  Akorát mi to ukázalo, jak moc mi není láska souzená a jak moc bych se měl na nějaké snažení o to si ji najít vykašlat. Místo toho jsem se zaměřil na někoho, kdo mou pozornost vyloženě potřebuje. Na přátele. Na Moona, který má trable a neví jak s nimi bojovat, na Felixe, který je osamělý, na Sung, která se trápí, na Irona, který se vrátil. A pár nových lidí. Seulgi například, Grace, které jsem slíbil že půjdem ven, Samuela, který toho má se mnou společného víc než by jeden řekl. 

Zůstal jsem s Changkyunem v kontaktu, nedokážu ho totálně odříznout, protože ač jsem na něj naštvaný sebevíc, ač to bolí sebevíc. Pořád ho asi nějak miluju, pořád ho mám v srdci a nedokážu se jen tak odpoutat. Možná je to kvůli tomu, že jsem nikdy neměl pořádnou rodinu. Je pro mě jednodušší k někomu přilnout až moc. A záleží mi na něm. Doufám že se má dobře, že jí a spí, že je šťastný ať už je s tím idiotem, nebo někým jiným. Sem tam si píšeme, nic vyjímečného. Většinou se ozvu já, když mi je smutno.  Nic nenahradí tulení se s milovanou osobou. Prostě nic. Ani fakt, že spím každý večer s někým jiným. Prostě ne. Nedokážu tu ránu zaplácnout. 

Got a snek, he is tiny, little noodle.

Named him Moonie after my friend~

Must be gentle and careful not to hurt him. He's a baby snek.

Sedím a čumím na svůj deník. 

Upřímně netuším jak dát do kupy svoje myšlenky. 

Přes den jsem byl v práci, tam jsem se nedokázal soustředit tak moc až sem to dokurvil. Dostal sem přes hubu a šéf mě nakonec rozbil sám. Mám na zádech spoustu nových jizev a pár podlitin na hrudi. Lidi rádi kopou do lidí na zemi.

Trochu sem si rozbil studio. Popadl mě vztek. Nezvládl jsem to. Mám tam na stole vedle barev zrcadlo, abych mohl dělat autoportrét, který stejně vždycky vyhodím. No když jsem se snažil uklidnit malbou, tak jsem se tak na chvíli zadíval na vlastní pohled a pak už jen letělo zrcadlo bokem. Rozbilo se na kusy a ty kusy nakonec skončili v mých rukách, protože moje pomatená hlava asi viděla možnost sebepoškození lepší než se snažit uklidnit. A místo úklidu a ošetření jsem sáhl po lahvi whiskey. Vypil ji rychleji než bylo zdrávo a nakonec agresivně rozmlátil půlku studia a skončil s mobilem od krve kde sem psal Kyunovi dost ošklivé věci. Ale i hezké a prostě... když jsem si to četl. Byl jsem jako magor... Ale ne tak moc jako on.

Když sem mu řekl co dělám, neváhal ani sekundu a přišel za mnou. Ví kde mám klíč. Proč za mnou chodí?

Ošetřil mě. Jako vždycky. Až pak jsem viděl že má zlomenou ruku. Mojí vinou. To sem nechtěl. Nechtěl sem ho praštit, no možná chtěl v tu chvíli, ale nikdy bych ho vědomě nepraštil. Byl moc blízko. A i přes to, že jsem mu ublížil, že jsem ho odehnával a vyhrožoval mu, i přesto přišel aby mě ošetřil. 

Jen ať už prosím neříká, že mě miluje... není to pravda. Nemiluje mě.  Našel jsem na své ruce prstýnek po tom co jsem se probudil. Jsem si jistý že je od něj. Proč?

Neuběhl ani jeden. Hyunjin se do mě pustil jak si to zasloužím, jak mám zažít to, co lidem způsobuji. To samé Woozi, prostě tu držku nezavře. A jako bonus se štěkáms Minem. Proč? Protože jsem prostě ve vzteku začal zuřit na jeho sociálním profilu. 

