Na vysokoškolskym studiu se mi líbí ta flexibilita, svoboda, prostě to, že člověk už to má víceméně ve své režii. Popravdě, když mi ostatní říkali, že do školy přes semestr téměř nechodí do školy, moc jsem tomu nerozuměl, hlavně jsem si říkal, že je to zvláštní, když si to studium sami vybrali. Už při prvním semestru jsem to pochopil. Studium mám sice zajímavý a v tomhle semestru není předmět, který by mě nebavil, ale společně s ním se otevřela brána do světa a těch možností co se v poslední době na mě valí, nestíhám zírat. Říkám si, že kdybych nestudoval, tak bych snad jen cestoval a účastnil se různých zajímavých projektů.
Jedním z nich je i Youth Experience „Sport as way of life“ ze kterého právě píšu. Nacházím se ve vesničce Poronin, na Polské straně Tater. Ale ještě než začnu povídat, mohl bych říct, jak jsem se tady ocitnul. Jsem neskutečně rád, že s nově se rozjíždějícím programem Erasmus+, se v Česku začaly konečně objevovat organizace, které pochopily, jaké obrovské možnosti tento program přináší a začaly ho využívat. Jedním ze záměrů EU je podpora multikulturních vztahů a proto je velmi štědře dotuje. Jedná se o výměny mládeže zhruba od 16 do 26 let (nový evropský rámec je dokonce 13-30). Obvykle se projekt pořádá pro 30 lidí z 5-6 různých zemích Evropy, kteří se sejdou do nějaké z pořádajících zemí, kde spolu zažijí většinou týdenní program plný teambuildingových aktivit, workshopů, seminářů a hlavně si užijou spoustu zábavy a poznají lidi z okolních zemí Evropy.
Jednoho dne jsem narazil na Facebooku na organizici Tmelník, která tyto výměny zprostředkovává a zajišťuje českým zájemcům servis jako poskytování info balíčku, zařizování dopravy, komunikace s pořádající organizací a následného vyúčtování. Když jsem psal, že EU tento typ setkání štědře dotuje, myslel jsem tím, že celá akce je téměř zadarmo. Většinou si účastník platí jen 20% dopravy a jinak zbytek cesty, ubytování, stravování a vše okolo už je hrazeno z dotace. To je pro mě naprosto neskutečný a jsem moc rád, že tuhle příležitost mám! Pro to, aby se člověk na takovou akci dostal, je tedy potřeba jen vyplnit přihlášku a být vybrán. Následně zaplatit účastnický poplatek: studenti 500 Kč, pracující 1000 Kč (v případě Tmelníku) který hlavně funguje jako pojistka proti lidem přihlašujícím se na akci jen tak a brání tím ostatním skutečným zájemcům. Navíc je možnost příspěvek dostat částečně zpátky za následnou propagaci. Na stránce se objevuje téměř každý týden jedna nová akce. Různá témata a různé kouty Evropy. Stačí si jen vybrat. Prázdninové 3týdenní pobyty u moře v jižní Evropě se těší velkému zájmu a dostat se na ně je už těžší, ale na jiné se dostane člověk snadněji.
Teď už k samotné cestě.
Komunikaci jsme týden dopředu řešili ve společné e-mailové komunikaci a posledních pár dní i na facebookové skupině díky iniciativě jedné účastkyně. Odvoz byl skvěle vymyšlený. Řidič rovněž po e-mailu napsal pár nástupních míst na trase a zdůraznil, že kdyby nám nevyhovovaly, můžeme se domluvit na vlastních. Měl jsem tak společně ještě s jednou holkou nástup přímo v Olomouci. Samozřejmě jako vždycky jsem balení nechal na poslední chvíli a ještě ráno si dělal výpisky z aktuálně dočtené knížky. Kromě toho připravoval jídlo a spoustu jiných věcí okolo. Odjel jsem proto s nabitým kufrem a batohem se spoustou věcí, které jsem doufal, že by se mohly hodit.
Naštěstí jsem byl na místě včas a ještě si stihl skočit koupit nějaké jídlo na cestu, případné zásoby na mls v Globusu. Přijel pro nás transit z 60. let, s ještě víc hipísáckým řidičem. Docela jsem se pousmál. Cestovali s námi společně ještě Rumunka Oana, jak jsme zjistili přítelkyně řidiče, bezruký Slovák Martin a jedna Slovenka, jejíž jméno už si nevybavím. V Hranicích jsme je „vyměnili“ za členy našeho projektu Lucku, Káju, Ondru a Lenku. Cesta utíkala a co nevidět jsme byli na Slovensku. Řidič se nás zeptal, jestli by nám nevadilo zastavit se v jedné odbočce na výborné domácí korbáčiky. Nebyli jsme proti a sami nakoupili. Za 200g balení jsem dal asi 2,20€ a vůbec toho nelituju. Spíš lituju toho, že jsem je snědl na posezení :) Během cesty padl dotaz ještě na jednu zastávku do tradiční slovenské gazdovské restaurace. Po předchozí dobré zkušenosti jsme neměli důvod být proti. Restaurace byla moc pěkná. Moderní interiér ale v klasickém dřevěném stylu, s obrovským hracím koutkem pro děti, byl jistě příjemným místem pro rodiny s dětmi, o čemž svědčila i plná návštěvnost. I když jsem byl celkem sytý, neodolal jsem a objednal si aspoň česnečku. Byla dost slaná a česnek z ní moc cítit nebyl. Co mě ovšem dostalo, byly zákusky podávané jako pozornost podniku po objednávce. A to i přesto, že si někteří z naší skupiny nic neobjednali. Perníková buchta s jakousi zvláštní ne tak úplně krémovou pěnou, chutnající trochu jako sladká smetana. Mňam! Dlouho jsem neměl tak dobrý zákusek. Trochu jsme se u jídla zakecali a strávili tam něco přes hodinu a půl.
Pěkná rekreační oblast před restaurací
Při cestě na cílové místo jsem trochu pospával a tak už si z cesty pamatuju jen pochmurné, přesto omamné vyhlídky na kopce a doliny slovensko-polských hranic. Když jsme dojeli, byla už tma, ale osvětlený penzion vypadal malebně. Vevnitř byla pouze slovenská skupina, ale polští organizátoři ani ostatní státy nikde. Na seznamu účastníků bylo neuvěřitelných 60 jmen. Konají se tu totiž 2 projekty zároveň. To znamená, že tu je dohromady 10 států, pořádný multikulturní střet. Na pokoji jsem s Chorvatem, Italem a Řekem. Součástí pokoje je i balkón, který je stejně velký jako celý pokoj. V létě to musí být nesmírná nádhera tam posnídat. Ovšem vedlejší dřevostavba, budova, kde jsme večeřeli a kde budeme mít workshopy, je neméně nádherná. Tenhle klasický styl mám fakt rád. V 22h už přijeli i poslední státy a byl čas na krátké úvodní slovo. Šéf místní organizace nás srdečně přivítal, řekl nám něco o programu a každý obdržel plechovku piva. Dostali jsme prostor na seznámení a takovou neformální úvodní party. Moc mi nechutnalo a po pár locích ho věnoval kolegovi. Jsem ještě trochu nachlazený, a tak si jdu lehnout.
