Hlášení z Kodaně o tom ...

Píšu trochu se zpožděním a trochu v presu, ale prý je hlavní, že "něco" píšu.

Terka se hrozně bála létání a už měsíce předem se mě ptala, jak to probíhá (jo, práskla jsem to :D), a proto jsem to létání musela dát i do nadpisu (u ostatních mám "...jak přijeli"). Přiletěla spešl malým vrtulovým letadlem, skoro soukromým (ČSA asi neumí prodávat letenky) - asi aby se míň bála.

První den (v úterý) jsme po Terky příletu a po zbaštění muffinů vyrazily do města po všech těch mořských vílách a kostelech. Protože jsme správný knihovnice, musely jsme zákonitě objevit naprosto boží knihovnu v Nýhavnu. Stála jsem u ní už asi milionkrát, ale všimla jsem si jí až teď. Asi osud. Do všech knihoven se normálně může bez registrace, a tak jsme to tam (Královská umělecká knihovna, tuším) trochu prošly. Měli tam krásnou starou studovnu s ochozem, ale dost jim tam vrzaly parkety, tak se na nás při každém kroku vrhly nenávisté pohledy půlky knihovny. No nic. Stihly jsme i Strøget (nákupní třídu) a samozřejmě Tiger. A Søstrene Grene jsme zvládly dokonce 2x, ale po tyči a skluzavce jsme to vzaly jen jednou...

Ve středu jsem si dokonce vzala s sebou foťák, takže bylo zákonitě hnusně. Věž v Christianhavnu byla zavřená, protože foukalo a pršelo, a tak jsme místo toho zašly do kavárny v Christianii na kafe/kakao, nějaký nepřeložitelný pečivo a trochu toho Internetu. Terka dokonce koupila Emilovi (buldoček) v tamním alternativním "OBI" cedulku na dveře. Z Christianie jsme vyrazily zas do knihovny. Tentokrát do té největší a nejznámější do "Black diamondu". Trochu jsme to tam vyfotily a před studovnou zbaštily svačinu, protože my se v knihovnách takových věcí nebojíme.

Po knihovně jsme vyrazily už jen k Brygge broen (nejnovější most, se zámečky) a do obchoďáku pro lasagne. Po cestě jsme potkaly tuhle divnou ?skluzavku?

Ve čtvrtek nás čekala místní novinka, na kterou se prý stojí velké fronty - nové akvárium. Nic jsme neriskovaly a lístek jsme si koupily dva dny dopředu. Trochu překvapení, že u vchodu nejen že nebyla fronta, ale ani žádná obsluha na lístky (jen snímač čárových kódů). To podstatné je, že do akvária jsem šly po pláži (zatím jsem tam nebyla) a tentokrát bylo i hezky, takže to byl nakonec snad lepší zážitek, než celé akvarium. To bylo sice taky prima, ale obří žralok, který se objevuje na všech plakátech je vlastně vyrobený z nějakýho papírmašé a visí na stropě. Po cestě zpátky jsme to vzaly zase přes pláž, tentokrát ale pěkně proti přímořskému větru. Měla jsem pocit, že ty 2,5 km bylo minimálně 5.

Brunch og ballet - neboli pozdní snídaně a balet, tak zněl plánu na sobotní dopoledne. Že to moc nejde dohromady? Tady jo.

Jednou za čas královský baletní sbor uspořádá veřejné zkoušky v divadle. Vstupné je zdarma a přijít může kdokoliv. Není divu, že divadlo bylo doslova natřískané k prasknutí. V divadle si můžete koupit kafčo a croissant, vzít si to s sebou do hlediště a hodinu a půl sledovat z pohodlí sedačky a s croissantem v ruce, jak se 20 lidí na jevišti dře.

První 3/4 hodinu všichni cvičili vykopávání nohou u tyčí, druhou 3/4 hodinu různé poskakování. Jejich učitele bych, být baletkou a umět baleťácky švihat nohou, nejspíš po 5 minutách nakopala, protože je neskutečně prudil. Ale prý si to může dovolit, je to asi nejznámější baleťák v Dánsku a prý dlouho působil i v New Yorku, asi trochu celebrita.

