Untitled

V neděli hned ráno nás čekal přesun do Toronta. V naší cestovatelské sérii to byl už čtvrtý let, který jsme poslušně absolvovali bez problémů. Jen při vyzvedávání zavazadel v Torontu nám lehce zatrnulo, když nám nepřijely zavazadla a pás vypnuli. Pak jsme ale zjistili, že naše "úhledně" obalené krosny raději poslali do nadměrných a neforemných zavazadel, takže jsme tam čekali zbytečně. Jelikož jsme přišli o 2 hodiny časovým posunem a let trval 4 hodinky, tak už nám moc času z neděle nezbývalo, když jsme městskou dojeli do ubytka. S radostí jsme se ale zbavili všech batohů a vyšli na rychlou prohlídku města.

Následující dny už byly hlavně ve znamení odpočinku, diplomky a malých výletů.

Ve čtvrtek jsme nejdřív zamířili znovu do kanceláře, pak jsme ještě potřebovali dokoupit pár surovin a nakonec jsem se dál věnovala chvíli diplomce. Večer jsme pak šli do restaurace, kam jsme Hanku a Jerryho pozvali, za to že nás tam trpěli 😁.

V pátek jsme až do večera nevytáhli paty z domů. Pak jsme jeli za rodinou Marti kamarádky na večeři. Vzali nás do filipínské restaurace a strašně nás prežrali 😁. Sice to vypadalo, že objednali asi tak 2 jídla, ale pak nám přinesli celé koleno (smažené, ne pečené jako to naše), kýbl rybí polévky, celé kuře, mísu nudlí s masem a zeleninou, talíř tofu a obří mísu rýže. Možná jsme ještě na něco zapomněla :-D. No a zakončili jsme to zmrzlinou. Takže si toho ještě hodně odnášeli domů v krabičkách 😂.

Znovu zjišťujeme, že kombinace mladého řidiče (pod 25) a absence kreditky (máme jen debitky) je fakt naprd. Na výběr nám zbyla jen jedna jediná půjčovna, a to nás ještě musel Jerry zachránit se svojí kreditkou, protože debitky brali jen od Calgeřanů. Ale nakonec jsme to auto přecejen dostali. Mělo najeto jen asi 3 000 km, takže jsme si libovali, co jsme to dobrého dostali. Po deváté jsme tedy vyrazili do asi hodinu vzdáleného Canmore (přezdívané Czechmore, protože je tam obrovská komunita Čechů) a odtud dál do Benfu. Ale nejdřív jsme si museli koupit kafe a jídlo :-D.

Naše první opravdová turistická zastávka byla u Grassi lakes, kde nám na chvíli zatarasily cestu horské kozy. Pak jsme si dali krátký výšlap k samotným jezerům, která byla neuvěřitelně krásně modrá, když do nich svítilo slunce :-). Pak jsme se jeli podívat do města Benf, na dravou řeku co jim protékala a na hotel postavený ve stylu hradu. Pak nás ještě čekala dvě jezera - Minnewanka a Two Jack Lake. A aby toho ještě nebylo málo, tak jsme si dali další výšlap v Johnston Canyon - proti proudu řeky, která protékala skalami a tvořila několik vodopádů. No a jelikož jsme ještě ráno ten den nevěděli, jestli vůbec budeme mít auto, a pak když jsme ho měli, tak jsme zjistili, že už není moc kde se ubytovat, tak jsme to otočili zase zpět do Calgary.

Začnu ještě příletovým večerem. Do Kanady jsme tedy doletěli bez problémů. Přistávali jsme okolo desáté večer a na letišti nás vyzvedla Hanka. Bydleli jsme totiž u rodiny, kde loni Marťa byla na stáži u CzechTrade. Po příjezdu jsme se rychle zabydleli a šli si sednout s vínkem před dům, protože bylo příjemné teplo (rozhodně ne počasí co bych očekávala od Kanady :-D).

