Většinou pro mě není sebemenší problém, že se děti zaměřujou v umění na proces, a ne na výsledek. Ale co když se blížej devadesátiny jejich pradědečka?
Eliška se rozhodla, že namaluje nás čtyři. Normálně maluje hlavně pastelkama nebo fixkama, ale tak k devadesátinám, ty má člověk jenom jednou, že jo, tak jsem pořídila plátno.
Akorát mi nedošlo, že třeba vlastně ještě moc neví, že nejtlustší štětce nejsou úplně vhodný na obličej... A tak podobně. Takže z první hlavy nakonec udělala sluníčko. Vlastně chtěla bombu, ale to jí Daniel zatrhl, že teda bomba k devadesátinám ani náhodou.
Chtěla mě mít při tvorbě u sebe. Zákazala jsem si mluvit a zhluboka jsem dýchala. Uklidňovala jsem nejistoty. Tobě už se tam nevejde noha! (Podívej, vejde, tady na okraj.) Timův rukáv je v tátově břichu! (To je v pořádku, táta stojí za ním.)
Myslím, že bude mít radost.
Ještě příští týden jeden výrobek k osmdesátinám nevlastního dědy a pak už si dáme na dlouhou dobu s orientací na výsledek pauzu.