Musím říct, že balet normálně úplně nemusím, trochu u toho usínám, nicméně baletní zkouška je daleko zajímavější. A navíc jsem se podívala do místního divadla.

Konečně jsem se dostala k tomu, abych sepsala zápis z návštěvy Péti, Martinky a Alči.

Přiletěli během Manoviche, a tak na mě chvilku čekali na konečné metra, teda hlavně na to, až se rozhodne plně automatické metro otevřít dveře.

Ubytovali se, nasnídali jsme se, bla, bla, bla a vyrazili jsme do města. Klasika - od pevnosti u Malé mořské víly až k Nýhavnu. V Nýhavnu už nemají zmrzlinu, zato tam mají vánoční stánky. Stihli jsme i projít až k radnici, tedy i do obchodů Søstrene Grene a Tiger! Shodli jsme se, že vrcholem dne byl zážitek z vycházení z obchodu Søstrene Grene. Místo po schodech to totiž jde vzít po tyči, skluzavce a žebříku. Napřed se na to netvářili, ale nenechali se zahanbit a následovali místní (=mě, nikoho jiného jsem ještě na téhle "cestě" totiž nepotkala :D). Večer jsme ještě nakoupili v místních obchodech - samozřejmě dánské sušenky a pivo. Péťa byl přímo nadšený z toho, kolik druhů piv (i zahraničních) tu je. Nákup to byl tedy veliký, ale na kolo se stejně zase vešel. (Pořád jsem nedosáhla množství, které by se už na kolo nevešlo...) Večer jsme se rozkoukali Amelii, protože světe div se, ani jeden z těch tří ostud ji ještě neviděl!

V sobotu jsme se vykodrcali docela pozdě a navíc jsme to vzali autobusem (abychom si prohlídli město), a tak jsme se do města dostali asi až v poledne. Vystoupili jsme v Christianhavnu, ostatní šli do kostela, já na muffin, pak všichni do Christianie na kafe/kakao a přes centrum k Tivoli! Jak jsem někdy dřív psala, že do Tivoli asi ještě zavítám, tak sobota byla tím dnem. Teď je Tivoli vyzdobené ve stylu ruských vánoc, takže všude světýlka, umělý sníh, no popravdě trochu kýč, ale v Tivoli se to snese. Součástí vstupného už nebylo jídlo, jako tomu bylo v říjnu, a tak jsme se rozhodli vybrat si ty peníze jinak. Šly jsme na tolik atrakcí, že už asi všechny ani nevyjmenuju - 2x volný pád, 2x velká horská dráha, nejstarší horská dráha, pak ještě jiná horská dráha, střílečka na lodičkách, kolotoč s koníkama, řetízkáč (ne ten obří, ale stejně nám z něj s Alčou bylo trochu zle), takové rybičky, ve kterých se lidi točí hlavou dolů (z toho bylo zas trochu zle Péťovi), ... Už ani nevím. Prostě jsme z Tivoli odešli až asi po 6 hodinách totálně vyřízení, ale totálně spokojení. Večer jsme snad jen dokoukali Amelii, a pak odpadli.

V neděli ostatní jeli na Kronborg a Frederiksborg, kde už jsem byla a znovu se mi tam nechtělo. Místo toho jsem nepsala seminárku, ale aspoň trochu pracovala. V pondělí přišli kontrolovat topení a měla jsem školu, tak jsem se už výletního programu neúčastnila. Po cestě ze školy jsem je všechny 3 potkala s kufry, jak nastupují na metro, a tak jsem se s nimi svezla ještě asi tři zastávky. Prý ještě trochu nakupovali a byli v muzeu H. A. Andersena.

