Po návratu domů mám pocit, že během 12 dní jsem toho dohromady zažil víc, než někteří lidé za celý svůj život. Už při odchodu na ÚAN Florenc jsem věděl, že zažiju něco, na co nikdy nezapomenu. Bil se ve mně pocit strachu a odhodlání. Doufal jsem, že ubytování stihnu vyřídit po cestě, která trvala 13 hodin. Autobus byl příjemný, moderní s wifi, ale i přesto se mi nedařilo usnout. Na několika zastávkách jsem rozesílal další žádosti potencionálním hostitelům, chvilkově pospával a při každý zastávce se snažil aspoň na chvilku projít.
Po výstupu v Gdaňsku jsem neměl žádný plán a tak mi trvalo několik minut, než jsem se vůbec rozhodl kam se vydám. Rychle jsem se zorientoval a našel směr do historického centra. Příjemně mě překvapilo, že po celém městě je free wifi. Šlo znát, že jsou prázdniny. Skoro půl milionové město bylo plné turistů a tak tu bylo živo. Dostal jsem se na hlavní třídu, brodil se davem a vychutnával si tu pohodu, která tady vládla. Miluju, když je v ulicích slyšet hudba. A nebyla to jenom klasická kytara nebo harmonika... kluci a holky
Všude kolem parkovaly jachty a parníky, začínal jsem mít chuť podívat se k moři. Vydal jsem se podél ústí řeky nahoru a po 2 hodinách s plnou palbou na zádech a ještě k tomu v kalhotech a kotníkovejch botech, mi začínalo být už fakt vedro. Dal jsem si pauzu a vychutnal si misku pokrájenýho ananasu, nahodil baťoh a razil. Ptám se zdejšího jachtaře, zda-li vede tato cesta k moři. Souhlasně mi pokývl a já tak pokračoval po cestě, kde nikdo nebyl až k bráně, přes kterou jsem se samozřejmě nikam nedostal.
Po cestě zpět jsem se ještě v přístavišti snažil dopátrat, jak se k tomu moři dostanu. Chlápek neuměl anglicky ani německy, tak jsme to zpachtili česko-polsky. Ještě, že jsou si ty řeči tak podobný. Možná další hodinu trvalo, než jsem se dostal zpátky a našel tramvajovou zastávku. Řidič mi nechtěl prodat celodenní jízdenku a pár vteřin mi trvalo, než mi došlo proč. První dvě stanice projíždím jen tak a pak si teprve s rozměněnou bankovkou kupuju lístek. Tramvaj mě má dovézt až do údajné plážové oblasti. Vystoupím pozdě, když už se tramvaj stáčí zpět a nakonec tam stejně jedu busem.
Na pláž se dostávám až kolem 6 hodiny, ale to čekání za to stálo. Přede mnou je hejno racků a já je několik minut pozoruju a fotím. Jsou pro mě symbolem svobody, která odtud přímo vyzařuje. Shodím batoh, sednu si na rozehřátej písek a plně vnímám tu pohodu. Koukám, že sem dosahuje free wifi z města, tak už mi je jasné, že tady přespím. V moři sice téměř nikdo není, ale i tak mi to nedá, oblíkám plavky a skáču do moře. Je sice trochu studenější (ne nadarmo se tomu říká severní ledový oceán), ale bylo to maximálně osvěžující. Než ulehnu, procházím několikakilometrovou plážovou nudli až k molu, kde se koncetrovalo dění a dělám pár fotek při západu. Mám trochu strach, ale pravidelně přicházející vlny mě uklidňují.
Východ Slunce prospím a tak si ráno jdu aspoň zaběhat a znova se osvěžit do moře. Posnídám, sbalím se a odcházím pomalu na spoj do centra, odkud se potřebuju nějak (ještě nevím jak) dostat na letiště. Při návštěvě supermarketu, kde si chci koupit žitný chleba k arašídovýmu máslu, co si sebou vezu, dostávám první infarkt. Nemůžu najít peněženku. Běžím zpátky a na místě, kde jsem spal, jí také nemůžu najít. Začínám být fakt zoufalý, nenapadá mě už nic, kde by mohla být. Jistěže byla v krosně, v nejmíň očekávaný kapse.
