#dobrovolne

Prospala jsem každou minutu letu, v níž se zrovna nepodávalo jídlo. Spala jsem, ještě jsme ani nevzlítli. Letuška mi klepe na rameno, slečno, slečno, jste vy Anna, ten gentleman o pár řad před vámi (tedy Sune) říká, že tam má volno a že jste tam very welcome. Jen jsem zívla, dvěma Češkám vedle sebe pro pobavení povzdychla, že teď chci jen spát a nic jinýho, a zas si u svýho prvotřídního placu u okýnka nastavila letištní polštářek i přikrývku do nejpohodlnější možný polohy.

Smířila jsem se s tím, že se pak asi budu muset v Londýně vymlouvat, proč že jsem se nepřesunula, ale byla jsem preventivně kvůli časovýmu posunu tak zničená, že jsem se nebála investovat každý volný moment alespoň do pokusu o spánek. Na Heathrow jsem s ním zato zašla do jisté fancy britské restaurace, kde jsem hned narazila na svoji nechápavost vůči britskému humoru. Že já teda za deset patnáct liber snídat nebudu, to jen tady ten páně gentleman, ale dala bych si trochu té tap water for free. For free, jo, rozřehtal se číšník na celé kolo. Nakonec na účtence nebyla, Sune to prý celou dobu věděl, ač mi na začátku slíbil, že mě na ni teda pozve, když mám všehovšudy asi třináct penny s britskou královnou. Při americkém steaku a dvou vejcích mi vysvětlit, že tolik pije, protože nemá žádnou girlfriend. (Ač studuje na peďáku první stupeň. Neznám dívčejší obor.) Tak mu na rozloučenou nešlo než popřát, ať se mu přesto, že je tak picky, podaří nějakou pořídit. 

Jsem ráda, že jsem po víc jak čtyřiadvaceti hodinách nejdřív zdárně přistála v Praze a pak i přežila přesun do Mnichova, ani nevím, jestli jsem někdy byla tak ráda, že se nějaká cesta skončila. Jak jsem šťastná, že už nemusím sdílet pokoj s jedenácti děvčaty, že mě nikdo nebudí každých pět minut klepáním na dveře, protože si zrovinka zapomněl při cestě do koupelny kartu, že mě nikdo nebudí v pět ráno hysterickým řevem, že někdo spí v jeho posteli. Zato ten jet lag by mohl odkvačit. Nejde mi usnout do tří do rána, a i když se snažím, za boha živýho ani vstát v sedm, kdy u nás drnčí budík pro zaměstnané.

I přes svoje původní výpadky v mailech, bazírující výlučně na tom, co jsem se doslechla a domyslela z viděného, jsem přemluvila uraženýho Scotta, aby se mnou zašel na snídani. Stydím se za sebe nejmíň na střechu Top of the Rocks, že jsem se těma drbama nechala vláčet. Jo, nikdo ho tu nemá rád, musela jsem denně poslouchat Scott tohle a Scott tamto, v pohledech se neustále odrážela otázka „jak jsi s ním jen mohla bejt“. Mohla, mohla a byla bych klidně znova, nemít se teď ještě líp. Po vyslechnutí druhý strany jsem se až zhrozila, jak můžou bejt tytéž záležitosti nahlíženy naprosto jinak. Tytéž historky znějí ze dvou táborů jak dva jiný jazyky, jak dva jiné New Yorky. Ze dvou táborů, kterým jsem oběma příznivě nakloněna. Scott se nezměnil ani trochu, naštěstí i bohužel. A udělal dobře, že sem přijel, tvrdí. Aspoň že se naučí čelit nepříznivým názorům okolí a fungovat bez ohledu na některý nenávistný pohledy. Zdá se, že svým životem přilíš nehejbe, ale zdá se, že je to tak pro něj v pořádku. Přeci jen už je to muž v letech. Při exit interview jsem ze sebe nebyla schopná vypravit po téhle snídani jediné kloudné slovo. A Sune, a Scott, a, a, a. Co bys udělala jinak, chtěla bys být primary leader, přijeď znova, dáme tě na výlety s více novýma leaderama, chci, aby se učili od tebe. Skvělý fotky, určitě nějaký z nich přijdou do brožury na příští rok. A tady máš šek na čtyři sta třicet dolarů. Zas mě Megan zahrnula víc komplimentama, než bylo bejvalo nutný i oprávněný, že mě zahrne i penězma, to jsem čekala ještě míň. Loni mi to slibovala, pravda, ale letos se o tom do posledního dne nezmínila ani slovem. Aspoň mám z čeho splatit tátovi letenku.