Během jednoho večera a dne jsem zjistil jaký jsem kretén, jak mi to všichni přejou a kdesi cosi. Upřímně? Polibte si prdel. Opravdu nemám nárok na lásku? Opravdu? Možná ano.  Třeba jsem udělal něco zle. Třeba... třeba sem se mu moc nevěnoval. Vzal jsem ho na místo, kam nikoho. Proč? Co sem udělal zle? Jsem ošklivý? Nebo jsem hloupý? Je to protože nejsem tak bohatý a bezstarostný? Nebo... proč?

Během dneška jsem viděl jeho jméno snad u stovky fotek, jako kdyby mi to svět prostě přál, abych trpěl víc. Copak si to zasloužím? Možná ano. Ale zasloužím si to od něj? Však on není o nic lepší. 

Jak mám chodit do školy, když ho tam budu potkávat? Nezvládnu to. Jsem jako přecitilivělá puberťačka. Je to ale těžký. Nejsem tak silný jako předtím. Jedna holka mě pobodala a utekla, druhá skoro to samé. Jeden kluk se mi zabil a poslední člověk před Kyunem byla Leilani a tu poslal otec pryč. 

Tak kurevsky to bolí až to hezký neni. Kdyby nebylo Moona asi bych už nebyl... a mýho psa.

Vlastně... jsem si ani neuvědomil, že jsem Kyuna včera uhodil. Došlo mi to až když mi to Mino předhodil. Nikdy sem mu ublížit nechtěl. Chtěl sem ho chránit... a nakonec jsem to já kdo ho uhodí. On ale sakra ví že se nemá přibližovat, když jsem v takovém stavu. 

My line of vision has fallen Not because I lost you But I know I can't hold you even if I miss you to death

Jaká je pravděpodobnost toho, že potkám štěstí, které se mi nezabije, nepodvede mě, neuteče mi, nebo prostě alespoň bude upřímné? Asi nulová.

Rada do života - nikomu nevěř.

Kde je Iron, když bych ho fakt kurva potřeboval?

46 days... ♥

4.července odpoledne postnul ze srandy, že jsme se zasnoubili.

4.července večer ke mě přišel na vodku. Ten večer jsem ho nechal se mě dotýkat. Ten večer jsme se spolu vyspali.

5.července se mnou zůstal celý den. Vařil jsem, povídali jsme si. Ukradl mi tričko a mikinu a zmizel. Nikdy jsem necítil nic tak intenzivního jako s ním za pouhých pár dnů.

Týden jsem byl na Jeju s Melissou (což jsem mu neřekl hned). Týden bez něj. I tak mi ale hned druhý den psal. Ptal se mě jak se mám. Celé dny jsem ho měl v hlavě, téměř celé dny.

Následně na ni žárlil. Tedy jakmile se dozvěděl, že nejsem sám. Pohádali jsme se. Já si rozmlátil mobil.

Nemohl jsem se mu dva dny ozvat. Když jsem se konečně dostal k internetu, byl jsem zasypaný zprávami všeho druhu. Od těch nasraných, až po ty starostlivé. Melissa mi půjčila mobil, abych mu zavolal (nevěděla o tom). Vynadal mi, hodně. Následně se mi ale omluvil za tu hádku. Však ani nemusel. Nebo jo? Slíbil mi, že mi pořídí nový mobil a bude růžový.V ten večer mi řekl, že je v Thajsku s jeho kámošem. Tentokrát jsem žárlil já. 

