ančení

Většinou pro mě není sebemenší problém, že se děti zaměřujou v umění na proces, a ne na výsledek. Ale co když se blížej devadesátiny jejich pradědečka?

Eliška se rozhodla, že namaluje nás čtyři. Normálně maluje hlavně pastelkama nebo fixkama, ale tak k devadesátinám, ty má člověk jenom jednou, že jo, tak jsem pořídila plátno.

Akorát mi nedošlo, že třeba vlastně ještě moc neví, že nejtlustší štětce nejsou úplně vhodný na obličej... A tak podobně. Takže z první hlavy nakonec udělala sluníčko. Vlastně chtěla bombu, ale to jí Daniel zatrhl, že teda bomba k devadesátinám ani náhodou.

Chtěla mě mít při tvorbě u sebe. Zákazala jsem si mluvit a zhluboka jsem dýchala. Uklidňovala jsem nejistoty. Tobě už se tam nevejde noha! (Podívej, vejde, tady na okraj.) Timův rukáv je v tátově břichu! (To je v pořádku, táta stojí za ním.)

Myslím, že bude mít radost.

Dneska byl fakt pekelnej den. Ale možná je to právě den jako dělanej pro to, abych obživla svůj blog, kterej dva roky spal. Zkoušela jsem jít od té doby cestou (jednoho nebo dvou) malých soukromých blogečků a vždycky to po pár postech vzdala. Poslední rok mám blog tematický a částečně i výdělečný, který mě svazuje v tom smyslu, že tam nechci psát úplně všechno.

Kamarádka mě nominovala na FB k akci postovat 7 dní po sobě 7 fotek z dobrovolnictví. Normálně mě takhle nikdo nenominuje, protože vědí, že bych to odignorovala. Ale propagace dobrovolnictví mi nepřijde až tak scestná a podvolila jsem se. Tak jsem včera hledala fotky z dobrovolnictví a procházela celej svůj šestiletej blog (tenhle).

Nic nemapuje můj výkon posledních let s takovou bravurou. Navíc jsem si nedávno omylem smazala ze starého počítače skoro všechny fotky, takže najednou v mý iknihovně nebylo nic než pár fotek z loňska. Už jsem je bohužel nedohledala. A znovu jsem pocítila vděčnost, že jsem celých šest let života, docela přelomových v jistém smyslu (i když mám trochu pocit, že zatím všechny moje životní fáze jsou přelomové), zachytila tady.

Chybí mi tohle vypsání se a sdílení jen tak. Žádnej deník u mě během života nepřečkal víc jak pár měsíců - a tenhle blog šest let. Takže nastal ideální čas se k němu vrátit.

V jakémsi podzimním okénku kreativity mě napadlo založit malou uzavřenou facebookovou skupinu pro dětné přátele, v níž se budem dělit o každodenní tvoření a pitvoření, motivovat, inspirovat a sdílet naše drápání se na skály a padání na pusu. Chtěla jsem to komorní, nakonec se sešla necelá padesátka přátel a přátel přátel, z nichž je aspoň půlka slušně aktivních. Ještě si dost přesně pamatuju, jak mi bylo zatěžko chápat dětné přátele, když jsem děti neměla, hlavně jejich podivuhodné (a intenzivní) sdílení všemožných pidipokroků jejich pidiratolestí. Teď už jsem pár let na druhém břehu a perspektivu mám pochopitelně docela jinou. Ve skupince jsem prozatím našla celkem slušnou platformu, jak se motivovat být s dětmi aktivní, zároveň sdílet radost z našich radostí s těmi, kteří si přitom nebudou klepat na čelo, ale naopak se třeba můžou i inspirovat a budou za to rádi.

Týden v Černém lese byl tak famózní. Já už docela zapomněla, jaká je to pohoda cestovat ve čtyřech. Kdy můžu takřka kdykoli jedno nebo hned i dvě děti prostě někomu přenechat, jen tak, vem si je, jsou i tvoje.

A teď se zas děsím deseti dní v Praze, kdy žádné “vem si je” nepůjde ani večer.

Jakmile jsem napsala, že se to ještě nikdy nestalo, se to samozřejmě stalo. Jako vždycky. Jakmile někomu napíšu, jak se Ela už sama oblíká, další den přijde, že už se sama oblíkat teda ani náhodou nebude, a že máma. Jakmile někomu napíšu, jak Tim dobře spí, začne se budit po půl hodinách (to bylo tehdy, teď je to co deset minut). Jakmile si začnu pochvalovat, jak mi zas věci jdou od ruky, upadnu do totálního chaosu. A jakmile napíšu, že jsem ještě nikdy na blogu žádný měsíc nevynechala, vynechám.