Když jsem dorazila domů, objevila jsem dárek na stole (čokoládové indiánky a děkovný dopis), plechovky na věšáku (=sleva na nákup) a bagetu v lednici (1 z asi 6, co si přivezli Péťa s Martinkou). Určitě jsem na něco podstatného zapomněla, tak se na zážitky ptejte radši rovnou jich ;-)

Nevíte kudy na konferenci, jděte za Manovichem.

V pátek ráno jsme vyrazili na konferenci LARM (o digitalizaci kulturního dědictví), protože key-note speakerem nebyl nikdo jiný, než novomediální celebrita Lev Manovich! Univerzitní kampus (kde naše škola ještě nesídlí, ale za pár let bude), je dost spletitý a zatím jsem tam byla jen jednou, a tak jsem si nebyla jistá cestou. Nicméně jsem na ulici potkala samotného Manoviche, který mě nevědomky dovedl až do oné místnosti. Hustý!

Manovichova přednáška začala tím, že asi 15 minut ladil macbook s projektorem, během této chvíle si člověk mohl uvědomit, že Manovich je fakt docela obyčejný člověk, který moc neumí s iVěcma.

Musím říct, že zbytek přednášky byl pro mě dost zklamáním. Né snad, že by obsah nebyl zajímavý, to zas jo. Ale celá přednáška byla o představení jeho softwaru na mapování kolekcí obrázků/videí. Ostatní z toho byli trochu paf, nicméně Josef Šlerka je poctivým čtenářem Manovichova blogu, a tak jsme se o softwaru dozvěděli a dokonce se s ním naučili pracovat už tak před rokem ve škole v rámci předmětu Digital Humanities.

Nicméně i tak jsem si z přednášky něco odnesla

Kdo nepublikuje svoje objevy, výzkumy, články… (apod.) na Twitteru, měl by své práce nechat a radši se znova narodit. Je k ničemu.

Informační společnost je "so 1960'". Teď jsme ve "společnosti dat" (data society).

Jeho ruský přízvuk je tak komický, že jen kvůli němu stojí za to na Manoviche jít. Mimochodem jeho vlasy už mají zas normální barvu, dost mrká na levé oko a je o něco baculatější než na fotkách.

Jelikož se teď věnuji nejrůznějším seminárkám (nebo se o to spíš snažím) a venku pořád prší, nic moc zajímavého se tu neděje. Snad jen to, že jsem si koupila tenhle supráckej zvonek na kolo (v Tigeru, kde jinde)! Samozřejmě doma nemám jediný šroubovák, ale zaimprovizovala jsem holčičím nářadím - škrabkou na brambory. Vlastně si začínám myslet, že šroubovák je úplně zbytečný vynález, když jde nahradit skoro vším...

J-dag (letos 1. 11.), jen den, který vlastně otevírá předvánoční sezónu v Kodani, takže skoro 2 měsíce před Vánocemi už je tady vlastně úplně normální radovat se z blížících Vánoc. J-dag je v podstatě vynález pivovaru Tuborg, a je vyhlášen na den, kdy Tuborg začíná prodávat předvánoční pivo. Celá akce je poměrně dobře "zmarketingovaná" a lidé ji prakticky považují za svátek. Přesně ve 20.59 se smí začít pivo prodávat a ve skoro každé hospodě člověk dostane ve 20.59 plechovku zdarma. Ve 20.59 také začínají náklaďáky oficiálně rozvážet pivo po hospodách (i když všude už je nějaké v předstihu, aby měli co v 20.59 rozdávat). Kamiony jsou celé zahaleny do vánočního, s tím rozdílem, že nejsou laděny do červené nebo zelené barvy, ale do modré.

 Pivo zdarma v 20.59 jsme samozřejmě nestihli, protože spolužáci z Portugalska, kde ten čas berou víc "free", nevěřili tomu, že je to s tím přesným časem myšlené opravdu tak vážné. :D Prostě v 21.05 jsme měli smůlu. Další šance byly náklaďáky, které na své trase rozdávají plechovky spolu se Santovskými (modrými) čepičkami. Ani žádný kamion jsme na cca 5kilometrové trase centrem nepotkali.  No a tak nezbývalo, než ho koupit v kiosku. Ne moc překvapivě chutná vlastně o dost hůř, než normální Tuborg...