Druhý den jsem to Melisse řekl, byla naštvaná, nedivím se. Však dva dny před tím jsem se s ní vyspal. Jsem zmrd, vždy jsem byl. Šel jsem se projít a koupil si nějaký levný šunt abych mu mohl znovu zavolat. Seděl jsem na lavičce v parku. Oba jsme si vyměnili věty “Chybíš mi.” Nakonec jsme o druhém mluvili v třetí osobě, o tom jak jeden druhýmu chybíme a tak.  V ten večer jsem mu to řekl, sice přes mobil, ale do očí bych to asi nezvládl. Řekl jsem mu, že jsem se do něj zamiloval a tím tak zničil vlastní ego. Dlouho ale netrpělo, protože jsem dostal odpověď víc než uspokojující.

12.července jsem pro něj připravil večeři u mě doma. Šílel jsem, cítil jsem se jako šílenec. Srdce mi bilo jako praštěné. Měl jsem radost a zároveň strach. V ten večer jsme se spolu znovu vyspali. Po druhé. Měl jsem strach, stále ho mám. Nepouštím si lidi moc k tělu, bojím se, že mě opustí jako všichni před nimi. Mám strach, že je zlomím jako Williama. Mám strach, že se mi radost rozplyne před obličejem. Celý večer jsme si povídali v posteli, tiskli se jeden k druhému a v ten večer jsem se mu vyznal po druhé, tentokrát do očí a on mě. V ten večer jsem začal přemýšlet nad tím s tím jít ven. Přestat lhát, přiznat se. A Changkyun mě podpořil. Znovu u mě přespal.

15. července jsem byl v práci, Changkyun zůstal u mě doma a hlídal psa. V práci se to ale zvrtlo a já se dostal domů pomlácený. A on se o mě postaral. Měl starosti, ošetřil mi rány a byl se mnou. Odpoledne jsme šli venčit naše psy

14.července mě nasral. Našel jsem fotku, která mě naštvala. Žárlil jsem, šílel jsem. Bylo mi zle sobě samotnému ze sebe.

22. července jsem šel k němu domů, protože mi chyběl. Chyběly mi jeho doteky a když se na to dívám zpětně, nechápu kde se to ve mě bere. Ta touha po tom aby se mě dotýkal jiný kluk. Spali sme spolu

28. července jsem nasral já jeho. Pohádal jsem se s jeho nejlepším kámošem a vyhrožoval mu (jak jinak). Byl jsem naštvaný, on byl naštvaný. Tohle byla opravdová hádka, protože já a moje vysoké ego odmítalo ustoupit a on bránil jeho kamaráda. Byla to past pro nás oba. Nakonec jsem ho zavolal k sobě domu, protože jsem to nechtěl řešit přes internet. Jenže v ten den jsem zapomněl léky a byl jsem přecitlivělý. Sesypal jsem se jako domeček z karet a dobrou hodinu odmítal opustit jeho klín na zemi v předsíni. Oči sem měl od slz a hyperventiloval jsem jako idiot. Fuj na mě.  Jenže jemu se podařilo mě uklidnit. Omluvil jsem se a on se o mě znovu postaral. Odvedl mě do obýváku a tiskl se ke mě dokud jsem nebyl úplně klidný.  Na to jsme se spolu znovu vyspali. Přijde mi že je to pokaždé lepší a lepší, jakoby to snad bylo možné. Totálně mě zřídil a udělal ze mě dalmatina... ale pak se o mě znovu postaral. 

Myslím, že jsem takhle klidný nebyl... strašně dlouho.  Udělal jsem tolik chyb a on mi je vždy odpustí. 

Miluju ho a je mi jedno co si myslí ostatní. Tohle je můj svět. Nikoho s tím neotravuju, nikomu necpu nic ohledně našeho vztahu ale ani nežádám respekt.  Já ten respekt nemám k ostatním, je mi to jedno. Jediné co chci je aby byl on šťastný.

Až chcípnu, chcípne i moje pověst.  Až zmizím, zmizí i strach. Až nebudu, nebudou pocity.