Bylo to dost naivní myslet si, že budu dávat levou zadní jeden týden v Česku sama s dětma v podnájmu každý měsíc. Asi jsem si to vlastně ani nikdy nemyslela. Ale že už po druhé návštěvě budem potřebovat hned dva týdny na vzpamatování se, jsem taky moc nepředpokládala. A tak se to stalo, že jsme dnes byli venku a najednou spontánně vznikl první letošní sněhulák v Eliščině velikosti. Nebylo náhodou ještě před chvilkou léto?

Šestihodinová cesta vlakem, dalo by se říct, je skoro ještě ta nejmenší překážka mezi Mnichovem a Prahou. To jsem s oběma dětmi naráz dala teď už potřetí relativně v pohodě. Ale třeba být deset dní v jednopokojovém bytě bez myčky sama se dvěma malýma dětma, takřka každý den se s někým setkávat a stíhat do toho umývat nádobí během dne (protože večer, když spí, bych je už vzbudila), je nereálný mnohem víc. V říjnu jsem to zvládala asi obden, v listopadu se mi to tam nakupilo už skoro za celý týden. A když si máma na den vzala Elišku a byla jsem jen s Timem, měli jsme tak o zábavu (mytí nádobí) postaráno... Vůbec jsou drobnosti, které si uvědomuju až během dění samotného. Nejvíc to všechno asi stresuje Elišku. Sice jsou to pro ni velké zážitky, říká, že se jí to líbí, ale v Praze se vždycky počůrává pětkrát tolik co doma, frekvence záchvatů vzteku roste snad exponencionálně, moje únava tomu nepřidává. Občas se pak v logistice střídá adrenalin s naprostým zoufalstvím: vlak zpátky do Mnichova jsme třeba stihli fakt na minutu (balili a uklízeli jsme šílenou rychlostí, štastní, že stíháme poslední možný autobus, ten ale vynechal, chtěla jsem to vzdát a jít zpět do bytu, koupit novou jízdenku, Ela nechtěla, přijeli jsme v 9:18 na Smíchov, 9:20 jel vlak, další by jel za čtyři hodiny; bez zapojení okolních cestujících/nosičů a velké dávky štěstí bychom to stihli těžko). Teď jsme si to vypětí pěkně všichni odmarodili (včetně Daniho, který chudák ani v Praze nebyl) a život se po dvou týdnech pomalu začíná vracet do normálu.

Šest víkendů za sebou jsme byli mimo domov, to znamenalo víceméně šest týdnů bez odpočinku aspoň na chvilku aspoň od jednoho z dětí. Tak jsme pak zařadili tři víkendy domácí, zrušila jsem zářijovou návštěvu Čech, Dani se mi ze všech sil snažil ulehčit. I když Elišce skončilo extrémní maminkovské období až po mnoha týdnech, skutečně opět přišla chvíle, kdy s ním odcházela na hřiště bez protestů anebo já mohla jít učit bez jejího srdceryvného ryku. Uspat se jím, pokud jsem doma, stále nenechá, ale když ji nemám na krku sto procent dne (ale třeba jen devadesát osm), udělám to s radostí. Namísto velkých výprav jsme tak na poslední víkendy zařadili společný výlet do obory, do knihovny, na hřiště anebo ke kamarádům. A v půlce října jsem se pak zas s chutí potácela šestihodinovým vláčkem s dětmi do Prahy, zpátky dokonce částečně náhradní autobusovou dopravou. Dobrodružství není nikdy dost, s dvěma malými dětmi adrenalin narůstá přímou úměrou.

Chvilkama přemítám, že blog zruším. Ale pak si zas říkám, že takovéhle výpadky mám častěji, blog existuje už šest let. A ještě snad nebyl měsíc, kdy bych na něj kompletně zanevřela. Chvílema mám pocit, že se nacházím v modu přežití, pak mě zas napadne, kolik věcí „mimo“ vlastně zvládám a že to s tím přežíváním nebude tak úplné. Jen si každý den vzpomenu, že by bylo vhodné si ujasnit dlouhodobější priority a mít nějakou vizi. Takhle běžím jako o život, ale do několika směrů najednou, a kupodivu se tak moc daleko nedostávám.

