#seberozvoj

https://bit.ly/3fjMiGo 

Synapse XT is a natural dietary supplement for those that suffer with Tinnitus or other ear related issues. If you are constantly hearing ringing or buzzing you could be a possible victim of Tinnitus. Some people even experience this when there are no other noises around. If this relates to you Synapse XT could be a product worth your time.

Je horko, jasně, že je horko, seš ve Valencii, ty vole. Triko dolů, nikomu nevadí, že mám jen plavky, nikdo jsem tady i já a je to příjemný. Poslední den. Před Plaza de Toros je živo, elegance s napětím předvádějí zdatná salta. Nevěděla jsem, že je dnes corrida. Každé patro budovy září jak prstenec Saturnu, zatím nevpustili býky ani návštěvníky. Užívám si pohledu na zaměstnance probíhající patry, sem a tam, mezi sloupy, kde budou v následujících hodinách rozlévat předražené víno. 

V hostelu se sejdeme s dalšími neznámými u zbytků večeře, tortilla de patatas na 3 způsoby a chléb, nalévám si gazpacho a už se kupí dotazy odkud jsem, jestli cestuju sama a kam pojedu dál. Stejné pokládám i já, vstupní backpacker's pohovor. Prošla jsem, ale dnes mi o to nešlo, dnes jsem chtěla tak nějak přistát sama v sobě. Přistávací dráha ještě nesvítí, tma, nechce se jí zpět do reality.

Re a li ta. 

,,Nauč se španělsky a přijeď, budeš pracovat tady v hostelu. Žij v zahraničí.”

Řekl Alessio a ubalil si cigaretu.

Tohle mi nedělej, takhle před přistáním, sakrapes, jsem až příliš impulzivní, plná napětí jak elektrickej úhoř. Ten údajně dokáže omráčit i koně. Já to zatím dokázala jen se svou rodinu (Šmarjapano, co ta naše holka zase...). Tohle mi nedělej 24 hodin do odletu zpátky do Česka. Po týdnech, kterých by bylo na někoho příliš a na někoho příliš málo, pro mě však tak akorát na to, abych rozebrala stroječek ve svý hlavě i srdci a podívala se na to, kde vrže a co už můžu vyhodit.

Tik tak tik tak. 

Zůstala bych, ve finále o nic nejde. 

Vytvořit si bubáky z práce, povinností vůči všemu kolem, vytvořit si očekávání sama od sebe a napsat si na papír, někdy během seberealizačního záchvatu kombinovaného s frustrací z nedostatečné produktivity, kde se teda jako vidím za pět let. No potěš. A každým písmenem na ten papír kladu další očekávání od sebe samotné. A stejně to dopíšu dokonce a nějakých pár minut věřím, že se to teda jako splní.                          

Na cestě bylo dobře, moc dobře. Najednou nemáš ani jednu masku, najednou máš jen soupravu nástrojů, které ti stojí za to vláčet, a ty ostatní odhazuješ jak se ti zamane. Jak moc jsi na jejich odhození připravená. A součástky, co zůstanou, jsou většinou ty krásný věci. Vidíš se krásná, vidíš se všude-zapadající a vždy si rady vědíc. No jasně, no big deal, to jsem přece já, ne?

Děkujeme, že jste využili služeb Czech airlines a přejeme Vám příjemný pobyt.

Tududumdum, konec hry, už zase nevíš a ta souprava nástrojů, ty tvoje krásný nemožný vlastnosti, tvoje přirozenost, víš, to ti tady moc nežerem a vlastně se tak trochu ztratily někde v nákladním prostoru. To si tady stejně nežereš ani ty sama. A pic pic pic, jedu jedu jedu, zpátky v něčem, v čem jsem vlastně nejsem šťastná, sakra, kde je moje hamaka a skicák, kde je mých pět švestek, proč mám tak strašně moc věcí, potřeb, pocitů v jedné vteřině, proč si chci zase něco dokázat, kde je východ z tohohle divnýho hostelu?!