Zůstane jen tělo, prázdná schránka, která kdysi sloužila mnoha věcem. Jako boxovací pytel 37 letého otce, jako psychická loutka 32 leté matky, jako bratr (dvojče) ztraceného chlapce, jako nepřítel mnoha lidí, jako pracovník vlivného člověka, jako přítel jednoho hocha, jako důvod proč se zabít, jako důvod proč mít strach.

Konec se blíží, je blíž než si myslím. Může to být zítra, může to být dnes. Neovlivním to.

Nedokážu se už dál přetvařovat a tvářit se, že se nic neděje, když se něco děje. Všichni co mě znají ví, že má mnoho stran. Polovinu školy jsem pravděpodobně ničil a šikanoval. Druhou jsem ignoroval. Za poslední rok se ale hodně změnilo a dnes jsem došel k závěru, že je na čase se přiznat k něčemu o čem jsem nechtěl nikdy mluvit veřejně.

Spousta lidí má podezření a jejich podezření je z části pravdivé. Je tu několik lidí, kteří to volí jako důvod proč mě provokovat, proč do mě rýt. Problém ale, že spousta těch lidí nakonec došla až k mojí pěsti, za jejich neustálé rýpání.

7.10.2018 jsem někoho ztratil. Někoho kdo mi převrátil život vzhůru nohama. Někoho, kdo si sám vzal život a já si to neustále budu dávat za vinu.  Chlapec, který ze mě udělal něco co neustále šikanuji. V ten den jsem si řekl, že se to nesmí nikdy opakovat. Nejsem někdo, koho by jen tak přitahovalo stejné pohlaví a vztah s tím klukem byl prostě jen náhoda. Namlouval jsem si, že důvod proč jsem k němu přilnul byl ten fakt, že se víc podobal dívce než normálnímu standartu chlapce.

Mezi tím jsem měl další vztah, s dívkou. Měl jsem ji rád, ale nikdy jsem k ní necítil nic tak silného jako k němu. Byla pro mě důležitá, ale ne tak jako on.

Před dvěma týdny jsem s někým vytvořil falešný vztah na facebooku. Nebo tedy Changkyun, ne já. Vtipkovali jsme spolu v chatu a ten blbounek to zveřejnil. V ten den jsem ho pozval k sobě domu na pár skleniček. Vtipkování pokračovalo. Jenže z onoho vtípku se začalo něco vyvíjet. A vyvíjelo se to sakra rychle. Přilnul jsem k němu. Ke stejnému pohlaví, stejně jako tehdy k onomu chlapci. Bránil jsem se, ale došel jsem do stádia, kdy se bránit už nechci. 

Nebudu se omlouvat nikomu. Jsem jaký jsem a má to své důvody. Je jen pár jedinců, kteří ví o tom proč jsem takový jaký jsem a tak to zůstane. Nebudu tu prosit o odpuštění nikoho a nebudu tu ani vyprávět své příběhy jen proto aby mě lidi litovali. Nesnáším lítost a nechci ji.

Nemůžu říct přesně jaká je moje orientace, protože sám si nejsem jistý. Přitahuje mě oboje pohlaví. Dokážu mít vztah i s dívkou i s chlapcem. Dokážu s nimi mít intimnosti. Fakt ale, že za můj život jsem měl extrémně silné citové pouto jen dvakrát a v obou případech to bylo stejné pohlaví mě nutí nad tím neustále přemýšlet. Kde se stala chyba? Nejsem homosexuál, nejsem ani heterosexuál. Co tedy jsem?

Proto abych vše uvedl na pravou míru a přiznal tak jak velkým pokrytcem jsem, se veřejně přiznávám k něčemu co jsem nikdy nechtěl.

Já a Changkyun spolu tvoříme pár. Co bylo jako počáteční vtípek se vyklubalo v to nejlepší co jsem od ztráty v říjnu 2018 zažil.