 A tak jsme šli aspoň na normální Tuborg do prima hospody, s ne tak prima cenami a vzduchem, ale skvělou atmosférou. Moc dlouho jsme tam pravda nezůstali, vzduch a ceny vyhrály nad atmosférou…

Dneska jsem zažila zatím nejdivnější dánské ráno. Vlastně to začalo už asi minulou středu, kdy jsme do schránky dostaly dva nové klíče s dopisem, kde stálo něco o 29. říjnu. Spolubydlící, která se učí dánsky, z toho pochopila, že budou měnit dveře. OK, navlékla jsem si na svazek klíčů nový klíč a řekla si, že prostě až nebude fungovat u dveří od domu původní, použiji nový. Zpětně mám dojem, že jsem měla těm vykřičníkům přikládat větší význam.

A pak přišlo dnešní ráno. Chrupkám si a v tom mám pocit, že někdo klepe na dveře. Kdo by klepal v 7.30? Spím dál. Po chvíli zvonek. Nic naplat, jdu v pyžámku otevřít. V první chvíli jsem myslela, že to má co dělat s tím včerejším hurikánem. Ale ne, za dveřmi stojí pán a ujišťuje se, že nemáme žádné domácí zvíře, protože by prý mohlo během následujících pěti (!) hodin utéct. Prý nám přišel vyměnit dveře od bytu (!) a že nějakou tu hodinku budeme bez nich. Říkám all right, nemáme, a pouštím ho totálně rozespalá a v šoku dovnitř a v duchu děkuji místnímu školství, že tu umí anglicky opravdu prakticky všichni. 

"Naštěstí" mi odpadla škola, protože učitel zůstal kvůli hurikánu v Mnichově (nelétala letadla), což mi umožnilo poslouchat zvuk všech možných krásně znějících nářadí (zvlášť pro právě probuzeného člověka) celé dopoledne 8-|.

No není krásné, že vám v Dánsku jen tak někdo přijde vyměnit dveře od bytu? A dokonce si přinese speciální kobereček, aby vám v bytě nenadělal?

Sice jsem z předčasných voleb nebyla a nejsem dvakrát nadšená, ale alespoň se vyskytla záminka podívat se na české velvyslanectví. Vyrazila jsem v sobotu dopoledne i s kolem raději vlakem, protože je to poměrně daleko (o 3 zastávky dál, než Malá mořská víla - takže daleko) a nemohla jsem si dovolit se svým orientačním smyslem někde bloudit po Kodani. Stihla jsem to a odvolila jsem. Celá komise byla taková rozjuchaná, není divu, kdy jindy potkáte v Kodani tolik Čechů najednou? :D

Ambasáda je v hrozně hezké luxusní části Kodaně, přirovnala bych to k pražské Ořechovce nebo plzeňské Bezovce a logicky je tam tedy naskládaná jedna ambasáda vedle druhé. A jak že dopadly výsledky v Dánsku? Vůbec ne špatně (cca 165 voličů) ;-).

Cestou zpátky už mě čas netlačil, a tak jsem si udělala cyklovýletík. Už dávno jsem měla na seznamu míst, která chci vidět, kostel Grundtvigs Kirke a tentokrát byl skoro i při cestě. Nevím, jak moc fandíte modernější architektuře (1940), ale mě ten kostel přijde naprosto parádní, jak uvnitř, tak venku, a proto nechápu, že ho v žádném turistickém průvodci nenajdete. Naproti je i obrovský hřbitov, který (ostatně jako jiné hřbitovy v Dánsku) funguje dost podobně jako park, takže tam (možná) pro nás nepochopitelně najdete běžce, nebo lidi na procházce. Zpátky to bylo pořád „do kopce“ a proti větru, ale kostel za to stál ;-)

Tivoli je zábavní park plný takových kolotočů, horských drah a jiných atrakcí, které můžeme v ČR leda tak závidět. Teď aktuálně je v Halloweenském stylu a za několik dní opět na pár týdnů zavřou, aby celý park přezdobili do vánočního. A protože jsme nechtěli čekat do prosince, kdy bychom dost možná přimrzli k sedačkám, teď byla ta pravá chvíle vyrazit.