Teď jsem nemocná, oběma dětem taky tečou nudle z nosu. Ze včerejší čtyřhodinové cesty k Daniho rodičům nakonec byla osmihodinová – dvě hodiny zácp, dvě hodiny přestávek. Osm hodin, z čehož Eliška spala půl hodiny (pak ji vzbudil řvoucí Tim), Tim nanejvýš tak dvě tři hodiny. Nemám ponětí, jak jsme to ustáli. Eliška pročůrala autosedačku skrz naskrz, aniž by nám to řekla, takže v tom jistě tak půl hodiny hodinu seděla. Několikrát jsme se pohádali, několikrát bych Elišku nejraději prohodila oknem. Dani mi odmítá předat řízení, protože já se přeci v autě o děti postarám mnohem líp, on to neumí. Tak čtyři hodiny jsem četla. A jenom se hystericky smála, když na jedné Eliščině knížce byly pokyny pro rodiče: ideální je, když svému dítěti předčítáte 15–20 minut denně.

Šly jsme pro sáček datlí do sklepa. Pojď, otevřeme to až nahoře. “Auf tady, auf tady!”

Došlo nám máslo. “Nový Butter, nový Butter!” “Hodně Butter!” “Butter chleba medem!”

Mrzí mě, že si to nestačím zaznamenávat. Ale mám co dělat s porozuměním. Prvně je třeba identifikovat, jakým jazykem vlastně mluví. Spát a Bad pro mě například zatím znějí docela stejně. Občas kontext je, občas musím přemýšlet trochu intenzivněji. Naštěstí začíná i hodně spojovat, takže když o panence prohlásí (poté, co ji zamotala do obvazu, když jí krvácelo břicho/hlava/pata), že musí hodně pát, hodně pát, tak je jasno. A když cokoli hledáme, přijde naopak Bad (a pak týpí): Neviděla jsi tátovy hodinky? Bad! Tam nejsou. Týpí!

Mluví zatím teda hlavně česky, protože jsem s ní za poslední dva měsíce, kdy se rozmluvila, byla tak 90 % času já, ne-li víc. A německá slovíčka taky občas chytá ode mě, Butter třeba poprvé řekla, když jsem o ně žádala Daniho při snídani. Někdy už má dvě varianty, ale skoro vždycky jednu výrazně preferuje (máslo řekla asi dvakrát v životě, fertig namísto hotová taky).

Zhruba tak nejnáročnější dovolená v životě. Jak se může dovolené s malými dětmi říkat dovolená, to nevím. Dani si určitě víc odpočine v práci. Ale na fotkách se usmíváme a klameme virtuální svět!

Ba ne, hezké momenty jsme skutečně měli. A zachytili je na fotkách. Ty ostatní jsme pak zachytili do unavených myslí konsternovaných spánkovou deprivací.

Bylo to asi zhruba tak, že Eliška po nocích křičela ze spaní, budila Tima, nechtěla se ode mě (to už od návratu z Čech) hnout ani na krok a ani na minutu. Ne, nepůjdu s tátou nikam, ani mě nehne (můj překlad pro “máma, máma, máma”). Radši prostě počkám, až dokojíš (20 minut). Až se Tim vzbudí (2 hodiny).

Rozdíl zásadní byl v tom, že v Česku jsem čekala, že dva týdny budu na děti sama. Tady jsem to nečekala. Tady jsem čekala, že si od Elišky oddechnu, že se trošku prospím, když si zajdou na hřiště. Jenže jediný možný oddych od dvou dětí byl poslat spícího Tima s Danim na procházku, což je oddych značně ubohý.

Eliščino noční buzení je bohužel fakt na palici. Vždycky začne (ze sna či jakýmsi nově vytvořeným automatismem) šíleně křičet, že mě nutně potřebuje (máma, máma). Jenže tím jekotem samozřejmě vzbudí Tima, který se tudíž potřebuje ihned kojit. Čímž se Elišce přístup ke mně samozřejmě notně zkomplikuje. (A tak křičí ještě víc.)

Dva týdny jsem večer uspávala sama dvě děti. Takové malé osobní sci-fi. Dani byl čtyř sta a více kilometrů daleko. Ale sama jsem nebyla. Na hájence jsem se třeba cítila jako součást dokonale fungující komunity. Miminko jsem vždycky někomu strčila do náručí, Eliška často někde pobíhala. Škoda že to bylo tak krátké, další štace už byly náročnější. Na Karlštejně jsme byly tři holky a šest dětí, nejstaršímu bylo dva a tři čtvrtě. A u bezdětných jsem narážela zas jinde. Bylo to takové dvoutýdenní vypadnutí z maličké osobní neubiberské bubliny.

