#panickaataka

Terapeutka mi poradila, abych pomaloučku a polehoučku zkoušel narušit svoje stereotypy, abych občas jel do práce z domova, nebo si zkusil vzít třeba jenom půlku Rivotrilu, a abych hlavně zůstal v kontaktu s realitou. Že by pro mně nebylo dobré, kdybych toho nechal, že sama ze mně cítí to, jak mě práce naplňuje a baví, a že podle ní budu určitě dobrý učitel a že zvlášť teď, kdy mám v práci nastavené ideální podmínky, by byla škoda, kdybych to všechno hodil za hlavu.

Vím, že má pravdu, a tak jsem se rozhodl, že s tím vším budu bojovat.

“Koneckonců,” řekla, “panika není nic příjemného, ale víte, že na ni neumřete, a že zase odezní.”

Včera večer jsem si šel brzo lehnout, abych byl odpočatý a svěží, ráno jsem pak vstal časně, abych měl pro sebe dostatek prostoru na to se přichystat. Přesto, že jsem věděl, že se ode mně v podstatě jen očekává být přítomen a případně nasměrovat budoucí uchazeče a jejich rodiče na příslušná místa, přepadla mně těsně před odjezdem značná nervozita. Nervozita se u mně naneštěstí projevuje střevními problémy, a tak jsem si šel pro jistotu ještě odskočit a spolknul dvě tabletky Enterolu.

Náš terapeut se zamyslel, a pak mi řekl: “Podle mě se u vás jedná o takový strach ze strachu.”

“Přesně,” já na to.

“Byla to úzkost, panická ataka, anebo prostě jenom strach z toho, že jste si nevzal Rivotril a neměl ho s sebou?”

“Na to asi nejsem schopný odpovědět, ale taky by mě to zajímalo.”

“Zkuste se nad tím zamyslet.”

“Hmm,” já na to. “Možná, že to byly všechny tyhle faktory dohromady.”

“Chtělo se vám ten den do práce?”

“Tak… asi normálně,” pokrčil jsem rameny.

“A z čeho jste měl největší strach?”

“Asi z toho, že se mi rozjede panická ataka před celou třídou,” odvětil jsem.

“A co myslíte, že by se stalo, kdyby na to došlo?”

“No, možná bych tím vyděsil svoje studenty,” opáčil jsem.

“Možná. Ale špatně se může udělat občas každému.”

“To asi ano,” připustil jsem.

“A vy jste to nakonec ustál a zvládnul.”

“To ano.”

“Takže to dopadlo dobře, ne?”

“Asi nejlíp jak mohlo v dané situaci.”

“Tak vidíte,” na to terapeut.

“Víte, já jsem měl strach, že nebudou schopný normálně fungovat.”

“Co pro vás znamená normálně fungovat, když se zaměříme na vaše učení.”

“Nopo,” protáhnul jsem. “Být v hodině při věci, být schopen komunikovat se studenty, odpovídat na jejich otázky, přednést výklad. Je toho víc.”

“Ale ten den jste psali písemku, ne?”

“Ano a byla to taky moje záchrana,” řekl jsem. “Následující dny jsem si Rivotril ráno vždycky vzal a byl jsem pak úplně v pořádku.”

“Co pro vás znamená - být úplně v pořádku.”

“Fungovat a zvládat věci, o kterých jsem mluvil.”

“Na mě to ale dělá dojem, že si berete Rivotril proto, abyste přežil den.”

“Možná…”

“A myslíte si, že z dlouhodobého hlediska je to udržitelné?” položil mi terapeut otázku, kterou se já sám občas zaobírám.

“To je to, co právě nevím,” odvětil jsem, ale pak jsem dodal: “Ba ne, asi není.”

“Zkuste někdy následující. Když se na to budete cítit, tak Rivotril nepolykejte, ale jen si ho vezměte s sebou. Mohlo by vás uklidnit i to vědomí, že máte prášek u sebe, budete vědět, že si ho můžete vzít, když bude nejhůř, ale ne nezbytně. Co si o tom myslíte?”

“Myslím si, že mi to dává smysl. Rozhodně by to stálo za zkoušku.”

Jenže, jenže, jenže.

Můj partner přišel s nápadem, že když nebudu muset trávit dlouhé chvíle v autě ani prostředcích hromadné dopravy, mohl bych zkusit jít do školy bez Rivotrilu. To bylo v úterý, odpadly mi navíc některé hodiny, a tak jsem věděl, že budu ve škole jenom krátce. Cítil jsem se dobře, a tak jsem si vyšel do práce bez prášku. Přepadlo mě to už cestou. Najednou mě prostě zahltila hrůza z toho, že jsem si prášek nevzal, a že ho nemám ani s sebou. Řekl jsem si, že to přeci nebude tak zlé, a že to rozdýchám. Nerozdýchal jsem to.

Když jsem vcházel do školní budovy, měl jsem sucho v ústech, zpocené dlaně a začal jsem se třást. Bylo mi úzko. V momentě, kdy se žáci začali scházet na hodinu to bylo ještě horší. V hlavě mi začalo šrotovat, že co když dostanu panickou ataku před celou třídou! Bušilo mi srdce, že jsem měl pocit, jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi. Ještě štěstí, že jsme ten den psali písemku. Schoulil jsem se za katedrou, bílý jako stěna a modlil jsem se, aby se mi to nerozjelo.

Pocity úzkosti přicházely v určitých vlnách, kdy jsem měl pocit, že už už propadnu panice, nebo že to se mnou sekne, a pak zase byly momenty, kdy jsem myslel, že to ustojím. Takhle se to střídalo celou hodinu.

“Jste v pořádku?” zeptala se mě jedna studentka.

“Ano, díky. Je mi jenom trochu mdlo. Od rána mě trápí nějaké střevní potíže”, zalhal jsem a v duchu se modlil, aby už zvonilo.

Za prvé to může být způsobeno izolací, ve které jsem chtě nechtě byl - dva měsíce prázdnin plus měsíc pracovní neschopnost a s tím související nové vjemy, které mám teď kolem sebe. Je možné, že toho na mně bylo prostě moc. Za druhé to pak může souviset třeba s tím, že se nutím do věcí, které vnitřně nechci.

Zůstal jsem v práci, ze které jsem chtěl odejít, šel jsem na oslavu, na kterou se mi nechtělo. No a za třetí to může být dáno taky tím, že je uvnitř mně nahromaděný stres, který může být jednoduše spouštěčem toho, že prostě v daný moment vyvěrá na povrch. V tom případě by to vlastně byla dobrá věc, protože je možná lepší mít čas od času panickou atakou, než třeba dostat infarkt.