#propad

Teď musím napsat ještě jedno. Jsem tady já kontra máma. Já si myslím, že za moje propady může práce, a že by mi pomohlo, kdybych odešel. Máma si myslí, že jsem prostě psychicky nemocný, a proto mám propady, které se odráží i v práci, a že musím udělat všechno proto, abych se tzv. vyléčil, což v jejím podání znamená zůstat v práci (a to za každou cenu). Nevím. Řešil jsem to i včera na skupině, kdy mi terapeut řekl, že máma pravdu mít může a nemusí. Může to být způsobeno nemocí, ale dost možná, že si to peklo dělám sám, respektive můj vnitřní kritik. Je fakt, že si říkám, zda by mě ten můj vnitřní kritik neprovázel na cestě životem dál, bez ohledu na to, jestli dám ve škole výpověď nebo ne. Ptal jsem se na to i svého psychiatra.

“Já si myslím,” řekl doktor, “že do jisté míry možná ano.”

“No,” hlesnul jsem. “Měl jsem to tak i dřív, to je pravda. Ale v daleko menší míře.”

“Každopádně, je to celkem vážná situace. Myslím to, co se děje teď,” pokračoval doktor.

“To, jak mě drtí ta práce.”

“Ano.”

“Víte, pane doktore, já samozřejmě nemůžu říct, že by se mi tam dělo něco špatného ve smyslu, že bych tam třeba zažíval nějakou šikanu, nebo se dostal s někým do konfliktu. To ne. Ale prostě je to pro mě čím dál těžší. Na škole jsem už asi sedm let a myslel bych si, že čím déle tam budu, tím to bude lepší, ale ono je to právě naopak.”

“Taky se mi zdá,” hlesnul můj psychiatr.

“Vlastně jsem se dostal do situace, kdy nemůžu do práce bez Rivotrilu.”

“To není dobré,” na to doktor. “Sice je fajn, že ho neberete pravidelně, čímž se vyhnete riziku vzniku závislosti, jak jsem vám říkal už minule, ale zároveň to není dlouhodobé řešení.”

“To jistě ne,” souhlasil jsem. “No, a jak jsem říkal, moje matka na mě vyvíjí tlak. Bohužel.”

“To vám zajisté nikterak neulehčí situaci.”

“To opravdu ne.”

“Taky si myslí, že je to dáno tou nemocí, a že bych se měl léčit hlavně proto, abych zůstal na škole.”

“Aha.”

“Říkala, jestli bych se neměl nechat hospitalizovat.”

“To jako jenom na její nátlak?” pozdvihl doktor obočí.

“Ano. Víte, je to až paradox. Na začátku prosince jsem dostal nabídku na pěti týdenní pobyt na psychiatrii v Berouně. Víte, je to nová, hezky zařízená klinika…”

“Ano, vím o tom.”

“Nicméně máti o tom nechtěla ani slyšet. Že prý by bylo nemyslitelné, abych tak dlouho chyběl ve škole.”

“Rozumím.”

“Takže já jsem podlehl tomu nátlaku a do Berouna jsem nenastoupil.”

“A teď by vaše maminka chtěla, abych vás nechal hospitalizovat.”

“Ano. Já ale nechci. Aspoň ne hned.”

“Taky si nemyslím, že je to nutné,” uklidnil mě doktor. “Navrhuji následující. Vezměte si neschopenku, odpočiňte si a uvidíme. Důležité je, abyste se teď dal dohromady a pak se uvidí, respektive pak můžeme řešit, co s tou prací.”

“Dobře. Já jsem pro,” odvětil jsem.

A tak mám zase neschopenku. Uvidíme, jaký to bude mít na moji psychiku vliv. Ještě, když jsem odcházel s ordinace a loučil jsem se s doktorem, řekl jsem. “Maminka se s tím holt v nejhorším bude muset nějak popasovat.”

Včera jsem se zhroutil. Prostě jsem se sesypal z vidiny návratu do školy. Obědvali jsme zrovna u našich, když jsem se rozbrečel a začal láteřit, že ve škole už to prostě nedávám a už nemůžu dál. Nový rok je pro mě totiž takové dosti choulostivé období, kdy mám tendenci bilancovat. Když jsem se před asi třinácti lety rozhodl, že skončím s nástavbou na vysoké škole, protože to tam psychicky nedávám, utvrdil jsem se v tom rozhodnutí taky na Nový rok.