V neděli jsme nikam nespěchali. Vstali jsme docela pozdě a pak až se vydali do centra. Pan Jelínek (Jerry) nás vzal na pár vyhlídek na město a pak jsme si ho šli už bez něj projít. Dali jsme si kafe, mrkli na radnici, věž i sochy Zacha a pak se šli projít na Lilac festival, což vlastně znamenalo hromadu stánků s jídlem a vším možným. Večer jsme pak spěchali domů, abychom stihli vyjet s Jerrym na kola. Vzal nás do Fish Creek parku, který byl hned za barákem a hledali jsme všechna možná zvířata. Potkali jsme hromadu srnců, dva bobry, dvě mladé sovy s maminou, pelikány (ano, pelikány v Kanadě :-D), všechny možné kachny, v dálce jsme viděli kojoty. A nesmím zapomenout na hromadu hmyzu, hlavně komáry.

Poslední dva dny už spojím dohromady, protože povětšinou to byl jen přesun do LA.

Z Grand Canyonu jsme odjeli hned ráno a zamířili na cca 700 km dlouhou cestu do kempu před Los Angeles, kde jsme chtěli přespat. Cestou jsme projeli kus zbylé Route 66 a zastavili se na obědu v thajské restauraci, kde vařila a obsluhovala jedna super thajská babička :-). Do kempu jsme přijeli těsně poté, co zavřeli, takže jsme si udělali check in na obálku a vybrali si, které místo se nám nejvíc líbí. I tady byl bazén, tentokrát venkovní, tak jsme si pár temp dali, ale moc teplé to nebylo. Největší sranda přišla pak ve sprchách. Ze tří měla jen jedna kohoutek, ostatní (jak jsem zjistila když jsem chtěla kohoutkem otočit) ho neměli a byla tam jen asi půl centimetrová hranatá věc vystupující ze stěny. Nicméně další kempaři na to očividně byli zvyklí, takže mi tam jedna paní pohotově půjčila z kabelky kombinačky 😃.

Už se nám to tu pomalu chýlí ke konci, ale ještě nás čeká pár libůstek. Dneska ráno jsme se šli podívat do Antelope kaňonu. To je takový ten super oranžový zvlněný krásný kaňon, co se často objevuje v časopisech. Měli jsme objednanou tour v 7:15, nicméně trošku jsme měli problém s časem. Během přejezdů v posledních dnech se nám měnil z -9 na -8 od Prahy a zpět podle toho, v jakém jsme byli státě. Také jsme si všimli, že existuje "mountain time", což byl podle všeho -8. A na rezervaci se mluvilo o 7:15 mountain time, takže jsme tam zamířili 6:15 místního času. Podle paní za okénkem jsme tam ale byli moc brzo a tak nám to přebookla o hodinu dřív. Takže vlastně nevíme jestli jsme tam byli včas, nebo brzo, nebo pozdě, ale prostě jsme tam šli chvíli poté, co jsme přijeli. A navíc jsme byli úplně první parta, takže nás bylo jen malinko (asi 10 i s průvodkyní) a před námi nikdo nebyl, takže máme fotky bez davu turistů. Jen jednu vadu na kráse to mělo - sluníčko byli ještě moc nízko, takže nám dovnitř nesvítilo. Ale who cares, mě se to moc líbilo :-).

Celá tour nám zabrala asi hodinu a půl i s přesuny, takže jsme složili stany až když jsme se vrátili a i tak bylo celkem brzy ráno :-D. Toho jsme využili a jeli dál k našemu dalšímu cíli - Grand Canyonu. Podle předpovědi jsme věděli, že tam má asi dvakrát pršet, ale nikdo nás neupozornil na průtrž mračen a kroupy. Když jsme přijeli do kempu, tak se k nám blížily černé, těžké mraky, které už z dáli řvaly. Tak jsme akorát stihli postavit stany a postavit vodu na bombu, když začaly padat první kapky. Tak jsme vaření zase rychle sbalili a rozjeli se k visitors centru, když začaly padat asi centimetrové kroupy. Tak jsme zajeli pod nejbližší stromy a doufali, že nám kroupy neudělají díry do auta a že si případně blesk zvolí jiný strom než ten náš 😀. Asi po 10 minutách už jen pršelo, a tak jsme konečně dojeli k tomu centru, dali si tam oběd a počkali dokud nedopršelo. Pak jsme zajeli zkontrolovat stany, které to přežily. Jen okolo sebe měly lehký nános ledu, tak jsme ho odstranili, abychom neměli pod stanem bahýnko a postavili kroupoláka.

