#ermitaz

Sotva jsem se rozepsala o tom, kolik emocí tu vyvstává, došlo na jeden z nejemocionálnějších zážitků celých tří týdnů. Uložila jsem Eliane do postele a vracela jsem se potemnělou chodbou, když tu narazím na Patricka, podivného a introvertního dobrovolníka, jak sakruje, kurvuje, říká, že odjede, přidušeným hlasem se rozčiluje, že ho nikdo nerespektuje. Kristýnka, která s ním byla ukládat Michela, ho zjevně nějakým způsobem odstrčila a nepřiměřeně zasáhla. Poslouchala jsem ho s pochopením, i mně by to bylo nepříjemný, na druhou stranu když jsem den předtím s Patrickem ukládala Denise, byl to jeden z nejhorších zážitků. Všechno jsem musela dělat já, řešit já, Patrick jenom stál a čekal, až mu dám nějaký pokyny. Byla jsem na něj tak naštvaná, nenapadlo ho nic, všechno jsem mu musela explicitně povědět. Mohl bys prosím tě vyměnit vodu, mohl bys Denise otočit k sobě. Dělal to navíc nešetrně a nikdy se Denise na nic nezeptal, jaká poloha je pro ni dobrá, ptal se mě. Okamžiky, kdy je nás dost a můžeme spolupracovat u jednoho člověka ve dvou, jsou většinou ty nejhezčí. Vzájemně se doplňujeme a učíme se od sebe. Moje postavení se od chvíle, kdy jsem sem přijela poprvý, dost změnilo. Teď už se mi často stává, že jsem v dané situaci ta zkušenější, ta, která ví, na jakou délku nastavit popruhy na zvedači, jaký postup je nejlepší při přesunu, jak vyměnit počůraný prostěradlo pod člověkem ve čtyři ráno, abychom s ním museli co nejmíň hejbat. Ale pořád se učím. Hodně dobrovolníků má na pomáhání nějaký školy nebo se právě školí na něco jako soignante nebo educateur specialisé, hodně z nás ale taky školy nemá a sazíme na svůj přístup k lidem, odkoukáváme, zkoušíme, každý si hledáme svůj způsob, jak k nim přistupovat. Dělám často blbosti, třeba když podstoupíme několikaminutové zdolávání navlíkání bundy a pak ji za deset minut zas svlíkáme, bylo by ji stačilo přehodit přes ramena na přesun, nebo se zapomenu hned zeptat, jestli chce jít na záchod, chci mu vyměnit "plenku" na noc, a on mezitím počůrá celou postel a já jí můžu začít vesele převlíkat. Některej dobrovolníkům jde práce s lidma líp, některejm hůř. Ale pokusila jsem se Patricka minimálně uklidnit. Chápala jsem, že ho to naštvalo, a nechtěla jsem, aby odjel, protože už tak nás bylo ke konci pobytu celkem málo a únava stoupala. A hlavně jsem mu chtěla nabídnout lepší způsob sociální interakce. Pořád dokola opakoval, jak ho některý věci štvou, ale že on nic neřekne, protože nechce rozžíhat žádné konflikty, on není konfliktní a konflikty vyhledávající. Snažila jsem se mu nabídnout přístup, kdy když se mu něco nelíbí, řekne to, a vyslechne si, co se nelíbí druhé straně, aby v sobě nemusel dusit různý bolístky, který pak vybobtnaj v podobný záchvat. Zašla jsem s ním na pokoj a trochu jsme si povídali, myslím, že to bylo poprvý za celej pobyt, co si s někým pořádně popovídal. Prozradil mi, že má další den čtyřicátý sedmý narozeniny. Ale ať to nikomu neříkám. Hned jak jsem sešla dolů, řekla jsem to všem, nevěděli to, nikdo se o Patricka příliš nezajímal. Příští den jsme mu dali dort, zazpívali, s Kristýnou si o pár dní pozděj promluvil. Neštěstí zažehnáno. Ale s dobrovolníkama je někdy víc práce než s těma, kvůli nimž jsme sem přijeli. Mě museli uklidňovat a zachraňovat první tejden skoro každej večer. Konec pobytu je vždycky nejnáročnější, únava po čtrnácti dnech, teď navíc spojená s únavou z tejdenního rozcházení se, uvědomování si, že Scotta uvidím už jen pět, čtyři, tři dny v životě, blížící se zkoušky, na něž je příprava liknavá, dá-li se vůbec nazvat přípravou, únava všech okolo, odjíždějící dobrovolnící a větší tlak. Jakkoli mám ermitáž ráda, vždycky se hrozně těším na odjezd. Ty nejvíc obohacující zážitky a zkušenosti jsou zároveň ty nejnáročnější.

Dělat lidem radost je radostný. A proto ve dvě v noci nepíšu anotaci, nečtu na zkoušku, nepřemejšlím, koho vyberu zítra při volbě prezidenta, ale píšu email Vladimíru Šmicerovi. S Franckem, pětadvacetiletým raperem a fotbalovým maniakem, jsme prvního ledna sepsali Vladimu dopis, totiž já psala a Franck diktoval. Teď zas píšu, přepisuju, jinou než mailovou adresu jsem na webu nevyšťourala. Franck si mě oblíbil hned od prvního odpoledne, o fotbale toho totiž vím dost. Ne tolik jako on, občas se mi poplete, jestli ten který hráč nejdřív přestoupil sem a pak až sem a za kolik to bylo, ale z doby, kdy jsem góly a trofeje a přestupy sledovala, mám jen málo mezer. Franck věděl o všech českejch fotbalistech, ten byl v Borussii a pak v Norimberku. A předtím byl v Monaku, že jo? Občas mi dělalo problémy rozšifrovat, koho má zrovna na mysli, hlavně u Řepky, ono to francouzské ř je tomu českému přeci jen trochu vzdálené. Franck je skalním fanouškem Racing Clubu de Lens, takže jeho jasným českým favoritem byl Vláďa Šmicer, který s klubem kdysi vyhrál francouzskou ligu. Ani si nedovedu představit, jak by Franck bláznil radostí, kdyby mu do ústavu na severu Francie přišla byť i jen podepsaná fotka. Franck, který večer před odjezdem z dovolené brečel do tří do rána, Franck, který posiloval každé ráno a večer ruce na držáku u postele, aby nebyl pro svou přítelkyni moc tlustej, Franck, náš slammer, kterej příští rok asi vynechá sezónu v boccie, aby se mohl naplno věnovat psaní. Ten by skákal radostí do stropu i se svým elektrickým vozíkem. Salut Vladi, Je m'appelle Franck, je suis agé de 25 ans et je suis fan de Racing Club de Lens depuis l'age de 12 ans. Serait-il possible que tu m'envoies ton maillot car il me semble que 1998 tu portais le numéro 7 ? Depuis l'adolescence tu me faisais rever a chacune de tes préstations. Et a chaque fois que tu as marqué une larme coulait de mes yeux. Le soir du titre j'ai encore versé une larme. P. S. Pourais-tu me signer un autographe s'il tu plait? Amitiés sinceres, un supporteur de RCL qui t'adore FRANCK