#polemika

Pročetla jsem pečlivě článek od ToyBox https://a2larm.cz/.../leaving-neverland-ocima-toho-kdo-v.../ a zde jsou podobnosti s knihou (které bych opravdu neoznačila jako "řadu styčných bodů/).

1. zneužití dědečkem (v příběhu AM otec matky, u TB nevl. otec otce), podobnost s příběhem AM je jen v tom, že se jedná o zneužití dědečkem a že k němu došlo ve velmi nízkém věku dítěte. Mechanismus zneužití, délka trvání zneužívání, místo/a kde to probíhalo jsou jiné. Bohužel TB není jediné dítě, které bylo zneužito dědečkem, ať už vlastním či ne. Mimochodem - to co říkají násilníci dětem se často opakuje nebo podobá (ujišťování o tom, že je to zp. vyjadřování lásky, zákazy o tom mluvit, strašení následky, když to někomu řekne apod.).

2. motiv lesa - v příběhu TB ke zneužití došlo/docházelo v lese (jestli jsem to správně pochopila), v příběhu AM ale v lese samotném k zneužití nedošlo - alespoň se to tam přímo nepíše. K zneužívání docházelo v dědečkově kůlně/dílně, za hromadou dřeva, v pokoji dítěte.

3. TB stejně jako dívku v příběhu AM hlídali prarodiče

4. dědeček TB stejně jako v příběhu AM byl despota (to násilníci a zneuživatelé často bývají - i když ne vždy to prosákne mimo hranice rodiny, mimo rodiny to kolikrát bývají oblíbení a navenek milý lidé) 5. TB i dívka v příběhu AM měly panenku. Mrzí mě, že si ToyBox prošla čím si prošla, také mě mrzí, že si připadá, že její traumatický příběh a svědectví, ke kterému pravděpodobně dlouho sbírala odvahu bylo vykradeno. Těch pár věcí, které mají příběhy společné se ale dá najít v řadě příběhů zneužití nebo celkově v řadě příběhů. TB bohužel není jediné zneužité dítě (jak už jsem psala), není jediné dítě zneužité dědečkem a to v nízkém věku. Není jediné dítě, které mělo despotického dědečka. Není jediné dítě, které bylo hlídáno prarodiči. Není jediné dítě, které žilo a bylo zneužíváno na vsi a v blízkosti lesa. A není jediné dítě, které mělo panenku... Takto by se mohlo přihlásit řada obětí zneužívání dědečkem, že je jejich příběh s příběhem AM podobný, že jim dědečkové říkali stejné věci, že prožívali stejné nebo podobné věci jako dívka z příběhu (např. snaha o odosobnění se od toho, co se děje). To ale nesvědčí o tom, že AM tyto příběhy vykradla a použila ve své knize, svědčí to o tom, jak detailně prostudovala problematiku a jak přesně popsala jeden z možných (a reálných) mechanismů zneužívání, prožívání oběti, reakcí, dynamiku rodiny, kde se děje zneužívání atd.

✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄✄

Kamila Kudlvasrová pokračuje:

Jak jsem psala už v jiném komentáři zde, prožívání oběti i ostatních osob v příběhu mi přijde popsané velmi realisticky (jako psychoterapeutka a krizová interventka pracuji mj. s obětmi CAN), nevšimla jsem si snahy o senzaci, používání klišé nebo ulpívání na šokujících detailech. Autorka opravdu vystavěla příběh s řadou dobře napsaných postav, s velmi pečlivým porozuměním situaci (ty rešerše jí fakt nezávidím), nejde tedy jen o nějakou zkratku a ploše napsané postavy obalené kolem šokujících popisů zneužití (v některých knihách o zneužívání nebo jiných traumatických zkušenostech se s tím dá setkat).

Za mě rozhodně nejde o "pokrucování tématu" nebo o "nevhodnou literární prezentaci". Příběh je temný a nekončí happy endem, a jak už jsem psala, je velmi dobře napsaný. Pro některé přeživší může být tedy triggerující anebo je může podpořit v pocitech bezmoci, v pocitech, že stejně nemá cenu se někomu svěřit atd.

Nemyslím si ale, že by bylo adekvátní např. požadovat, aby všechny příběhy, kde se vyskytuje zneužívání nebo třeba znásilnění, domácí násilí, CAN, sebevražedné myšlenky apod. končili dobře, nadějně nebo se v nich postavy (alespoň jednou) setkali s podporou, přijetím, dobrou intervencí atd. nebo aby z nich čtenář získal informace, jaké jsou možnosti řešení těchto situací.

Naopak pro některé přeživší může právě realističnost příběhu mít terapeutický účinek, možnost rozpomenout se na některé události, možnost připojit se skrze pocity postav ke svým pocitům a mít šanci je lépe zpracovat, může být pomůckou pro svěření se se svým příběhem.

