#vrchlabí

Vrchlabí vs Hostinné ⁉️🤨

pátek 16.ledna 2015

Tentokrát sem se vydala na hory asi na rekordních 12 dní prácev kuse. Doma mě vyzvedává Kmeky, ještě sem stihla upíct Margot buchtu, protože s dezertem jde vždycky všecko líp. Hned u branky si udělá u mamky pověst chuligána a výtržníka, když jí bez vyzvání začne tykat. No pak mi může líčit tisíckrát, jak s klukama založili klub gentlemanů a choděj kulturně oblečený do Prahy k holiči a podobně, ale úcta k dámě je prostě základ. Ale jinak je samozřejmě zlatej, protože mě odveze až do Vrchlabí společně se svojí maminkou a asi už o generaci skoro mladším bráchou, protože ten stráví celou dvouhodinovou cestu na Ipadu.

Na bytě očekávám Metyho s Caletkou, tudíž sem značně překvapená, když tam není ani jeden, ale za to tam osud zavál Jardu. Velice výrazná osobnost, o takových lidech se mírně řečeno většinou mluví jako že sou prostě svý, já bych ho nazvala egocentrickým, namyšleným, nicméně přátelským všudybylem s do nebeských výšin sahajícím sebevědomím. Během prvních deseti minut našeho „přátelství“ stihl sníst celej plech ty buchty (kluci si prej nedaj), vylíčil mi celkem kompletně seznam všech jeho povolání od opraváře žaluzií po trenéra plavání, taky sem měla lehký povědomí o tom kdy se proč s kým popral a proč by se teď asi neměl zrovna vracet do Pardubic a taky zmínil, že se svojí exmanželkou čekaj dítě, který bude snad kluk, ptž sou s ženou oba dva dost hezký a ty kluky, co by mu lezli za dcerou, až jí bude 12, by musel střílet. Během těhlech historek ležel v posteli pouze ve slipech a hladil si břicho a když už sem si zvykla na jeho exhibicionismus, asi vycejtil, že by mě měl ňák dál lehce vyšokovat, a protože se evidentně rád chlubí vším, ale především svým tělem, rozhodl se, že se protáhne a začal v tom pokoji, kterej se nakonec ještě víc smrsknul, praktikovat různý jogínský a různý divný pózy. Když vystrčil prdel alá pozice střecha, dostala sem záchvat smíchu, protože už sem se prostě nedokázala dál ovládat, a naštěstí dorazili kluci, tudíž sem si myslela, že sem spasena. Opak byl pravdou. Jeho „prdelko, máš moc dobrou buchtičku“ sem slyšela tak stokrát za noc, když začal mít Cala kecy, ať je slušnej, odmítl slovy „čumáčku, podej mi radši toho panáka“.

Jaroušek má ale i svý přednosti. Jako první bych zmínila flašku medovýho Jima Beana, kterej teda není tak dobrej jako Jack Daniel´s Honey, ale dá se. Další jeho pozitivní vlastnost byla schopnost začít balit absolutně každýho za jakýchkoli okolností. Například sem lehce kopla jednu holku asi do hlavy, když sme s Metym v tanečním zápalu zkoušeli zvedačku. Její přítel se nasral, tak se to Mety rozhodl napravit pozváním na panáka. Dovedl holku k baru, postavil jí vedle Jardy, objednal dva panáky a děj se vůle boží. Ani ne za pár minut zapůsobilo Jardovo neskonalý charisma a holky přítel mohl jít domů sám.

Já sem měla pohodičkovej večer, Cala ale hýřil svými prémiemi po celým Vrchlabí, a to co začalo pivkem v Kotlíku nabylo rozměrů tour de pub, přičemž tatranskej čaj bylo to poslední, co si kluci pamatovali. Samozřejmě sem pila, jak je mým zvykem, s rozumem :D fakt výjimečně jo. Takže si můžu pamatovat jedinečný momenty, jako když má Cala s kámošem na baru pět panáků Morgena s kolou a objednává dalších pět, co kdyby. Večer šohaj, ráno šohaj. Asi těžko.

Dorazíme na svah, všichni odučíme počátečních pár hodin a jdem na oběd. Mně je krásně, příjemná kocovinka, i sluníčko nesměle svítí, naučim zatáčky čtyřletýho Ondráška, s kterým to už rodiče vzdali, ale po hodině řekl, že to bylo úžasný, takže to mi stačí dneska ke štěstí a zadostiučinění. Na obědu se dozvídáme celou pravdu o Jardovym tejdnu tady. Jak nečekané. Přijel v pondělí, že jede pomoct učit školy a školky lyžovat. Bez přeskáčů, protože na co taky že jo. Tak po půl dni v teniskách uznal, že to není nejlepší obuv na svah a přeskáče si půjčil. „Lyžoval sem tak před deseti lety, já sem ale sportovec a hlavně se to nezapomíná.“ Moc mu to nejezdilo ani po předu, natož když zjistil, že instruktor jezdí popředu vlastně výjimečně, radši se nechal přidělit na pomu, kde bude vyvážet méně schopný dětičky na noze nahoru. Moc to asi neokouknul u ostatních, ptž si to nebohý děcko nedal na nohu, ale mezi nohy. Přijela poma, nasednul a prcka samozřejmě přejel. Nechat ho ale dole, vystupovat a začínat znovu by bylo trapný a pod jeho úroveň, na poslední chvíli teda to nebožátko chytnul nějak rukou, hodil si ho šíleným lopingem na záda a dítě s vláčející lyží tímto způsobem s úsměvem na rtech vyvezl až nahoru. Viděli to všichni a myslím, že asi hlavně kvůli tomuto počinu byl zbytek týdne na pásu, kde chytal dole plužící děti, co ještě pořád neumí zastavit. Vtipný, když sem slyšela tuhle verzi po tom, čím vším mě o jeho zdatných lyžařských dovednostech krmil celej předchozí večer.

V instruktorský boudě leží na sedačce Cála, v bílý špinavý mikině, která se tam už pár let bez majitele válela, ve stavu, jak si představuju stav těsně před či po epileptickým záchvatu. Když se mu zrovna neobrací žaludek, procedí mezi zuby, že mi dá půl království a cokoli si řeknu, když za něj teď odučím jednu hodinu. Měla sem volno, bylo mi dobře a nabídka zněla lákavě, tak sem teda šla. Dítě zrovna fakt stálo za to, Amálka, kterou v sedmi letech na svah PŘINESL tatínek, maminka hned za nima s lyžema, svačinkou a vždy připravenym kapesníkem. Amálka byla dost neschopná a nešikovná a ještě ke všemu při každym sebemenším pohybu hekala, ale těch padesát minut sem s ní vydržela a tu odměnu si vychutnám.

Vracíme se po práci domů a modlíme se, že už náš čumáček Jaroušek bude pryč a nebudem muset poslouchat jeho medový řeči, přičemž když sme zjistili, že opak je pravdou, jeli sme se s Caletkou asi na dvě hodiny zabavit do Kauflandu. Když sme se vrátili, Jarda snědl něco, co sme přivezli a pak se ku našemu všeobecnému veselí rozhodl odjet.

Je super mít kolem sebe výrazný osobnosti, dodávaj každý situaci svý osobitý kouzlo a lesk, člověk může jenom tak v klidu sedět, pozorovat je a dobře se baví, ale bydlet se s nima většinou prostě nedá.