Vypadalo to, že pro Elišku je to nejnáročnější z nás tří. Pořád nějaké děti, které jí něco berou a s kterými ona nechce mít co do činění, pořád měnící se prostředí, měnící se lidi. Ale za ty dva týdny se jí pusa rozjela tak jako nikdy předtím, neskutečně se rozmluvila. A taky se zbavila zničehonic (a snad nadobro) plínek. Když se k tomu přidá asi třicet komářích štípanců po celém těle, není divu, že jí Dani skoro nepoznal. Tim zase vyrostl z veškerého oblečení, co jsem mu s sebou nabalila. A vzhledem k tomu, že Elišce začaly bez plenek padat skoro všechny kalhoty, jsem celkem vážně uvažovala o tom, že ten obrovský kufr prostě někde nechám, protože z něj stejně využívám úplný zlomek věcí.

Eliška se naučila mluvit a chodit na záchod, na tu teda nemám, ale mám pocit, že ani já jsem z toho nevyšla úplně naprázdno a taky se ledasčemu přiučila. Třeba zas být trochu s dospělými. Vnímat, jaké to je s nimi mluvit. Jak moc mi záleží na přístupu k dětem a jak moc (tedy málo) dokážu snášet přístupy jiné, jak moc (tedy málo) dokážu snášet kritiku.

Myšlenky mi proplouvají. Chtěla bych je zachytit do blogu anebo aspoň do deníku. Který neexistuje. Ale nemám sebemenší šanci, proplouvají extrémně rychle. Nestačím než komprimovaně komentovat denní dění.

Než jsem odjela s dětmi na dva týdny na tour de czech, jak to kdosi v plánovacím e-mailu nazval, stalo se toho dost. Sice jsem byla skoro každý den s dětmi na dvorku, ve společné zahradě, prostě ta pravá mateřská, starání se a hraní si od rána do večera, sice to začínalo být až rutinní, ale dokázali jsme si to všichni trochu zpestřit a znáročnit.

Třeba plánováním posledního společného víkendu. Který jsme plánovali vprostřed bavorských prázdnin stylem: vyhledáme ubytování, do dalšího dne promyslíme a shodneme se na něm, jenže ubytování už je mezitím zabrané. Tak to šlo asi tři dny, až už byl čtvrtek a my chtěli v pátek v podvečer vyjíždět. Po několika bavorských telefonátech (i po třech bavorských letech jim rozumím spíš intuitivně a víc hádám než rozumím) jsme zabalili stan, protože na stan je místo vždycky. Víkend nás tak stál snad víc času plánování, než jsme tam skutečně strávili. V sobotu večer jsme se nakonec zabalili a jeli zas nazpátek, protože celé nedělní dopoledne mělo podle předpovědi propršet a nám se nechtělo balit za deště. Ale bylo to docela hezký. Až na cesty autem, které Tim dost prokřičel, a my jen zastavovali a zastavovali a řešili co teda. Díky tomu (a díky následujícímu výletu) jsme ale aspoň přišli na to, že jezdit autem musíme výhradně dopoledne či brzy odpoledne, večer je prostě pitomej (a tedy ne že Tim je pitomej, že pořád křičí). Oproti cestě byla první noc ve stanu ve čtyřech vlastně vyloženě pohodová. Jen mezi druhou a třetí jsem s Timem trochu pochodovala venku a přebalovala, pak o jeho standardní ranní páté vyrazila na procházku, přičemž on zas ihned usnul, ale já už se neodvažovala zpátky, abych nikoho nevzbudila, a raději se skoro nadobro ztratila v lese.

Tim pořád dost spí a tak o něm často lidi říkají, že je to hodné miminko. Popisovat spící miminko jako hodné miminko mi přijde pořád stejně na palici jako za Elišky. Když jsem se ptala, co je protiklad hodného miminka a jestli je to miminko zlobivé, tak prý jsem na palici já.

