BAD MOTHERFUCKER

mám jakousi potřebu se vyjádřit, i když komu to směřuji, si to nepřečte, přesto musím něco napsat

včera se na twitteru rozmohlo #metoo, viděla jsem ho už den předtím na instagramu, jedná se o to, že lidé s tímto hashtagem se svěřili, že byli také někdy sexuálně zneužiti, napadeni, obtěžováni (což samozřejmě nemusí být jen fyzické a už vůbec to není zaměřené jen na ženy), zdá se mi, že někteří naprosto nepochopili pointu, podle nich ze sebe “ženy dělají jen chudinky” a “hrotíte i to, že se vám někdo podívá na zadek” a “hážete všechnu špínu jen na muže, jako kdybyste vy byly svaté”  posuzovat, co podle vás je nebo není hodno napsat pod #metoo vám nenáleží, každý vnímá věci jinak (stejně jako má každý jiný práh bolesti nebo mu chutnají jiná jídla) 

moje #metoo  Byla jsem v Olomouci minulý rok, 400 km od domova na místě, kde jsem znala jen okrajově pár lidí, bylo kolem třetí ráno a byla jsem ve stavu, kdy z vás alkohol vyprchal, jen vám bolestí třeští hlava a toužíte po spánku, kamarádka si užívala večera, tak jsem šla “domů” s její kamarádkou a klukem z nějaké veleslavné olomoucké kapely, který měl na bytě taky přespat, kamarádka usnula a já si s tím klukem povídala, o tom, jak jsem se ocitla v Olomouci, jak znám Vendulku, bylo to milé a zdál se mi sympatický, vážně moc jsem chtěla spát, ležel se mnou ve stejné místnosti, najednou se zeptal, jestli si ke mně může na chvilku lehnout, byla jsem zmatená, ale tak nějak to odkývala, byla jsem zabalená v dece, po chvíli mi bylo vážně nepříjemně a řekla mu, ať si jde lehnout jinam, načež se nade mě naklonil a pokusil se mě políbit, odstrčila jsem ho a on mě popadl za zápěstí, musela jsem vynaložit vážně velkou sílu, lehl si na druhou postel, chtěla jsem spát, ale šíleně jsem se bála, nicméně jsem doufala, že už mě nechá být a že pochopil, že prostě ne, jenže se ozve jeho hlas “Já to nechápu, proč ne?” “Prostě ne.” “Ale proč?” “Nechci, je mi to nepříjemné.” “A proč je ti to nepříjemné.” “Nech mě spát.” Ticho a já se konečně propadala do snů. Slyšela jsem, jak vstal, zvuk vody, uklidněná, že šel jen na záchod, jenže cestou zpátky se na mě opět pokoušel sahat, vylítla jsem z postele a byla sprostá, utekla jsem do jiného pokoje, kam jsem vůbec neměla chodit, ale hrozně jsem se bála, zjistila jsem, že je tam i zámek, takže jsem zamkla a usnula. Ráno jsem nevyšla z pokoje, dokud nebyl pryč.  Nezanevřela jsem na kluky, ale ještě rok na to jsem se na párty bála usnula v místnosti, kde ležel cizí kluk vedle mě, protože jsem se bála. To je asi můj nejhorší zážitek tohoto typu. Mezi další bych označila věty, které jsem si vyslechla v práci: “Můžete nosit kratší sukně?” a “Slečno, nechcete jít se mnou na ubytovnu? Já si vždycky koupím něco sladkého a vezmu si tam takovou hezkou slečnu jako jste vy.”

Když smýšlím sama o sobě, považuji se v prvé řadě za člověka, pak teprve následuji slupky jako žena a další vrstvy. Proto opravdu nechápu, jak kdy mohla vzniknout nadřazenost jednoho pohlaví nad druhým. Upřímně, opravdu si to nedokážu představit, je pro mě snadnější pochopit kvantovou fyziku než tohle, nevím, kdy vznikla ta první myšlenka. Jak se to stalo. Drásá mi všechny nervy v těle, že někde se tohle praktikuje, že existují ženy, které jsou majetkem, objektem.  Hrdě se hlásím k feminismu, a pro ty, co považují feministky za zarostlé čarodějnice, které vám ukousnou ruku, když jim podržíte dveře, posílám protočení očí. Feminismus neznamená, že vyzdvihneme ženy a teď jsou jako bohyně (což si většina mužů myslí a brojí proti tomu, máte strach, že se svrhne patriarchát či co?). Feminismus je rovnost. Feminismus je svoboda - svoboda rozhodnutí, ať už se žena rozhodne, jestli se bude holit nebo ne, jestli půjde na potrat nebo ne, jestli se bude věnovat kariéře. Nic z toho by nemělo být rozhodováno společností, zákonem. Jde o rovné příležitosti práce, stejné platové ohodnocení.  Jde o rape culture a cat calling, jde o to, že znásilněná osoba nikdy není vina, ať už oblečením, stavem (opilost, zdrogovanost), tím, že šla ve tmě atd.  Feminismus se snaží zabránit toxické maskulinitě, že muži nemůžou brečet, protože je “holčičí záležitost”, že nemůžou být obětí zneužívání, “protože muži přeci nemyslí na nic jiného než sex a tak se jim pokaždé postaví”. Je to mnohem větší komplex, z kterého nevyjmenuji vše, čeho se týká, ale pro objasnění snad stačí. 

Nevím, jak působím na ostatní, ale doufám, že ne jako příliš nasírací typ, protože se to snažím potlačit. Zabedněnci. Sere mě, jak někdo hodnotí podle vzhledu. Sere mě ignorance. Sere mě toho spoustu, ale snažím se, aby mě toho tolik nesralo, nechci investovat energii do negativních pocitů, často si říkám, že bych se s někým pustila do debaty, ale občas to zavrhnu, nemám sílu. Chci si stát za svými názory, být na ně hrdá, neponižovat jiné, záměrně neubližovat.