Koupili jsme si multiride ticket, který vyjde cenově přibližně stejně jako můj měsíční "multiride ticket" na MHD. Ale což, zážitky musí být.

Abychom všechno stihli, vzali jsme to pěkně rovnou od těch nejšílenějších atrakcí. První: horská dráha. Vždycky, když jezdím okolo do školy, směju se těm křičícím lidem na druhé straně plotu. Už se smát nebudu. Křičeli jsme taky, hodně! Bylo to nicméně tak super, že jsme museli jít ještě jednou a tentokrát do první řady. Křičeli jsme minimálně 2x tolik, a 2x tolik jsme se smáli při dojezdu. Teď jsem se mimochodem dočetla na wiki, že horská dráha ("Dæmonen") dosahuje až rychlosti 77 km/h.

Další přišla na řadu Golden tower, neboli volný pád. Kocháte se krásným výhledem, až do výšky 63 m si říkáte "nééé, výš už nééé", 10 vteřin si prohlížíte Kodaň a pak vás pustí "volným pádem" dolů. Křičeli jsme taky hodně, ale letělo to dolů tak rychle, že jsme neslyšeli ani vlastní křik.

Třetí hodně šílená atrakce je nejvyšší řetízkáč v Evropě (ve výšce 80m). Vzhledem k tomu, že je mi blbě i na řetízkáči „u Jiřího“ a pořád mám trochu hrůzu z obyčejných sedačkových lanovek, tohle jsem vynechala.

Vyrazili jsme samozřejmě i na "míň husté" atrakce - na jedné jsem v tom nadšení překoukla rybí ploutev, a tak mám zas nohu o něco fialovější. A atrakce, na kterou jsme si šli odpočinout (chodily tam přeci samé děti) se ukázala být pro žaludky nejnáročnější. Ale zvládly to.

Když začalo pršet, rozhodli jsme se jít se schovat do strašidelného domu. Takový nápad jsme neměli evidentně jenom my, a tak jsme si pěkně vystáli 15min frontu v dešti. A u vchodu jsme zjistili, že potřebujeme extra lístek … a tak jsme se vybodli na strašidla a šli na jídlo do low fat fast foodu (v ceně vstupenky). Trochu oxymóron, vzhledem k tomu, co tam měli za jídla.

Bylo to tak super, že přemýšlím, že tam půjdu v prosinci přeci jen přimrznout :D

Delší odmlku nahradím tento víkend hned několika příspěvky!

Naposledy jsem psala, že jsem se vrátila na týden do ČR. Týden, skvělý týden, uplynul a jsem zpět – v Kodani, škole, větru, dešti, ale občas i v hezkém podzimním počasí. Začnu tím, že napíši něco o Friday barech, což už jsem měla nějakou dobu v plánu.

Už dávno jsem psala, že v přízemí školy máme bar, který vedou studenti. Každý pátek hned po škole (cca 14h) začíná Friday bar, který se vždy nese v nějakém duchu a končí obvykle až v pozdních večerních hodinách. Dánové tam obvykle chodí rovnou po škole a opravdu tam paří klidně i 12 hodin. A prý nechodí pít do školního baru jen kvůli levnějšímu pití, ale kvůli tomu, aby mohli dokončit diskuze, které začali na přednáškách.