Články k tématu:

Svět literatury v květnu rozvířila debata o knize Aleny Mornštajnové Les v domě a údajné inspiraci skutečným příběhem malířky Toy Box. Více než rozřešení přinesla kontroverze řadu otázek o tom, jak v umění přistupovat k citlivým tématům. „To, že si někdo půjčí motiv, není ani špatně, ani dobře, záleží na tom, jak se to provede,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz filozof Tomáš Koblížek. Upozorňujeme, že předmětem rozhovoru je i zápletka románu. ⬇️

Vyjádření šéfredaktora nakladatelství Host Miroslava Balaštíka k románu Les v domě Aleny Mornštajnové, která čelí nařčení, že námět příběhu opsala od výtvarnice Toy Box. Upozorňujeme čtenáře, že text obsahuje částečný popis děje. ⬇️

Sexuální zneužívání dětí je vždy otázkou moci a oběti vrhá do života plného nedůvěry. I proto se zneužití nedá nikdy odpustit. ⬇️

„Píšu o podobách zla, o těch zjevných i nenápadných,“ prozrazuje jedna z nejoblíbenějších českých autorek Alena Mornštajnová v rozhovoru, v němž jsme si povídaly o jejím zbrusu novém románu. Románu, který ocení jak fanoušci současné beletrie, tak milovníci dramat a napětí. Seznamte se s nejočekávanější novinkou letošního jara — s knihou Les v domě. ⬇️

Toy Box: "Mozna jste si vsimli, ze cast literarniho sveta resi v soucasne dobe kauzu kolem vydani nove knihy spisovatelky Aleny Mornstajnove Les v dome, ktera je podle meho nazoru zalozena na mem osobnim pribehu. Rada bych rekla ucelenym zpusobem, co si o cele veci myslim." ⬇️

Autorka bestsellerů Alena Mornštajnová vydala před nedávnem novou knihu nazvanou Les v domě. Svým úspěchem navázal titul na její předchozí díla. Nyní ale spisovatelka čelí obviněním, že v románu použila příběh umělkyně Toy Box – avšak nepřiznaně. Mornštajnová i nakladatelství to odmítají. ⬇️

Viktor Janiš (překladatel)

Jednou z mála nepřeložených knížek Terryho Pratchetta je esejistická sbírka "A slip of the keyboard", v níž se Terry v úvaze WYRD IDEAS zmínil o fenoménu, v němž by jen velmi zlomyslní lidé mohli vidět souvislost s kauzou Aleny Mornštajnové a ToyBox.

...Autoři populárních sérií záhy přijdou na to, že čtenáři nejsou pasivními příjemci: podle nich autor píše scénář, ale film se odehrává v hlavě čtenáře, a proto jde o určitý druh spolupráce či interaktivní počin, v němž má čtenář svá práva, byť jde jen o právo na názor. Něco takového se děje už léta v soukromé podobě („Milá slečno Austenová, podle mě by bylo úplně famózní, kdyby se jedna z vašich hrdinek zamilovala do Napoleona...“). Pravděpodobně je to zdravé. Potíž je v tom, že internet není soukromý a zesiluje všechno, dobré i špatné.

Čítával jsem dvě diskusní skupiny, které jsou zasvěcené mně a mému psaní. Je zábavné sledovat, jak moje knihy veřejně dekonstruuje oxfordský profesor ve stejné diskusní skupině, kde je pak rozebírá člověk, který si myslí, že Hvězdné války jsou opravdu starý film. Ale nedávno jsem obě dvě po sedmi letech přestal číst.

Znervózněl jsem ve chvíli, když lidé začali ve veřejných diskusních skupinách psát návrhy zápletek pro budoucí knihy a spekulovat o dalším vývoji postav. Internet je pořád ještě nový, je velký a veřejný a přišlo s ním nové vnímání i problémy. (Jedním z těch menších je, že lidé jezdí svým jazykem po celosvětové dálnici, aniž by složili řidičák. Vezměme si třeba slovo _plagiát_. Vím, co znamená. Vy víte, co znamená. Právníci rozhodně vědí, co znamená. Ale opakovaně jsem viděl, že se používá jako synonymum pro výzkum, parodii a odkaz, jako například ve větě „Soudné sestry jsou opajcnuté ze Shakespeara“. Tu knihu jsem napsal já a ano, no, rozhodně přispívá ke čtenářskému požitku, pokud jste slyšeli o jisté skotské hře a ... ehm ... kde mám začít?)

Teď si k tomu přihoďte nárůst zvláštních představ o autorských právech. Na jedné straně spektra dostávám nervózní dopisy s otázkou: „Můžu po jedné z vašich postav pojmenovat svou kočku?“ Na druhém konci jsou e-maily typu: „Příběh se mi tak líbil, že jsem ho naskenoval a dal na své webové stránky... doufám, že vám to nevadí.“ Jako by autorská práva existovala jako patent na každé jednotlivé slovo, nebo vůbec.