Po cestě na v tramvaji se dám do řeči s holkou přibližně stejnýho věku cestující s mamkou a společně se snažíme vypátrat, jak se dostanu na letiště. Prohodíme po cestě pár slov, zjišťuju, že free wifi je v každým velkym městě v Polsku. Všichni tři vystupujem na hlavním nádraží. Vidím, jak můj autobus ujíždí přímo před nosem, dojdu k zastávce a zjišťuju, že to je vlastně opačnej směr. Projdu podchodem, abych se dostal na druhou stranu a zase vidím svůj spoj odjíždět. Prohlížím si řády a porovnávám časy s odletovym časem. Průser. Infarkt číslo 2. Po výstupu mám 4 minuty na to, než se zavře gate. Vůbec ani netuším, jak celej odbavovací proces může dlouho trvat. Jdu si aspoň pro ten chleba, co jsem si ráno nekoupil a silně přemýšlím o tom, že si vezmu taxík. Dojdu zpět k zastávce, znova nevěřícně porovnávám časy a mám pocit, že mi něco nesedí. Jasně že mám hodinu k dobru. Obrovsky si oddechnu a autobus akorát přijíždí. Na letišti nejdřív vstupuju do příletové haly a říkám si, že mi tu něco nesedí, naštěstí mi to po chvíli došlo. Doufám, že všechno proběhne v pořádku a neporuším některý z bezpečnostních předpisů. Na kontrole si berou můj batoh stranou a já dostávám třetí infarkt. Nezdála se jim moje sváča, ale nakonec uznali, že s tím asi nikoho ohrožovat nebudu.
Při startu letadla nemůžu uvěřit, že může vzlétnout s tak pomalým rozjezdem, teprve potom, co se otočí v zatáčce a rozjíždí se po runwayi mě to zarazí do sedačky a já si říkám: "AHA". Asi nemusím rozepisovat, ten moment kdy se letadlo odlepuje od země a já se ukliďnuju tím, že je to jeden z nejbezpečnějších způsobu cestování. Sedím uprostřed a tak poprosím o něco mladší spolucestující, jestli by mohla zkusit udělat pár fotek.
Po výstupu z letadla je znát teplotní rozdíl. Severozápad Norska je vážně o dost chladnější. Město Ålesund má jen 45 tisíc obyvatel, ale i tak má vlastní letiště. Na letišti projíždím naposledy couchsurfing a zklamaně přecházím na airbnb, kde sice pozitivní odpověď mám, ale místo, na které bych se musel dopravit leží úplně mimo město a brát si v Norsku taxík, je finanční sebevražda, ostatně asi jako všechno v Norsku. Hledám, kdy jede nejbližší bus do centra a mám štěstí, akorát přijíždí. Ještě před nástupem se dám do řeči s ženou v nejlepších letech. Zjišťuju, že to je freelancer konzultantka mezi Francií a Čínou v oblasti životního prostředí. Říkám jí o svojí výpravě a povídáme si spolu celou cestu a pomáhám jí hledat hotel. Na recepci se rozloučíme a starostlivě mi dává číslo, ať jí napíšu, jestli jsem našel ubytování. Vydávám se do města a zkouším najít českou loď. Pokecám s borcema na palubě, kteří mi nabídnou prohlídku následující den, nocleh však ne. Je už půl deváté večer a snažím se nepropadat skepsi. Procházím přístav a hledám svojí loď, na které se budu plavit. Můstek přistavený k lodi je uzavřený a tak houkám na jednoho z členů posádky. Vysvětluju, že jsem trainee a plavím na další etapě. Několikrát zopakuju svoje příjmení a po nekonečný době hledání v papírech nachází moje jméno a s úsměvem mě pouští na palubu a můžu se jít ubytovat. YES, bingo.
Na severu Norska je touhle dobou polární den, takže noc tam téměř žádná není. O půlnoci bylo jenom šero a kolem druhé ráno bylo Slunce opět na obloze
Druhý den jdu na oběd do jednoho z nejútulnějších podniků, který jsem kdy viděl. Jídelní menu je jen v norštině, tak si nechávám prostě něco doporučit za cenu 150 NOK (v přepočtu asi 470 Kč) a doufám, že cena (ve zdejších poměrech standardní) bude odpovídající. Nikde není volný stůl a tak si přisedám k sympatické dobře vypadající mladší ženě. Ani nevím jak, ale dáváme se do řeči, zjišťuju, že pracuje jako letuška a vyptávám se jí na to, jaký je to žít v Norsku a jak zvládá jetlag. Dostal jsem jakousi placku s kuřecím masem rukolou a další spoustou zeleniny. Jsem spokojený. Voní i chutná úžasně. Povídáme si ještě potom co dojím i já a popřejeme si šťastnou cestu.
