#sebelaska

bol to iba obyčajný kokot a ja som to vedela.

Je tady něco, co mě dnes obrovsky ohromilo a přitom o tom mluví skoro každý influencer, ale já jsem to nikdy nebrala jako něco moc důležitého. Jedná se o lásku ke svému tělu, ke svojí nádherné schránce, díky které můžeme být tady na Zemi na zemi a někdy i v oblacích. 

Kdysi dávno jsem se zrcadlu spíš vyhýbala. Jako malé mi vždy každý říkal, že jsem hrozná vychrtlina a že bych měla přibrat, že to není zdravé. V pubertě se mi konečně udělaly “normální” křivky, ale zase jsem měla plno beďarů a se začátkem vysoké školy a druhé střední k tomu, zřejmě kvůli stresu a velkému tlaku, jsem začala trochu přibírat, i když vyrážky už naštěstí ustaly. To moje přibírání teda nebylo nic moc extra, každá holka mi mě hnala, akorát jsem už neměla pěkné ploché bříško a za to jsem se trochu styděla. Taky už nebylo tolik času na líčení a starání se o sebe a vlastně jsem na to tak trochu i zanevřela. V zrcadle jsem se často i nepoznávala, říkala jsem si, to jsem opravdu já? Tak jsem si odvykla se tam koukat, až jsem se od svého těla téměř odcizila. Dlouhou dobu jsem se ani moc nestarala o pohyb, nějaké cvičení, i přestože např. moje záda volaly o pomoc.

Ale díky mé cestě životem, inspirujícím knihám, osůbkách na sociálních sítích, novým hlubokým vztahům s několika inspirujícími lidmi a také díky příteli, se kterým se náš vztah neustále prohlubuje, jsem si začala mnohé uvědomovat. Zjistila jsem, že jsem celou dobu žila v roli oběti, litovala se za věci, které se mi přihodily a marnila svůj drahocenný čas zde. Došlo mi, že můžu dojít do úplně jiného stavu vědomí, ve kterém můžu být dokonce i já (jak by řeklo mé minulé litující se já) šťastná. Začala jsem se nesrovnatelně více starat o svoje psychické zdraví a taky o svoje fyzické zdraví, i když to i teď občas při zahlcení povinnostmi zanedbávám. Změnilo se toho tolik. Změnily se moje vztahy k ostatním, z mých “přátelství” se všemi se vyklubalo pár opravdových vztahů a bohatě mi to stačí. A samozřejmě se změnil i vztah ke mně samé.

Nyní mi ale přijde, že jsem objevila zase něco dalšího a mám nakročeno na další level k sebelásce. Přítel mi to vždy říkal, ale já jsem tomu nikdy nechtěla nějak moc věřit - tomu, že jsem krásná. Někdo by teď řekl, jak si honím ego, ale je to pravda. A ne jen u mě, všichni jsme krásní. Všichni jsme nedílnou součástí tohoto vesmíru, jeho kousíčkem a vesmír je přece celý krásný. Nevybírá, kdo je krásy hoden a kdo ne. I příroda je celá krásná. Žádný strom není škaredý, ani květina nedokáže být ošklivá, i kdyby se stokrát snažila. Všechno je totiž krásné svým vlastním a ojedinělým způsobem. A já si nyní uvědomuju, že mé “já” není jen o mojí duši, kterou jsem se v poslední době snažila nejvíc opečovávat, ale taky o mém těle. A že je krásné se ho dotýkat a nemusí to hned znamenat něco “nemravného” (jak by řekla společnost). Tělo potřebuje doteky, protože je bránou, hranicí, která nás odděluje od okolního světa. A aby si tělo a mé já uvědomilo, že existuje, že je tady toho všeho součástí a není jen pouhým strojem, potřebuje lásku. Potřebuje slyšet a zejména cítit, že je skvělé, že toho tolik zvládá a že mu za to ta těžká práce stojí. Navíc doteky povzbudí i mysl. Jak lépe si projevit lásku, než staráním se o sebe sama? Já jsem třeba nebyla nikdy zvyklá se sama sebe dotýkat. Ale kdo jiný než já je tady pro mě ve dne v noci? Nemusím se doprošovat ostatních, jestli mě obejmou, můžu to udělat i sama. Doteky a fyzický kontakt s ostatními je samozřejmě velmi důležitý, jen tím chci říct, že obejmout sebe sama, sama sebe pohladit po tváři, pochválit své bříško, které není úplně ploché, pochválit svá stehna, která nejsou "výstavní” a mají plno dalších “vad” jako třeba strie, či jizvy.... je krásné a zahřeje to nejen na těle, ale i u srdce. Když už rozdávat lásku a dávat ji i sobě samé, tak ve všech podobách a na všech úrovních. Protože dokud nebudeme milovat sebe, se vším všudy a bezpodmínečně, prostě takové, jací jsme, nemůžeme takto milovat ani ostatní. A tohle je láska ve svém pravém slova smyslu.

projekt . sebeláska

Projekt sebeláska vznikl z potřeby změny. Respektive spíš z potřeby motivace ke změně. 

Všichni to asi známe, měnit zažité návyky není snadné. O to hůř, když jde třeba o závislost, lenost, nebo jinou neřest. Každý si umíme dát cíl, něco si vysnít, ale ta realizace... tak nás pak umí pěkně potrápit.

Já jsem vždycky bojovala s kily navíc. Kdysi mi v tom boji dost úspěšně pomohl blog, a tak jsem si teď řekla, že se znova zkusím motivovat psaním. Veřejným psaním. Slíbit sama sobě něco před svědky (i když je svědkem jenom moje klávesnice), to už něco znamená. Zkrátka se mi lépe plní moje předsevzetí, když “se někdo dívá”. 

Nebudu si ale tentokrát dávat měřitelné cíle, tak jak nás to učili v marketingu. Můj cíl je trochu abstraktní, přesto se dá dobře pojmenovat. Sebeláska. 

Sebeláska je něco, co si musí člověk hýčkat. Nebere se jen tak odnikud, je třeba ji budovat. Sebeláska je křehká, fragile. 

Bude to o životním stylu. O boji se zlozvyky. O nových zdravých návycích. O výhrách i prohrách. O mně.