Včera jsem zažila krásný den. A protože krásných dní je v mém osobním pekle tak málo, že když nadejde, měl by se stát svátkem slaveným, napíši si o něm.
Vyzvedla jsem si nové brýle a snad poprvé v životě doopravdy viděla mraky a listy chvějící se ve větru. Do té doby jsem o nich pouze snila....Byly však krásnější než v mých iluzích. Mnohem.
Potom jsem se setkala s Terezkou, která je mým posledním malým/velkým přítelem. Ona je velice specielní osobnost. Jako jediná na této modré planetě neříká věci jako ,,moc si všechno zabíráš" typu a ,,deprese je slabost" mýlky. Ona řekne:,,Já vím...Je to blbý, když je to blbý. A má se to řešit, protože na ničem jiném nezáleží." Pak tě pozve domů na řízek s bramborem a při té příležitosti ti ukáže raka Siñora v akvárku na pianu, nad kterým se hrdě vznáší plakát Star Wars.
U ní doma je to prostě magické.
Potom jsme si sedly na lavičku ke gymplu a dělaly prosté věci: koukaly jsme do mraků, vzpomínaly na srandu, co se zažila na střední, kritizovaly učitele a jejich "středověké metody" a shodly se, že bychom tam už nevkročily ani za nic.
Smály jsme se...jak prosté, milý Watsone. Prostě nádherné.
Doprovodila mě až na nádraží k vlaku a počkala, než vlak vjede do zatáčky...Do té doby mávala.
A tak jsem večer ani nebrečela...po dlouhé době.
Děkuji za malé věci velkého významu.