Na začátku října se konal "international bar", při kterém jsme měli na starosti bar my (nás 13 výměnných studentů). Takže jsme na férovku prodávali pivo, míchali drinky a zodpovídali za to, že v kase bude tolik peněz, kolik má být... Být barmankou je sranda, zvlášť, když se vám opilí Dánové na baru chlubí tím, že v Čechách už byli několikrát (=levný alkohol) a že seriál 30 případů majora Zemana je "both ridiculous and awesome" a vy jen kýváte hlavou, protože by vás nikdo nedonutil se byť na jeden díl podívat...

Včera byl pro změnu "bacon bar". Co to je? Šéfové baru nakoupili spoooustu slaniny, upekli z ní čokoládové sušenky, koláč, udělali "bacon shots", slaninovník a prostě všechno možné. Slaninová sušenka se jíst dá, i když by bylo fajn, kdyby byla buď jen sladká neb jen slaná, a nehodně slaná i sladká zároveň.. :D Slaninový koláč se jíst moc nedal, vyšší třída pro fajnšmekry... Suma sumárum jsme tolik slaniny nesnědli, měli jsme namířeno do Tivoli, a tak jsme se sakra hlídali.. :-))

Asi je pravděpodobně dost předčasné psát o tom, jak jsem trávila podzimní prázdniny v ČR, když jsem teprve sotva přijela. Nicméně dnešní den byl prima, a tak jsem se rozhodla o své cestě do ČR napsat první příspěvek už teď.

Hned jak mě ráno probudilo sluníčko, které se několik posledních dní schovávalo, věděla jsem, že všechno dneska prostě proběhne v pohodě. Zabalila jsem kufřík, napsala jsem o počasí a vydala se do školy. Proč do školy? Abych si vytiskla pro sichr "letenku" (přízemí se zázemím pro studenty je otevřeno 24h/denně, tedy i o prázdninách). Za 5 minut hotové, báječné!

Na letišti jsem pašéráky (=sáčky na tekutiny) taky dlouho shánět nemusela, z čehož jsem měla před odjezdem trochu obavu (dost lidí říká, že na letišti během dne dojdou a doplní je až druhý den). Letěla jsem jen s příručním zavazadlem a asi největší obavu jsem měla z toho, jestli projde, že je můj supr kufřík větší, než jsou povolené rozměry a pravděpodobně i těžší. Nicméně jsem zapátrala v paměti a nevzpomněla jsem si, že by mi kdy vážili nebo měřili příruční zavazadlo. A tak jsem to nechala být. A očividně nikoho váha ani velikost zavazadla opravdu nezajímá (nezajímala)... Vlastně ani nevím, kde by se to mělo kontrolovat, protože každá společnost má jiné parametry a kontrolovat to až u gatu mě přijde sakra s křížkem po funuse (někdo nějaké zkušenosti?).

V letadle mě pobavilo docela vtipně pojaté školení o bezpečnosti. Místo mávajících letušek mají animované video (s naštvaným dítětem, když mu rodiče při vzletu vypnout mobil) a ve stejném duchu se nese i papírový "návod". 

Ta dětská vesta je prostě hrozně cool.

Vedle mě seděli dva Australané, kteří cestují Evropou a zrovna měli namířeno do Prahy. Nicméně o Praze prakticky nic nevěděli, neměli zajištěný ani hotel a skoro jsem měla pocit, že si hodili korunou kam z Kodaně jet dál. Rozmluvila jsem jim plán vzít si taxíka z letiště a poznat město pomocí "Hop on hop off tour", která se jim v Kodani osvědčila. Místo toho jsem je poslala do PUBu a do "vyhlídkové" tramvaje č. 18 (z Národní k Hradu). Když jsem jim chtěla obětavě poradit, že nemají chodit do směnáren v centru, akorát jsem je tak vyděsila, protože byli na tom, že máme Euro... Při vysvětlování toho, kam v Praze jít a čeho se vyvarovat jsem se v jednu chvíli naopak hrozně lekla já, protože letadlo právě přistálo (rána jak z děla) a já byla na tom, že jsme pořád někde ve vzduchu – trochu infarkt. Při výstupu mi pochválili angličtinu, což já jsem opětovat nemohla, s "australštinou“ mám trochu problém :D. Když jsem čekala na 100ku, přiběhl ke mně jeden z nich, že prý na který autobus to mají lístek. Chudáci se sice opravdu řídili mou radou a nevzali si taxíka, místo toho jim ale kdosi prodal lístek na shuttle bus (za 150/os). Ach, ČR.