Třetí den se vydávám obědvat na vyhlídkové místo na kopci u města. Strávím tam půl dne, fotím, povídám si během dne s dalšíma asi 4 lidma, píšu si do mýho novýho krásnýho deníku, co jsem dostal od kámoše. Počasí je pořád super, pohybuje se okolo příjemných 16°C. Večer procházím město z jednoho konce na druhý, večer si dávám výtečnou smetanovou zmrzlinu za 40 NOK (asi 130 Kč). Dojdu s ní k majáku naproti přístavu, pozoruju zapadající Slunce a kolem poletující racky. Před odchodem do kajuty se mě ještě jeden z crew, který už zažil, to co mě čeká zeptal, zda-li jsem si koupil prášky proti mořský nemoci. Chvilku jsem přemýšlel, jestli si je pro jistotu pořídit, ale můj odpor proti tabletám ve mně lehce zvítězil.
Čtvrtý den ráno a přichází nečekaný ohlušující zatroubení. Vyrážíme a já konečně poznávám ostatní. Je to příbuzenstvo asi 11 turků a se mnou v kajutě jsou 2 kluci z Chile. Kolem 13, je i členů posádky. Překvapuje mě, že je na palubě tak málo lidí, kapacity jsou téměř dvojnásobné. První hodiny se sotva hneme z místa, každá loď zaujímá svoje místo ve flotile a kolem se prohání další desítky parníků. Celkově je na jednom místě okolo 150 všelijakých plavidel.
První hodiny byly v pohodě, loď se téměř nehoupala, pořád se držíme relativně blízko břehu a posouváme se pomalu. V pozdním odpoledni se dostáváme na otevřené moře a pocit houpajícího se horizontu mi přijde děsně vtipnej. Při večeři mě humor přechází. S nechutím dojím a odcházím se lehnout. Představa, že mě čeká ještě noční hlídka od půlnoci do čtyř do rána, mě děsí. Vstávám a je mi líp... asi prvních 15 vteřin. Potom vyjdu nahoru na palubu a moře se už ukazuje v plný parádě. Mám pocit, že se každou chvíli pozvracím. Sleduju, jak se kormidluje loď a co se děje v kabině, ale myšlenkama jsem mimo. Po hodině jsem propuštěn a jsem neskonale šťastnej, že si můžu jít lehnout. Z postele vylezu jen na snídani a na oběd. Po obědě se už jakžtakž snažím fungovat a na odpolední hlídce vydržím. Rozhodně ale nemůžu mluvit o tom, že bych si to užíval. Ještě v noci kotvíme v městečku Bekkjarvik.
Do městečka jdu až ráno. Jestli v mých představách nějak vypadalo Norsko, tak přesně takhle. Pár domů, kromě mini nákupního střediska nikde ani noha, jen drsná příroda, poryv větru a šplouchající moře. Stejně jako v Ålesundu procházím sám okolí a užívám si tu jinakost. Narážím zřejmě na základní školu, která má u sebe hřiště na plážovej volejbal, fotbal, basket a tenis. To docela jde na město s 500 obyvateli, ne?
Druhý den jdu do supermarketu a hledám něco atypickýho. Na první pohled kromě boxu s krevetama a salat barem podobné jako u nás. Samozřejmě mrazáky plný různých ryb a taky bych řekl, že tam měli obecně více zdravých potravin. Ptám se náhodné nakupující, jestli by mi mohla doporučit něco typicky norského. Chvíli přemýšlí a nakonec se radí s prodavačkou, která mě zavede k sýrům. Pro jeho cenu ale bohužel odmítnu a zkouším to uhrát, že bych raději chtěl něco sladšího. Dovádí mě k čokoládám a jistě sáhne po jedné z nich se slovy "This is small piece of Norway". Docela to na mě zapůsobilo, tak jí beru a přihazuju k ní ještě jedny populární máslový sušenky a vanilkovej jogurt.
Vydávám se nevím kudy a narážím na cestu, která vypadá, že vede stezkou v přírodě. Po pár desítkách metrů narážím na turistickou značku. Přesně něco takového hledám.
Oproti naším turistickým cestám byla tahle o dost tvrdší. Kameny byly všude a zem byla jinak dost podmáčená. Mám pocit, že každou chvíli si vyvrknu kotník. Nahoru mi to trvá přes tři čtvrtě hodiny a skákání z kamene na kámen mě docela vyčerpalo. Sedím pod vysílačem a vychutnávám si s jogurtem tu neskutečnou nádheru. Vidím pár desítek kilometrů daleko všude kolem. Večer jsme ještě odehráli společný fotbalový zápas.
Další den v pozdějším odpoledni se začíná smrákat a obloha dostává úžasnou variaci zlatého světla na jedné straně a modročerné oblohy schylující se k bouři na straně druhé. Bouřka náš naštěstí nepostihla.
Během plavby se nic zvláštního nedělo. Byla to pohodička. Občas jsme namotali lana, natáhli plachty a jednou leštili ozdobný prvky na lodi. To byla strašná pakárna. Na druhou stranu mě mrzelo, že jsem se nedostal víckrát nahoru na stěžeň.
