Vystouplé lícní kosti

#171

Valentýn

Zažívám lásku ve snech. Ty city se zdají tak opravdové, ten pravý pocit zamilování. Ale láme mi to srdce pokaždé, když otevřu oči a vše se vytratí. Všechny ty příběhy, co vlastně nebyly. Hřejivé doteky, pohledy, pocit bezpečí. Bez toho strachu, jen bezmezná láska a dotyčný.

Projíždím si historii svých playlistů na Spotify a jen zírám, kolik z nich stihla L inspirovat, od počátku crushe, přes hard’n’heavy zamilovanost, po pochyby, přiznání a několikanásobné rozdrcení... A nějak nemám to srdce je smazat, jen je nedokážu ani poslouchat. Cokoli, co mi připomíná tu dobu, nemůžu slyšet. Hudba, na kterou mě přivedla a kterou jsem se naučila i hrát na ukulele, musím zahodit a schovat a zapomenout, i když je fakt dobrá, jen proto, abych si zachovala srdce v kuse, když se mi ho podařilo zase složit dohromady. Horší je, že jedna ze skupin, na kterou mě přivedla, se stává jednou z největších, a vidím je všude. A nedokážu jí vysvětlit, jak moc se ve mně všechno svírá až k pocitu zvracení plic, jen je vidím... Nehledě na to, že jedním z nich je posedlá. O to víc ten šrám stále bolí.

A co děláš ty, když jsi zamilovanej?