Ráno jsme opustili Zion a vydali se na další cesty. Tentokrát nás čekaly 2 místa. Nejdřív zastávka v parku Bryce a pak přejezd k Horseshoe bend.

Dojet do Bryce nám trvalo asi dvě hodinky, cesta byla docela v pohodě, až dokud jsme nepřejeli velmi čerstvě sraženou srnu, která ležela uprostřed silnice. Autu se naštěstí nic nestalo, krom toho, že jsme si jí kousek odvezli (a cítili ještě několik následujích dní 😀). Vůbec nás nemrzelo, že Yosemity máme už za sebou, protože by nám medvědi asi sežrali celé auto.

Ale k samotnému parku. Ten byl úžasný, prošli jsme si asi tří hodinovou cestu mezi oranžovými a růžovými skalami, které se při sestupu tyčily nad námi.

Nakonec jsem se vzdala a rozhodla se, že na Angels Landing nepůjdu sama a že se přidám k ostatním a pojedeme všichni na Observation Point. Jenže jedna cesta na něj byla oficiálně uzavřená a ta druhá, jak jsme se dozvěděli v infocentru, byla zasypaná změklým sněhem, takže nám nebyla moc doporučena. No a ono tam už toho o moc víc na denní výlet nezbývalo, a tak se nakomec odsouhlasil Angels Landing. Jupiiiiii.

Ještě předtím jsme ale stihli další 2 místa. Nejdřív Narrows, ale Jen ve zkrácené verzi, protože koryto řeky, kudy cesta klasický vede bylo rozvodněné od tajícího sněhu. Takže to ve výsledku byla asi 3 km dlouhá procházka podél řeky. A pak jsme se šli podívat na uplakaný kámen, kousíček od zastávky shuttle busu.

No a pak přišla řada na Angels. Po fajnové cestě jsme vyšlapali asi kousek nad půlku stoupání, pak ale už začala kamenitá cesta po skalách nahoru, občas se srázy na obou stranách, a tam Marťa s Verčou už jít nechtěli. Tak jsme je tam zanechali svému osudu a s Patrikem se vydali na vrchol. Ačkoliv to každým směrem bylo asi jen půl míle, trvalo nám to skoro 2 hodiny. A to hlavně kvůli tomu, že tam byla hromada úseků, kde nemohli projít lidí obousměrně. Ale bylo to super a rozhodně to stálo za to. Nahoře jsme dali vrcholový toast s burakovým máslem a zase šlapali dolů.

Tak větrnou noc jsme přežili, ale byla zatím asi nejchladnější. Minimálně pocitově. I ráno ještě foukalo a byla zima, i když ne už tolik. A tak jsme se rozhodli že na snídani dlabeme, sníme něco po cestě v autě a jedeme co nejdřív pryč. A to do tepla do Death Valley. Náše první zastávka byla u krátkého tracku za vodopádem, který byl skrytý v jednom zákoutí. Bylo to zvláštní najít uprostřed pouště bujnou vegetaci, ale také hezké. Pak jsme se už ale vydali do pravé pece - projeli jsme údolím, zastavili na poušti (Mesquite Flat) a nakonec zamířili do Badwater basin. To je slané jezero, po většinu roku vyschlé, které se nachází pod mořskou hladinou. Krom toho, že je tam strašně horko, tak tam ukrutně fouká. Na jednu stranu to je dobře, protože pocitově je tam docela příjemně, ale občas se člověk musí opravdu zapřít, aby neuletěl. No a taky není dobrý nápad tam jít s prasklými slunečními brýlemi. Gaga negafa, ten vítr mi ufoukl sklíčko ve zlomku sekundy 😂. Nemluvě o tom, že ty vlasy asi už v životě neučešeme 😀. Jo a žabky taky nic moc, Martě ulítla a běžela za ní asi 20 metrů 😀Když jsme se solidně vypekli a vyfoukali, tak jsme ještě zajeli na jednu vyhlídku a pak zamířili do Las Vegas.

Cestou jsme ještě ulovili večeři, a to ze dvou důvodů. Zaprvé jsme předpokládali, že Vegas bude drahé (což se nám potvrdilo) a také proto, že pro tu oblast hlásili riziko tornáda a bouřek s kroupami. To se nakonec nepotvrdilo, ale říkali jsme si, že zdržet se někde půl hodinky nám neuškodí.

