Pátek, den bez Půlnoci.
Jen co dÄ›tskej rozumek zaÄŤne pošilhávat po svÄ›tÄ› dospÄ›lejch, slovo pĹŻlnoc je zaĹ™azeno do slovnĂku, nabere na vážnosti a spojĂ se s ÄŤasem. PĹŻlnoc! ProÄŤ tohle pojmenovánĂ konce dne vzniklo, nelze snad ani pochopit. Neměřitelná chvilka, kdy podruhĂ˝ v cifernĂkovym ÄŤasobÄ›hu pĹ™ekryje velká malou. Tak trochu jak sexuálnĂ poloha tam ty dvÄ› potvĹŻrky na sobÄ› leĹľej. PĹŻlnoc! A pĹ™ece má to slovo v sobÄ› cosi magickĂ˝ho, urÄŤujĂcĂho. Â
Rozum by velel, Ĺľe kdyĹľ je něčeho pĹŻl, tak to fakt bude nÄ›kde mezi začátkem a koncem, nejlĂp pĹ™esnÄ› uprostĹ™ed. Ne tak ta pĹŻlnoc. A páteÄŤnĂ uĹľ vĹŻbec. Tahle startovnà čára soboty je tak akorát matka kravin. KaĹľdej prĹŻmÄ›rnej spáč je i ve všednĂ den v nejhlubšim limbu tak v ÄŤase, kde ležà právÄ› ona bájná hodina mezi psem a vlkem. Remová spacĂ fáze hold jistojistÄ› nenĂ ustanovena pĹŻlnocĂ.
Ovšem, ono nenĂ pĹŻlnoc jako PĹŻlnoc. Tady by snad mohlo platit ono pĹŻlenĂ. PĹŻl PlastikĹŻ je PĹŻlnoc. Snad. Snad proto se pĹŻl plastickĂ˝ muziky muselo schovat za tohle tajnosnubnĂ© oznaÄŤenĂ. SmutnĂ©. Tahle PĹŻlnoc je smutná. Jak jinak. Smutná doba. SmutnĂ© osudy. SmutnĂ© hranĂ. KrásnĂ©. NesmrtelnĂ©. PĹŻlnoÄŤnĂ smutnÄ›nĂ.
Pátečnà noc bejvá ta nej z celýho tejdne. V kdejakym lokále řinčà a běsnà bujará muzika, vesele se juchá a vůbec. Prostě to tak je a má to tak bejt. A páč u toho veselý se musà zůstat, pak taky musà platit onen postulát. Pátek, den bez Půlnoci.