Z letiště jsem nezamířila domů, ale ... do školy. Jo, protože na SNM běží super předmět (Televize & Nová média vedený Pavlínou Kvapilovou), o který hrozně nerada přicházím a když už jsem už jsem byla v Praze…  Dneska byli hosty Daniel Stach (Hydepark Civilizace) a Gabriela Cihlářová (editorka Hydeparku) a vůbec to bylo celé o Hydeparku, mém asi nejoblíbenějším pořadu v TV. Krom přednášky jsem viděla i spoustu spolužáků, což bylo ještě víc super :-).

Transport stále větších a větších věcí na kole se v poslední době stal mým novým hobby :-). Po dnešní jízdě (7,5 km s kufrem na nosiči) začínám vážně uvažovat, že investuji nějakou tu korunu do gumicuků... Tentokrát jsem ale nákup věcí z druhé ruky zvládla líp, nezapomněla jsem si napsat adresu, telefon, ani jméno, na které zvonit, začínám v tom být dobrá!

Mám tu v zásobě několik věcí, o kterých chci napsat, ale nastává to, o čem jsem věděla od začátku, že dřív nebo později přijde - nechce se mi psát... Občas ale mrknu na statistiky návštěvnosti a vidím, jak koukáte, jestli je tu něco nového... a není. Tak dneska je!

První, co mi sem na dánskou adresu přišlo, bylo povolení k pobytu. Tím jsem si vlastně vyzkoušela, že mi sem opravdu může i něco dojít. Ve škole jsem si od spolužáků zjistila, že doručování balíčků tu chodí prakticky stejně jako u nás - lístek do schránky a pak vyzvednout na poště. Tak jsem už neváhala a objednala si balíček z JůKej.

Po týdnu a něco mi přišel onen lístek, na kterém stálo, že mám na poště dopis (ne balíček) ze Švédska (ne z UK).

 Vím, jak to chodí na poštách (Česká pošta, ehm), a tak jsem nepochybovala, že je to onen balíček. Pošta je asi 3 km daleko (zlatá naše hrozná, ale blízká plzeňská pošta), na rozdíl od té naší jsou tam ty pošťačky i docela milé. Mimochodem v Dánsku nemají občanky, a tak mi stačil k vyzvednutí opravdu jen ten papírek. Byl to onen balíček, ale zajímalo by mě, jestli na něj někdo šlápl v UK, Švédsku nebo Dánsku. Nebo možná do něj kopl pošťák, když ho musel vést zpět na poštu. Každopádně pořád platí, že bábovky radši neposílejte :D.

Nemůžu uvěřit tomu, co píši, ale Česká pošta a vůbec ČR na tom v některých ohledech není tak špatně.

Dánská pobočka má otevřeno od 10 do 18 h - netuším, kdy tam může stíhat „normální“ člověk dojít.

Pošťák přijíždí (na kole) až po půl jedné odpoledne. Nejezdí v pondělí, ale jezdí v sobotu.

Jen na letáky, které nám 2x týdně chodí do schránky, musí padnout tak 10 hektarů lesa. Tolik spamu jsem v ČR nezažila.

Včera byl světový den cyklistiky, zároveň hezké počasí a navíc už mám držák na mobil na řídítka, takže... jsem pro vás natočila svoji jízdu Kodaní. Začínala jsem u hlavního nádraží, dále pokračuji okolo Tivoli, přes kanál až ke škole na ostrově Amager (s malou pauzou na nákup svačiny...). Cesta zpět je podobná (ne stejná), ale můžete to celé vidět z druhé strany :)).