Neberte mě ale nějak zle. Svůj názor na homosexuály pohybující se po naší škole nezměním. Fakt, že jsem trochu jedním z nich neznamená, že budu podporovat vykroucené kluky oblékající se jako dívky, sdílející jejich polonahé fotky, jen proto aby je někdo napíchnul. Jsem pořád stejný idiot a nic se na tom nemění, jen teď mám vedle sebe dalšího idiota, který je povahou víc podobný mě než si myslíte.

Jako bonus přikládám fotku Changkyuna aby všichni věděli kdo to je a od koho mají dát ruce pryč. Protože jsem majetnická svině a vypíchnu oči každýmu, kdo se na něj jen podívá jinak než normálně.

Co je rodina? Co dělá rodinu, rodinou?  Je to pokrevní pouto? Je to fakt, že spolu žijí? Je to to jak se jeden k druhému chovají? Jak se spolu cítí?

14.7.2012

Den kdy jsem přišel o něco, čemu jsem měl říkat rodina. Byla to pro mě rodina? Ne. Byli to dva lidi, které jsem oslovoval matko a otče. Byli to dva lidi, kteří mě sami nebrali jako část rodiny. Brali mě jako malého otroka. Jako něco, co jim sloužilo na vybití vzteku. Další krk, který museli živit.

Přežil jsem.

14 let jsem s nimi přežil. Ne žil, přežil. Nebyl to život. Bylo to pro mě utrpení a změnilo mě to neskutečným způsobem. Oni dva jsou zodpovědní za to, jaký jsem. Oni jsou ti co měli vychovat dítě a ne monstrum. Jejich přístup k výchově, přístup ke mě, je důvodem proč jsem jaký jsem. Kluk co nikdy nezažije den, kdyby se vzbudil spokojený, veselý aniž by si musel vzít své léky. Kluk co sám zničil několika lidem život. Kluk co se nenávidí tak moc, že se několikrát pokusil o sebevraždu. Pokrytec. Někdo kdo od sebe lidi odstrkuje. Někdo kdo se bojí lásky. Někdo, kdo je nestabilní.

Sung se mě zeptala, jestli půjdu na hřbitov. Nebyl jsem tam od doby, co je pohřbili. Kdybych tam šel, zřejmě bych ono místo zničil. Rozkopal jejich hrob. Zřejmě bych měl výpadek, což je něco co můj mozek dělá, když jsem v přehnaném stresu.

Můj psychiatr tomu říká amnezie. Paměť mi vypadává v době, kdy jsem pod největším stresem, největším tlakem. Když moje tělo začne být emočně nestabilní do takového stavu, že mozek se rozhodne to pro mé vlastní dobro vytěsnit.

Je tohle ten důvod proč si nepamatuji onen den? Den kdy se do našeho domu dostavila policie, poté co ji sousedka zavolala? Je to ten den, kdy můj křik připoutal tolik pozornosti na dvě bezvládná těla v kuchyni? 

Co jsem v ten den dělal? Proč byla krev i na mých rukách? Byl jsem smutný? Byl jsem šťastný? Zabil jsem je já? Jsou dny, kdy bych si rád pamatoval co se stalo, bohužel tomu se asi nedočkám.

Jak se asi má můj bratr? Moje dvojče? Proč jste jej dali k adopci a ne mě? Co rozhodlo? Moje piha pod okem? Byla to náhoda? Byl jsem hlučné dítě, nebo naopak tiché? Proč on má normální vzpomínky a já ty šílené?

14.7.2019

Jsem zavřený ve svém domě, Kyun nic neví, Taemi se sem chystá. Jsem opilý, ale stále při vědomí. Blbě se mi píše s ruko od krve. Ničím si deník. Ale na něm je už tolik krve za ta léta, že je těžké zjistit čí je. Tahle je ale moje. Nezvládl jsem ten nátlak na vzpomínky.  Už od rána jsem do sebe klopil alkohol, rozbil jsem zrcadlo. Proč? Když se do něj podívám, vidím jeho. Vidím zrůdu. Jsem stejný? Jsem to samé monstrum co byl můj otec?