Kolaudační párty a den D, hodina H.
Na konci Února jsme se přesunuli do Christchurch, kde nás znovu čekal woofing u Katie a Jeremiho. K našim hostitelům jsme se vrátili ze dvou jednoduchých důvodů. Zaprvé se nám u nich poprvé líbilo, a za druhé jsme chtěli využít jejich stabilní domácí internet k podání žádosti o mé Working Holiday víza.
Naším hlavním úkolem bylo zvelebit dům a nejbližší okolí. O víkendu se totiž měla konat velká, dvoudenní kolaudační párty. Takže jsme pleli záhonky kolem domu, Peťa pomáhala s veškerýma prácema uvnitř domu a já natíral zábradlí, podestu atd. Práce utíkala a najednou tu byl víkend. Ve dvou dnech jsme si užili párty na které jsme poznali asi 40 lidí z 12 různých států světa. Někteří z nich byli dokonce tak odvážní, že ochutnali českou slivovici :D
Datum otevření žádostí o WHS víza se nezadržitelně blížilo, a my byli nervozní čím dál víc. Přesně před rokem to pro mě nedopadlo dobře a díky kvótě 1200 lidí víza získala jen Peťa. Protože je člověk může získat jen jednou za život tak jsme nechtěli, aby jí propadly a rozhodli jsme se, že já vyrazím na turistické. 11.11.2017 jsme přistáli v Aucklandu. Původním plánem bylo, že ihned po příletu zkusíme zažádat o sezónní (SSE) víza, abych mohl taky pracovat. Bohužel, imigračním nebyly v té době ještě vypsány a tak se plány trošku zkomplikovaly. Na konci prosince se na nás přece jen usmálo štěstí a po úředních formalitách se mi podařilo získat VOC víza, které mě i na turistu daly možnost sbírat třešně. Bohužel byly jen na měsíc. Následně jsem si musel žádat o prodloužení Visitor víz, což se taky neobešlo bez značné dávky stresu, ale nakonec mi je prodloužili (o tomhle všem jsem již psal v minulých článcích). Nový Zéland je krásný a zatím se nám zpátky nechce a tak upíráme všechny své naděje k 7.3.2018 a doufáme, že to letos vyjde. Připravovali jsme se opravdu důkladně, žádost jsme si vyzkoušeli snad 100x. Pokud ne, tak nám 8.4. letí letadlo.... V noci na 7.3. jsme toho moc nenaspali, nervozita byla obrovská. Nachystali jsme si notebook, tablet a dva mobily a čekali, až cinkne desátá. Na notebooku jsem se přihlásil hned a začal vyplňovat. Zbylé přístroje nás nechtěly pustit ani do aplikace. Šok přišel vzápětí, když jsem zjistil, že jsem už u 3. kroku, ale že v 1. mi něco chybí. To znamená vracet se zpět a tím pádem značnou ztrátu času. A čas je to, co tu chybí. Vyhrává nejrychlejší. Po stech pokusech nanečisto a pocitu, že to znám nazpaměť jsem nevyplnil datum narození! Blbec! Asi nervozita, kdoví. Ale i tak jsem klikal a klikal. Za 15 minut jsem před sebou viděl poslední stránku. A pak - ZAPLACENO!!
Následovala neskutečná euforie, skákání po baráku, jak kdybych osobně vyhrál olympiádu místo Ester Ledecké. Vítězné pivečko, panáček... to byla prostě samozřejmost :D Doslova za pár hodin mi z imigračního poslali žádost o dodání x-ray (rentgenu plic) a zdravotní prohlídky. To byla ze strany immi snad poslední záležitost. Pokud mi u doktora nenajdou tuberkulózu, tak bych měl víza dostat do pár dnů. A pokud najdou, tak víza budou asi to poslední, co mě bude zajímat! Rád bych tímhle sdělil všem neúspěšným žadatelům, že ani neúspěch jednoho z páru při žádostech nemusí být stopkou a že pokud to skutečně chcete, tak se to dá zvládnout. A pokud by vám to nevyšlo ani napodruhé, (což se samozřejmě stát může), tak ani tak bych nelitoval a 4 měsíce strávené zde bych i tak považoval za jedny z nejlepších a nejzajímavějších jaké jsem zažil.