Připlouváme do Kristiansandu jako jedni z prvních. Oficiální zahájení festivalu v tomto městě začíná až následující den, ale i tak už je v městě dost živo, nedokážu si představit ten nával lidí následující dny. Ve městě si všímám několika zajímavostí. Pískoviště pro děti na hlavní třídě, výstava hradů z písku, automobily Tesla Motors, norské vlajky na zahradách místních obyvatel a volně přístupná hřiště na plážový volejbal.
Přemýšlím opět kde budu spát, ubytování se mi ani tentokrát nepodařilo u nikoho sehnat a ubytovny s hostely nepřipadají v úvahu. Na lodi mi nabízí extra night včetně snídaně za 50€. Chvíli nad tím přemýšlím, ale i to se mi zdá příliš drahé. Je už téměř večer, dojídám večeři a zoufale se snažím něco vymyslet. Nakonec u stolu zůstanu sám a dostávám ďábelský plán. V poklidu se zvednu, vracím se zpátky do kajuty a dávám si pozor, aby mě při tom nikdo neviděl. Kluci z Chile mi přináší ráno snídani a v čase oběda odcházím z paluby jakoby nic. Jenže do odletu zbývá pořád ještě jedna noc. Počasí ten den je nic moc, ale o program mám postaráno. Vidím se s Tomem a Michalem z Univerzity, kteří zastupují STI za ČR a tak přijeli na událost na půl pracovně. Ukazujou mi svoje auto narvané všemi možnými i nemožnými věcmi. Pohostí mě na obědě udělaného na plynovým vařiči a jedem se projet na speedboatu. Mám perfektní možnost nafotit lodě z blízka a potřebný vzdálenosti. Je to dost fofr a celkem mrznu, ale je to paráda.
Banda zpívajících námořníků
Na dnešní noc mám stejný plán jako na včerejší. Čekám do 23 h a doufám, že na lodi už nikdo nehlídá. Poslední hodinu to kontroluji, ale hlídky se pravidelně točí. Nezbývá mi nic jiného, než zkusit na palubu tajně projít a tvářit se jakože nic. Když už si myslím že mám vyhráno, stopne mě jeden z crew a oznamuje mi, že jsem ještě neplatil noc navíc. Protože jsem hodně mizernej lhář, nechtěl jsem si nic vymýšlet a tak říkám, že to zaplatím ráno. Vzal si mě k sobě a říkal, že jestli tady chci dneska spát, tak mu musím dát 100€ cash. Ani náhodou. Dělám, že nerozumím, ale vysvětluje to tak dokonale polopaticky, že by mu rozuměl i tatar. Posílá mě si vybrat do bankomatu i když zoufale si vymýšlím, že mi to zahraniční výběry neumožňuje. Píšu klukům z Česka i Chile, ale nikdo neodpovídá. Vracím se na loď bez nápadu a nechávám situaci plynout. Akorát přichází hlavní kapitán a je mu vysvětlena situace. Dostávám moralistickou přednášku o pravidlech a respektu, když v tom na konci přijde otázka, jestli jsem na lodi spal. Najednou to ve mně sepne a vhrknu ze sebe že ne. Uvědomuju si, že mi polštář i deku sebrali a já si je půjčoval z vedlejší kabiny, kam jsem je zpět uklidil. Není tedy vůbec poznat žádná stopa. Tvrdím, že jsem si tam nechal jen věci a spal jinde. Jeden z hlídky jde se mnou a ukazuju mu prázdnou postel. Uznaně pokývne hlavou a přivádí mě nahoru. Přichází člověk, kterému jsem říkal, že jsem tam spal a dělám naprosto překvapeného, že si někdo myslel, že jsem tam spal. Došlo přeci k nedorozumění. Vycházím v půl dvanáctý na ulici, venku je zima a prší, ale já jsem nejvíc šťastnej, že jsem z toho zase vyvázl....
Nakonec jsem spal u kluků pod celtou. Docela koukali, když kolem 3 ráno dorazili. Nedivím se.
Ráno jsem ještě výborně pokecal s jedním Němcem, co objíždí Norsko na kole, šel se vykoupat zadarmo do zdejšího aquaparku a v poklidu odjel na letiště, z kterého jsem byl za 1 h 40 min. v Praze (1000 km). Cesta z Prahy domu mi trvala 2 h 20 min (100 km). Od teď mi přijde čas zase o něco víc relativní.
A něco k pobavení na konec
Tyhle a další fotky si můžete v plné kvalitě prohlédnout TADY