Hned jsem si to namířila do banky, abych ten cár papíru zvládla ještě na Manhattanu proměnit v něco platného i na druhé straně oceánu. S takovou hotovostí v rukou se ale těžko odolává. Musela jsem tu v téhle oáze shoppingu koupit přeci aspoň něco víc než ipod a nabíječku z prvního dne, jakkoli jsem přijela výlučně kvůli práci. V Subway na mě vybafl bangladéšský prodavač, odkuď že je to ten můj akcent. Czech Republic. Opravil mou výslovnost a pokračoval: jó, ti hráli fotbal, Czech Republic. No jo, a kdysi ani nebyli that bad, přitakám s úsměvem. Vydala jsem se do dvou broadwayských krámů, do knihkupectví a do obchodu se spodním prádlem. V prvním jsem si připadala jako doma, prolistovávala jsem se vším možným, prolezla každé zákoutí. Přišla jsem do druhého a málem se dala na útěk. Jak Alenka v říši divů. Takřka po desetiletí, co nosím podprsenku, jsem zjistila svou správnou velikost. A utratila víc dolarů než v knihkupectví, neslýchané. Ale jak říkám, férovější moje rozloučení s Amerikou být nemohlo, vždyť sotva hodinu předtím jsem zarytě opakovala Megan, jak je důležitý bejt otevřená novýmu, a přitom jakoby rádoby intelektuálka jsem v mnoha ohledech zavřenější ke světu než kdo jiný.

Check in na Manhattanu. Oj, poprvé ve smíšeném pokoji, oj, stejnej pokoj se Sunem, kterýho jsme vystrčili z výletu. Prej že je to moje chyba, říkala jsem mu, že se máme sejít v 10.30. Říkala jsem mu, že odjíždíme v 10.30, takže sraz v 10, jako se ostatně odjíždí vždycky. Proto že prý přišel pozdě a proto byl Paul schopnej se vměstnat na náš výlet. Když jsme odjížděli, mrzelo mě, jak se to seběhlo, když jsme byli na výletě, nemrzelo mě to ani trochu, Paul odvede pětkrát tolik práce co Sune, o tom není pochyb. Snažila jsem se zkombinovat upřímnost a diplomatický schopnosti, nakolik se to vyvedlo, ukážou až následující tři dny, co se budeme potkávat.

Na Manhattanu jsem se dokonce dokopala k tomu, abych strávila večer s ostatníma. Normálně mi to způsobuje dost obtíže, protože nemít týden ani minutu čistě jen pro sebe (pokud si neukradnu tu a tam hodinu dvě z šestihodinové noci) je na mě přeci jen trochu nálož, něco samotářství ve mně po rodičích zůstalo. Aspoň hned po příjezdu jsem si dovolila uzmout trochu té časové vzácnosti a vydala jsem se na běh napříč Central Parkem. Večerní běžci jsou podstatně rekreačnější povahy než ti ranní sprinteři, moje sebevědomí stoupalo s každým předběhnutým kulhalem.

Na skypu jsem Danimu kladla na srdce, aby mi připomenul, až mě příští rok zas popadne touha sem jet, že na to nejsem stavěná, že mě to vlastně už moc nenaplňuje a že sem vlastně jet nechci. Jednotlivé okamžiky a zážitky jo, je to paráda, když lidi, co jsou jinak celý rok zavření v nějaké své komunitě, mají týden příležitost se vyblbnout v Ocean City, když mám možnost je dovést k širokému celovečernímu úsměvu jen tím, že je vezmu tancovat a dám jim veškerou energii, co ve mně zbývá. Po roce a půl dobrovolničení s postiženýma si ale začínám čím dál palčivěj uvědomovat, že to není job pro mě. Týden dva a už jsem vyšťavená. Vyčerpání není fyzické povahy ani snad psychické v tom pravém slova smyslu, jde hlavně o tu marnost, kterou to s sebou nese. Ještě lepší slovo je pomíjivost. Nic, nic z toho nezůstane dýl než ten jedinej zlomek okamžiku.

Jasně, je otázka, jestli když vytvořím překlad, který si přečte hrstka vyvolených, jestli tím někomu prospěju víc. Víc každopádně prospěju svý duši. Nemůžu žít dýl než dva tři tejdny z toho, že se rozdávám ostatním, nejde to. Z toho pramení i moje nadšení jakýmkoli běháním, jakýmkoli okamžikem, který si v té záplavě emocí dokážu vyšetřit pro sebe samotnou, pro svůj klid, vyplývá z toho i moje urputná touha psát blog, i když se mi nad ním vždycky oči klíží a sotva vím, co tvořím. Ale tvořím.