Kde jsi pociťovala klid a bezpečí, kde a kdy jsi cítila, že tím, jak věci pouštíš, neplánuješ, pozoruješ a pouze respektuješ sebe sama, že tímhle malým trikem si zajistíš další krásnej den? Malý zlatý světlo, nutí tě plakat a smát se zároveň. Pomáhá ti vidět krásu i v kupě hoven, protože ve všem, co přichází a odchází vidíš najednou smysl. A moc tě to baví. 

Re a li ta. 

Malý nádvoří a další z mnoha drobných kašen, za každým rohem nějakou najdeš. Soška neznámého umělce, pomerančovníky, bílé a vyhřáté zdi domů, slyším kytaru z vedlejší ulice a televizi z přilehlých oken. Granada. Nádech, výdech. Hmm...proč jsme vynalezli spěch? Nebudu ho aplikovat, lehnu si na zem kdykoli chci, začnu si zpívat, začnu si kreslit nebo dabuju kolemjdoucí kočky a slibuju jim, že zítra donesu konzervu masa. 

Bejt sama a cítit kompletní.

“Jaké jsou Vaše slabé stránky? Jsem perfekcionista.” Přesně tuhle odpověď mi kdysi jistá dobrá duše radila na poměrně obvyklou otázku pracovních pohovorů. Už tenkrát se mi to moc nezdálo. Za prvé jsem si přiznal, že perfekcionista zrovna nejsem, za druhé jsem nechápal, co je na tom špatného. Vždyť mít perfektní výsledek je super, ne?

Ano, mít perfektní výsledky je super. Ale! Neustálé ladění a piplání čehokoliv, ve snaze o perfektní výsledek, je čiré zlo. Proč?

Protože v naprosté většině případů neskončíte s perfektním produktem, procesem, čímkoliv. Naopak. Jediné čeho dosáhnete, je zpoždění a zbytečně komplikovaný produkt, který je složité předělat.

Protože ve snaze o dokonalost, ve snaze o perfektním produkt se často ztratíte a skončíte v nekonečném: Ještě musíme přidat tuhle featuru. A pak další. A ty barvy by mohly být lepší. A trochu poladit komunikaci. Uživatelům přece nemůžeme dát polotovar. Musíme jim dát dokonalý produkt. A mohli bychom ještě přidat...

Tak určitě. 

Dokonalý produkt nevymyslíte

Smiřte se s tím. Dokonalý produkt nevymyslíte, dokonalý výsledek mít nebudete - vždy se dá něco udělat lépe. Takže pokud budete lovit každou drobnost, snažit se o vyladění všeho, akorát spustíte projekt pozdě. S featurami, které nikdo z uživatelů nechce, a jen Váš projekt komplikují. 

Je mnohem lepší spustit něco včas a ve stavu good enough (jak říkal můj bývalý šéf), než pozdě spustit rádobydokonalou věc. 

Už proto jsme například všechny projekty v minulé firmě fixovali časem. Rozsah projektu byl měnitelný (dal se vždy seškrtat:). Už proto jsme se snažili projekty spouštět co nejdřív, abychom získali od uživatelů feedback. Už proto jsme procesy vždy načrtli jen v nejmenší možné míře, abychom je postupně ladili a minimalizovali jsme práci, který přišla vniveč.

Buď to dělej pořádně, nebo vůbec!

Mimochodem - perfekcionismus může sloužit jako dobrá výmluva, proč nic neudělal. Protože když to nemůžu udělat na 110%, tak to raději nebudu dělat vůbec, ne?

Sám jsem toho dobrým důkazem. Ač jsem sám velkým odpůrcem snahy o dokonalý produkt/proces/cokoliv v pracovním světě a jako perfekcionistu by mě asi označil málokdo, v jiných oblastech sám sklouzávám k tomu, co jsem tady právě zkritizoval. 

Nestačím odcvičit celou sestavu, tak jak je v plánu? To radši nebudu cvičit vůbec, protože to stejně nemá cenu. Nedaří se mi spustit výukový program na klavír? Nebudu hrát vůbec, protože jen tak si tady hrát mi nikam neposune. Nestihl jsem článek napsat během týdne? To už ho napíšu až za týden, o víkendu by to stejně nikdo nečetl...

Takže zapomeňme na dokonalost a udělejme alespoň něco. Je to totiž to nejleší, co můžeme právě teď udělat.