Každopádně se teď vrátím k tomu, co se dělo včera u oběda. Matka, partner i táta se mě snažili chlácholit, ale já jsem nebyl k utišení. Teď se trochu stydím za to, že jsem byl lehce hysterický, ale nejspíš se jednalo o emoce, které jsem ze sebe musel dostat ven. Je fakt, že se mi potom, co jsem se vybrečel, značně ulevilo.

Dále je tady ještě jedna skutečnost, kterou nesmíme opomenout, protože je pro moje vyprávění klíčová. Máma je strašně hrdá na to, že jsem učitel. Bodejť by ne, vždyť jsem z učitelské rodiny. A to je právě ten kámen úrazu, řekl bych. Nejprve, když mě utěšovala od pláče, říkala mi, abych si to hlavně udělal tak, jak si myslím, že je to pro mě nejlepší a jak to cítím. Ona, že už se s tím nějak vyrovná, jako se ostatně musela vyrovnat s tím, že jsem nedokončil školu, a že jsem teplej. Později, když jsme však seděli u kafe, začaly litanie.

“A co bys prosím tě chtěl dělat, kdybys ve škole skončil?” začala máti hned pěkně zpříma.

“To úplně nevím,” hlesnul jsem. “Asi to teď ani nějak neřeším. Nejspíš by pro mě bylo prvotní, abych se dal psychicky nějak dohromady.”

“Hmm,” na to máma. “No já bych to viděla jenom jako krajní případ, abys skončil,” pokračovala.

“Nevím,” vmísil se do hovoru můj partner. “Jestli ho to tam tak trápí… možná by to bylo nejlepší řešení.”

“Ale vždyť by to byla taková škoda,” zaúpěla máma.

“Škoda je dobrýho člověka, když umře,” na to můj partner.

“A to bys chtěl ve svým věku zůstat doma a nic nedělat?” přešla máma do ofenzívy.

“Jistěže ne,” odvětil jsem.

“Tak si vezmi neplacený volno, nebo neschopenku a uvidí se.”

V duchu jsem přemýšlel nad tím, jestli by se neschopenkou něco vyřešilo. To už tady přece bylo.

“To už tady přece bylo,” řekl můj partner, jako kdyby mi četl myšlenky. “Ale možná, že tenkrát ta neschopenka byla moc krátká,” podotknul ještě.

“A to by ti nebyli líto těch dětí? Mají tě přece rády,” zahrála máti na citlivou strunu.

“Líto nelíto,” mávnul jsem rukou.

Matka na to jenom: “Ach.”

“Mě je to líto,” snažil jsem se teď uchlácholit pro změnu já ji, “ale nemůžu za to, že to tak mám.”

“Ale to já vím,” odvětila máma, teď už smířlivě. “Taky je mi to líto.”

Včera večer jsem si šel brzo lehnout, abych byl odpočatý a svěží, ráno jsem pak vstal časně, abych měl pro sebe dostatek prostoru na to se přichystat. Přesto, že jsem věděl, že se ode mně v podstatě jen očekává být přítomen a případně nasměrovat budoucí uchazeče a jejich rodiče na příslušná místa, přepadla mně těsně před odjezdem značná nervozita. Nervozita se u mně naneštěstí projevuje střevními problémy, a tak jsem si šel pro jistotu ještě odskočit a spolknul dvě tabletky Enterolu.

Náš terapeut se zamyslel, a pak mi řekl: “Podle mě se u vás jedná o takový strach ze strachu.”

“Přesně,” já na to.

“Byla to úzkost, panická ataka, anebo prostě jenom strach z toho, že jste si nevzal Rivotril a neměl ho s sebou?”

“Na to asi nejsem schopný odpovědět, ale taky by mě to zajímalo.”

“Zkuste se nad tím zamyslet.”

“Hmm,” já na to. “Možná, že to byly všechny tyhle faktory dohromady.”

“Chtělo se vám ten den do práce?”

“Tak… asi normálně,” pokrčil jsem rameny.

“A z čeho jste měl největší strach?”