Tvořím tak zarputile (v McD při oatmeal a jediné neblbnoucí wifi), až si ke mně sedne kolemjdoucí černoch s velkou jizvou na pravé tváři a vytasí se na mě s "Are you writing?" "Freelance, or newspaper?" Usměju se a bezděčně přitakám. A jestli bych mu nepomohla, potřebuje napsat dva dopisy soudu v Georgie. S omluvou ho vykážu, že soudní systém teda opravdu není moje. Soudní systém v Americe, ale vlastně kdekoli. Že mi vůbec klade další a další otázky, i když slyší můj nepřeslechnutelný akcent. Přízvuku se zbavit nedokážu, už jsem se o to ale i přestala pokoušet, posloužil už k tolika podnětným konverzacím, že jsem pochopila, že minimáně v New Yorku nemá sebemenší význam pokoušet se předstírat nějakou místní příslušnost.

Amerika se mi začíná dostávat pod kůži. Adopt a highway, vybafne na mě značka, když se zaseknu na semaforu. V Praze se dají adoptovat leda krokodýli nebo ropuchy. Kolik to stojí, ptá se Luis prodavačky v gift shopu. 4,99. Okay, tak já si to vezmu. Tak to dělá 5,29. Obrázky se mi míhají před očima, žaludkem mi protejkají litry „sody“ (koly, spritu a podobných břeček), nevím kudykam, tak prostě pokračuju. Vstanu a dělám. Jdu spát. Úsměv mi na tváři drží celej den, snažím se rozdávat energii plnými doušky, ale trochu to drhne, trochu to bolí.

Žiju místní prací, ne že ne, objímám Garyho, který je podle své snoubenky „very hugable“, snažím se krotit denní nářky Phyllis, závislé na kole, což se drobet neslučuje s její dietou. Šest třicet první prášky, v sedm vstáváme všichni, zpátky na hotel se dostaneme kolem devátý desátý, vypisujem budget, zaznamenáváme denní aktivity, plánujem další dny. S ničím se nemažu, fotky probírám denně, na kutě po půlnoci. Tancujeme naplno.

A co děláš za práci? Cleaning bathroom. Balíčky. Většina pracuje aspoň čtyři hodiny denně. Lidi okolo na nás zas koukaj. Hned mají v merku, že jsme speciální skupina. Usmívaj se, pomáhají, ťukaj si na čelo.

Flexibilita vyžadována. Na výlet nedorazil jeden účastník, z leaderů jela místo mexické Marie československá Simča, Marie přehnala oslavu jednadvacetin. Zaspala jsem domluvený sraz s Cecílií na východ Slunce na brooklynském mostě. Dám to během jednonoční pauzy na Manhattanu? Už se to krátí, zbejvá poslední výlet, tentokrát směr sever.

Poprvé jsem se na pláž vypravila mezi desátou jedenáctou večer, druhej třetí den. Běžím, běžím, běžím, okolo se míhá jeden hotel za druhým. A sakra, já si nevybrala žádnej záchytnej bod, podle kterýho poznám, mezi kterýma hotelama jsem se k oceánu dostala. Najednou cejtím provázek na noze. Sakra, ten rybář mi nějak unikl.

Ostatní zůstávají dva až tři měsíce, já tři týdny. Protáčejí panenky, když jim řeknu, že budu v New Yorku všehovšudy čtyři dny. A první newyorský den jsem zcela účelně prolenošila. Koupila si adaptér, nabíječku na počítač a ipod, šla trochu běhat a trochu si pochodit s Daniou do Central Parku, trochu se projít po okolí a ke Columbia University s Cecílií. Mám ráda Manhattan; ta atmosféra, když jsem se ráno v sedm ocitla na Grand Terminal, krása. Všude spěchající Newyorčani, newyorské subway, těsno a blikavo, kam zrak padl a noha došlápla. Jednou jedinkrát jsem si to chtěla užít bez tlaku na dobrou fotku, foťák jsem nechala na pokoji. Hned jsem samozřejmě viděla na všechny strany perfektní záběry. No co, ještě zbývají tři dny na Manhattanu na začátku srpna, teď budu mít dva výlety za sebou, šestidenní a čtyřdenní, na jih a na sever.