Zkrátka jsem se v této přehřáté atmosféře začal obávat, co se stane, když použiju dějovou linii, o níž se už nějaký fanoušek letmo zmínil na síti nebo na nějaké webové stránce věnované fanfiction.

Už jsem dostal pár e-mailů ve stylu: „Ahá, vidím, že jste tedy použil ten můj nápad.“ Přitom dotyčný nápad zněl: „Co kdyby Terry Pratchett napsal knihu o Austrálii/pirátech/fotbalu?“. (Jednou jsem dostal mail – a dozajista jsem nebyl první příjemce – v němž na férovku stálo: „Mám skvělý nápad, který nám oběma vydělá spoustu peněz, když tu knihu napíšete, ale pochopitelně vám o něm nemůžu říct, dokud nepodepíšeme smlouvu....“)

Všem nám rychle dojde, že pro mnoho jinak inteligentních lidí je „Nápad“ srdcem, duší a středobodem románu a všechny ty věci kolem zápletky, tématu, postav, dialogů a 330 napsaných normostran jsou jen takový administrativní detail. Stačí když vás něco NAPADNE, a pak už potřebujete jen člověka, kdo to „sepíše“.

Možná si dělám zbytečné starosti, ale je čeho se obávat. Neznepokojuje mě legislativa. A když už jsme u toho, neznepokojuje mě ani 99,99 procent fanoušků na síti. Jde je o to, že v každém davu se najde nějaký pitomec. Úplně postačí, aby se nějaký blbec dostatečně dlouho a hlasitě ozýval, a získá si pozornost ostatních blbců, kteří se s ním svezou – koneckonců, kdyby takoví lidé neexistovali, neměla by Show Ricki Lakeové diváky. A pak už stačí jen novinář, kterému přijde, že by z toho byl dobrý článek ve stylu „Slavný autor mi ukradl nápad, tvrdí zklamaný fanoušek“, a jestli si myslíte, že by novinář něco takového neotiskl, tak jste už dlouho nečetli noviny. A ani k tomu vlastně není potřeba novinář. Dostatečnou publicitu si můžete získat na internetu, který je dostupný úplně všem.

Pro tenhle scénář je bohužel zapotřebí jen špetka fantazie. V náznacích jsme to už viděli ve Spojených státech, kde se lidé soudí stejně automaticky, jako dýchají, a jistě už se chystá hromadná žaloba na Boha za to, že stvořil nedokonalý svět. Jak se mi doneslo, rozhodně to stačilo k tomu, aby se ostatní autoři vyhýbali „svým“ diskusním skupinám.

Je to škoda, ale myslím, že i já se musím hodně veřejně odlogovat. Mám spoustu nápadů. Teď jen kdyby mi lidé dopřáli trochu času.

Viktor Janiš:

Zatím nejpoctivější shrnutí kauzy z pera Jana Němce. Od začátku mi chyběl kritický postoj k tvrzením Evy Klíčové, k tomu, co se lze dokázat, co je pravděpodobné a na čem lze případně stavět. Místo toho lidé jako Kamil Fila nebo Ondřej Buddeus tvrdili, že ke zhodnocení není třeba daný román vůbec číst.

Jestli byl "team Mornštajnová" necitlivý k Toybox, to se neodvážím říct, protože vlastně nevím, z koho by se ten team skládal. Já třeba její utrpení nikde nebagatelizoval, jen jsem tu a tam podotkl, že _bohužel_ není tak unikátní, jak si možná představuje. Tak jako není unikátní utrpení lidí, kteří žijí s alkoholikem nebo s drogově závislým člověkem.

Obecně mě překvapilo množství lidí, kteří si představují, že literatura by měla být "bezpečný prostor", třeba Tereza Semotamová, která včera napsala "Jasně, emoce jsou totiž úplně jedno, neexistuje žádná zodpovědnost, trh to vyřeší." Vždycky jsem měl za to, že literatura je autonomní, že si bere látku ze skutečného světa a přetváří ji po svém, aby ta fikce byla nakonec pravdivější než pravda. A že je nakonec vlastně nebezpečný prostor, protože se člověk může o sobě dozvědět věci, které ho budou bolet, nebo se dozví o světě něco, co vlastně nikdy nechtěl vědět. Kdybychom z ní právě tenhle prvek vypreparovali, byla by sice "bezpečná", ale zhruba stejně záživná jako polystyren.

Lucie Sulovská

Já jsem si tu knížku kvůli tomu koupila, je to první moje česká beletrie po řadě let, takže jestli to měl být účel... A musím říct, že jsem byla zklamaná. Popravdě jsem si totiž myslela, že je to o tom, jak bylo děvče sexuálně zneužíváno dědečkem. Ta materie mě zkrátka zaujala, zajímalo by mě to i čistě literárně. Nicméně ona je to mnohem víc kniha o toxických ženách, v tomto případě matce a babičce. Ta linka s dědečkem je na pár stránkách. Teď už ten řev nechápu vůbec.