“Asi z toho, že se mi rozjede panická ataka před celou třídou,” odvětil jsem.

“A co myslíte, že by se stalo, kdyby na to došlo?”

“No, možná bych tím vyděsil svoje studenty,” opáčil jsem.

“Možná. Ale špatně se může udělat občas každému.”

“To asi ano,” připustil jsem.

“A vy jste to nakonec ustál a zvládnul.”

“To ano.”

“Takže to dopadlo dobře, ne?”

“Asi nejlíp jak mohlo v dané situaci.”

“Tak vidíte,” na to terapeut.

“Víte, já jsem měl strach, že nebudou schopný normálně fungovat.”

“Co pro vás znamená normálně fungovat, když se zaměříme na vaše učení.”

“Nopo,” protáhnul jsem. “Být v hodině při věci, být schopen komunikovat se studenty, odpovídat na jejich otázky, přednést výklad. Je toho víc.”

“Ale ten den jste psali písemku, ne?”

“Ano a byla to taky moje záchrana,” řekl jsem. “Následující dny jsem si Rivotril ráno vždycky vzal a byl jsem pak úplně v pořádku.”

“Co pro vás znamená - být úplně v pořádku.”

“Fungovat a zvládat věci, o kterých jsem mluvil.”

“Na mě to ale dělá dojem, že si berete Rivotril proto, abyste přežil den.”

“Možná…”

“A myslíte si, že z dlouhodobého hlediska je to udržitelné?” položil mi terapeut otázku, kterou se já sám občas zaobírám.

“To je to, co právě nevím,” odvětil jsem, ale pak jsem dodal: “Ba ne, asi není.”

“Zkuste někdy následující. Když se na to budete cítit, tak Rivotril nepolykejte, ale jen si ho vezměte s sebou. Mohlo by vás uklidnit i to vědomí, že máte prášek u sebe, budete vědět, že si ho můžete vzít, když bude nejhůř, ale ne nezbytně. Co si o tom myslíte?”

“Myslím si, že mi to dává smysl. Rozhodně by to stálo za zkoušku.”

Jenže, jenže, jenže.

Můj partner přišel s nápadem, že když nebudu muset trávit dlouhé chvíle v autě ani prostředcích hromadné dopravy, mohl bych zkusit jít do školy bez Rivotrilu. To bylo v úterý, odpadly mi navíc některé hodiny, a tak jsem věděl, že budu ve škole jenom krátce. Cítil jsem se dobře, a tak jsem si vyšel do práce bez prášku. Přepadlo mě to už cestou. Najednou mě prostě zahltila hrůza z toho, že jsem si prášek nevzal, a že ho nemám ani s sebou. Řekl jsem si, že to přeci nebude tak zlé, a že to rozdýchám. Nerozdýchal jsem to.

Když jsem vcházel do školní budovy, měl jsem sucho v ústech, zpocené dlaně a začal jsem se třást. Bylo mi úzko. V momentě, kdy se žáci začali scházet na hodinu to bylo ještě horší. V hlavě mi začalo šrotovat, že co když dostanu panickou ataku před celou třídou! Bušilo mi srdce, že jsem měl pocit, jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi. Ještě štěstí, že jsme ten den psali písemku. Schoulil jsem se za katedrou, bílý jako stěna a modlil jsem se, aby se mi to nerozjelo.

Pocity úzkosti přicházely v určitých vlnách, kdy jsem měl pocit, že už už propadnu panice, nebo že to se mnou sekne, a pak zase byly momenty, kdy jsem myslel, že to ustojím. Takhle se to střídalo celou hodinu.

“Jste v pořádku?” zeptala se mě jedna studentka.

“Ano, díky. Je mi jenom trochu mdlo. Od rána mě trápí nějaké střevní potíže”, zalhal jsem a v duchu se modlil, aby už zvonilo.

Pravděpodobně ve chvíli, kdy začal lék působit jsem pocítil úlevu, jako kdyby ze mně všechno opadlo, ale zároveň jsem si nepřišel utlumený. Zeptal jsem se svého partnera, jestli ne mně něco nepozoruje a on mi potvrdil, že mu připadám zcela schopný normální komunikace. Výborně. Zdá se tedy, že Rivotril by mi mohl být k užitku.