Tak už jsme tu zase týden, strašně to letí. Dnes se přesouváme víc na západ. Ale naše původní plány úplně vybuchly. Zaprvé, cesta kterou chceme jet je kvůli sněhu zavřená. Zadruhé, kemp ve kterém chceme přespat ve městě Bishop je víc jak rok dopředu vybookovaný, kvůli nějaké koňácke akci.

A tak se nám cesta prodlužuje asi o 300 km, protože ještě další 2 cesty jsou stále zavřené. Většinu dne tedy trávíme v autě. Za zmínku stojí zastávka na oběd, kdy si dáváme all you can eat kombinaci pizzy a salátů. A zastávka v městečku Bodie. To je důlní město, které v minulém století opustili všichni obyvatelé a zůstalo v tom stylu, bez nějakých úprav. Jediní jeho momentální obyvatelé jsou správci parku. Vzhledem k tomu že leží skoro ve 2500 metrech nad mořem, tak tam úplně teplo není a ještě k tomu dost fouká. Věřím, že za tmy to může být docela strašidelné.

Tak už jsme tu zase týden, strašně to letí. Dnes se přesouváme víc na západ. Ale naše původní plány úplně vybuchly. Zaprvé, cesta kterou chceme jet je kvůli sněhu zavřená. Zadruhé, kemp ve kterém chceme přespat ve městě Bishop je víc jak rok dopředu vybookovaný, kvůli nějaké koňácké akci.

A tak se nám cesta prodlužuje asi o 300 km, protože ještě další 2 cesty jsou stále zavřené. Většinu dne tedy trávíme v autě. Za zmínku stojí zastávka na oběd, kdy si dáváme all you can eat kombinaci pizzy a salátů. A zastávka v městečku Bodie. To je důlní město, které v minulém století opustili všichni obyvatelé a zůstalo v tom stylu, bez nějakých úprav. Jediní jeho momentální obyvatelé jsou správci parku. Vzhledem k tomu že leží skoro ve 2500 metrech nad mořem, tak tam úplně teplo není a ještě k tomu dost fouká. Věřím, že za tmy to může být docela strašidelné.

Dneska máme na plánu výšlap na Glacier Point, což je místo, kde si výhled užíval i Roosevelt. Čekaly nás 4 míle stoupání s převýšením 1070 metrů. Marťa se rozhodla pro alternativní cestu, hlavně proto, že by to její tenisky asi nezvládly (tímto srdečně děkuji Lucce za přenechání pohorek, do toho sněhu nahoře se moc hodily. A předchozí dny taky bodly). Předpověď slibovala azuro do cca 12, pak se mělo zatáhnout a odpol dne začít pršet. Takže už v 8 jsme stoupali nahoru. A po třech hodinách jsme dosáhli vrcholu. Už cestou jsme si užívali výhledy, ale zhora to bylo nejlepší. Cesta taky byla dost na pohodu (až na to převýšení), jen pár úseků bylo dost o ústa, především kvůli kluzkému sněhu nad propastí :-D. Když jsme ale vyšli konečně nahoru, tak jsme zjistili, že je tam podezřele moc lidí, a hlavně dětí, které to určitě nevyšlapaly. Až tam jsme zjistili, že ráno otevřeli silnici vedoucí na vrchol. No co, aspoň jsme z toho mohli mít dobrý pocit (a bolavá kolena ze sestupu :-D). Dolů jsme se dostali rychleji, asi za hodinu a třičtvrtě.

Ráno jsme konečně zamířili do Sequoii. Krásný výhled jsme měli asi prvních 5 minut stoupání, pak už jsme vjeli do mraků a viděli velký kulový. Za chvíli se k tomu ještě přidal sníh, takže nás vůbec nemrzelo, že jsme zvolili pohodlnější spaní v motelu.

Chtěli jsme obejmout Kapitána Shermana, nicméně byl oplocený a stejně bychom k tomu potřebovali dalších asi 20 lidí. A tak jsme se jeli zahřát do informačního centra a pak si dali krátký výlet k padlé sequoi, ve které je udělaný most pro auta. To nám už byla docela zima, takže jsme zaveleli k odjezdu do teplých částí Kalifornie.