#fikce

Hlava, která tam neměla co dělat, se noří z temně žlutého kouta, kde se zlaté zdi setkávají s bílým stropem, přímo nad tikajícím a vrzajícím radiátorem, který ovšem už roky žádné teplo nevydal. Nad hlavou ustupuje mycélium pavučin, které se do momentu vynoření hlavy bažily v nepovšimnutí. Kromě zjevení v koutě tohle prostředí nevykazuje známky pohybu, není tu žádné vodítko které by snad tvrdilo že by se tu někdy něco hýbalo, chraň bůh zrodilo z kouta nad rozbitým radiátorem. Bez jakýchkoliv debat ale teď naprosto jasně hlava pomrkává mým směrem, a ve světle jediné vzdálené žárovky vypadá jako umístěná ve fantasticky zvětšeném plamenu svíčky. Nevím proč mě při pohledu na tu věc napadlo zrovna slovo hlava. Stejně tak to mohla být například černá plíseň která se kultivuje na zdech prosáklých vlhkostí, nebo choroš vnikající pod kůru nic netušícího buku. Taky to mohl být klam vyvolaný náhlým, nevysvětlitelným ale přesně řízeným pohybem pavučin, které tam byly domácí. Trhaně a náhodně se pohybující pavouk ale nemohl v tomto koutě světa existovat, aniž by tím nenarušil jeho zatvrzelou a rozpouštějící stálost. Pohyb pavučin tedy nepochybně musela vyvolat hlava, která si počínala skoro s batolecí nahodilostí.

“To není možné.”

Prolomil ticho zedník. Nemohl jsem se ubránit pousmání nad tímto výrokem. Jeho závazné popírání dění před námi nebylo ničím neobvyklým, postupem času jsem to přijal jako jeho způsob pokládání otázek. Zedník byl z nás tří nejstarší, a také tu strávil nejdelší dobu. Já jsem se probudil druhý, zrovna když zedník nahlas počítal ve všemožných jazycích mrtvé moly na stropě. První co ke mě promluvil, byla nadávka, že jsem ho vyrušil. Kolem 28 mola se probudil i duch. Nehýbal se ani nemluvil, možná ani nedýchal. Ten byl zatím poslední.

“A přece to tam je.”

Namítl jsem a čekal, jestli bude zedník reagovat nějak dál. Ten ale jen nasadil obvyklý neutrální výraz, a opřel se o svojí dřevěnou hůl. Tento manévr jsem rozpoznal jako jeho způsob jak upoutat pozornost nejpovrchnějších odpovědí, které mohly přijít vlastně z kteréhokoli ze tří směrů. Sám jsem netušil, jak lépe se k hlavě v koutě postavit. Byl jsem do jisté míry za zedníkovu slaboduchou povahu vděčný. Nabízel neustálou motivaci k vyslovení skutečnosti. A skutečnost byla taková, že nehnutost okolí, z jakéhokoli důvodu, dala vzniknout pohybu.

Listopád - Alena Mornštajnová (2021, v nakladatelství Host)

Z vlastní zkušenosti je lepší někdy mlčet, neb se to nevyplácí. Ačkoliv si to málokdo přizná, tak vysoká škola je o učení se názoru toho, kdo má navrch, s tím, že jeho názor musí být akceptován jako zřejmá objektivní pravda. A pak jsou z toho jen nepříjemnosti v podobě studijních “neuspěchů”. Spíš by měl fungovat model - diskuze a dobírání se k nějaké pravdě.

A tak je turecká organizace za pouhou mediální kachnu naoko osvobozující ty dvě slečny z údajných spárů IS. Nu a veřejná správa odpovídá takřka byrokratické žabomyší válce.

Myslím si své, všude se holt najdou jedničky a kosočtverce, a fiktivní autority holt neuznávám.

Byla krásná jak obrázek a já se na ni mohl dívat jen přes mříže. Celé dny jsem doufal, že budu moct přijít k ní, pohladit ji, políbit ji a dělat, že se nic takového nestalo. Bohužel, některé věci se neodpouští. Pro lásku se musí trpět.

                Stalo se to před pár lety. Seděl jsem u večeře, zrovna jsem se vrátil z práce. Dělám dozorce v ženské věznici, ve které si teď svůj doživotní trest odpykává ona a vlastně i já. Jak jsem vám již sdělil, seděl jsem zrovna u večeře. Venku už byla tma a v našem třípokojovém bytě bylo rozsvíceno jen světlo v kuchyni. Nějaká můra létala kolem žárovky, než jí moje krásná dcera chytila a pustila ji ven. Vždycky měla ráda zvířata, ať už to byl hmyz, plaz, nebo savec, ničemu by nedokázala ublížit. Proto dodnes nechápu, proč se to muselo stát zrovna jí.

                Tehdy jí bylo osmnáct let, měla krásné modré oči, dlouhé blonďaté vlasy a dlouhé nohy. Byla krásná jako její matka. Byla to pořádná kočka a kluci v jejím věku a samozřejmě i starší se o ní prali. Na jednu stranu jsem se bál, že skončí kvůli svojí kráse špatně, ale tenkrát jsem ještě nevěděl, jak moc špatně.

                „Nebudu jíst maso, mami, nebudu.“ Protestovala tenkrát.

                „Pročpak, zlatko moje malé?“ Ptala se jí mírně moje žena.

                „Jsou to mrtvá zvířátka, nebudu nic takovýho jíst!“ odmlouvala dcerka stále.

                „Ale prosimtě, masíčko musíš jíst, je zdravé.“  Vysvětlovala její matka.

                „Nebudu, nebudu a nebudu. Jdu do pokoje!“ odvětila dcerka, vyskočila od stolu a běžela do svého dětského pokojíčku.

                Moje žena vypadala, že jí to vůbec nerozházelo. Skoro každý večer to takhle vypadá a stejně má ten svůj láskyplný pohled. Jen se na mě usmála a řekla: „Jednou pochopí, že je to dobré. Teď si s ní hraje puberta“

                Jak já jí miloval. Vlastně stále miluji. Nikdy na ni nevztáhla ruku, vždycky se na ní usmívala. Miloval jsem je obě.

                A proto jsem nechápal, co se stalo potom. Moje žena vstala také od stolu s tím, že jí jde trochu utěšit a nabídnout ji krupicovou kaši, kterou má tak ráda. Nic jsem proti tomu neměl, dál jsem dojídal své jídlo a těšil se z toho, že mám rodinu a tato krize bude brzy zažehnána. Nikdy jsme se nehádali a na výchovu dítěte jsme měli stejný názor. Ale neviděl jsem to, že tato idylka je jen křehká skořápka. Skořápka na vejci, které mělo každou chvíli puknout a vylézt z něho zlo.

                První věc, která mi byla podezřelá, bylo bouchnutí dveřmi. Nikdy u nás nikdy nebouchnul dveřmi. Za druhé se z ničeho nic začal ozývat řev. Moje žena a dcera se začali příšerně hádat. Pochopil jsem, že je zle. Mojí ženě už začalo lézt na nervy, jak se snažila chovat se mírně a nikdy na sobě nenechat znát hněv, který se jí hromadil v těle. Z pokoje se začaly ozývat zvuky destrukce. Slyšel jsem praskání dřeva, skla a nakonec jsem uslyšel zvuk, na který nikdy nezapomenu. Výkřik mojí dcery, když poprvé dostala facku. Poslední facku ve svém životě.