Eliška teď skoro denně přichází s novým slovíčkem, vypadá to, že se rozmlouvá. Sice si vždycky vybírá na zopakování ta nejroztodivnější slovíčka, ale aspoň nějaká. Třeba takové trámy. Popíšu jí všecko na obrázku, stromy, domy, ptáky a ona si vybere trámy, které jeřáb přenáší (tedy po jejím ňámy). Taky má ve své tak třicetislovní zásobě slovíčka jako lopata, lupa, týpí, dub, javor, no a ty ňámy. Když přijde dolu do zahrady, vždycky ukáže na dub, pořádně si k tomu dupne a řekne dub/dup. V autě zpívám písničku a ona si najednou začne sahat na vlasy. Aha, ten poslední verš končil “v lásky”… Má lingvistická mysl sleduje, žasne a nepřestává být ve střehu.

Ale abych furt neskuhrala. Hned v pondělí jsme byli u doktorky na prohlídce s oběma dětmi - což byla taky asi příčina záhadné Eliščiny horečky, kde jinde se dá něco chytnout než v čekárně - a ustáli jsme to bez křiku. Poprvé po roce. Museli jsme teda Elišku v rámci dvouleté prohlídky k ledasčemu přesvědčovat, měření a vážení klaplo jen po důkladném přeměření a převážení její panenky, pusu nakonec před doktorkou neotevřela vůbec (ta chtěla jen zkontrolovat, že nemá kazy na zubech), jen vyplazovala jazyk se rty pevně sevřenými. Zato v autě na cestě zpět ji pak otvírala pořád, říkala nene a děsně se u toho smála.

A přišla mi obálka od bavorské sociální správy, že schválili moji rodičovskou ve výši, kterou jsem ani nečekala. Ne že by to bylo nějaké terno, ale vzhledem k tomu, že se to vypočítávalo z mého loňského výdělku, tedy výdělku z roku, kdy jsem byla doma s ročním dítětem, dopisovala diplomku a byla těhotná, jsem dost pyšná na to, že je to skoro dvakrát tolik než minimální příspěvek pro nepracující.

Prvovýstup ve čtyřech.

Tušili jsme, že to půjde rychle, ale tohle si nepředstavoval ani jeden z nás.

Ve čtvrtek dopoledne, ve svátek, jsem přebrala Elišku já, šly jsme do parku na hřiště a k rybníčku, Dani doma vyráběl regál na knihy. Odpoledne zas Dani a Eliška jeli s Daniho kamarády ke Štarnberskému jezeru, na raft, na grilování, já doma kontrolovala překlad a uklízela. Nazítří jsme plánovali, že po ranní kontrole v porodním domě zůstanu zbytek dne v knihovně a všechno dokončím, odevzdám, odpovím na všechny e-maily, nachystám mailing list na oznámení o miminku a budem definitivně připravení. Už při kontrole překladu se trošku množily kontrakce víc než v předchozích dnech, ale nijak zvlášť bolestivě, holt drobet tréninku. Dani se vrátil s už spící Eliškou o deváté večer, uspávání jsme tak zůstali ušetřeni.

Vzbudila jsem se ve dvě a pár kontrakcí musela rozcházet. Procházela jsem bytem a přemýšlela, co můžu udělat. Složila jsem vyprané plenky a odpověděla na pár e-mailů. Kontrakce byly ale postupně bolestivější a pravidelnější. Šla jsem za Danim a domluvili jsme se, že zkusím odstupy měřit. Co pět minut, každá trvá asi padesát vteřin. Tak já zavolám do porodního domu, ne? Vysvětlovala jsem přes telefon, že nevím, že jsou docela bolestivé, ale jak trvají krátce, tak to vlastně zas až tolik bolesti není, je to planý poplach, nebo není? Vzhledem k tomu, že jsem jednu kontrakci dostala během hovoru a stále mohla mluvit, usoudila porodní asistentka, že ještě nebude tak zle, ať si vlezu do vany a zkusím, co to udělá.

Jsem teď ohledně miminka mnohem trpělivější, čekání na termín pro mě na rozdíl od posledka nepředstavuje žádný velký problém. Čas ubíhá, do termínu mám ještě šest dní, tuším, že to přijde spíš později. Posledně jsem už tři týdny předtím hecovala, tak kdy už, kdy už. Jediné, čeho se teď děsím, jsou potermínové kontroly obden. Jak tam budu každý druhý den dvacet třicet minut v klidu ležet napojená na ty pásy a nechávat kontrolovat srdeční činnost miminka a zároveň se přitom starat o Elišku, to nemám nejmenší představu. A Eliška to ještě u doktorky fakt nemá ráda. Porodní dům je trošku lepší, protože tam mají houpací koně, jenže tam se zas dopravujem přes půlku města. Nicméně kromě toho jen ať si tam to miminko klidně počká a nabírá sílu do prvních dnů s námi, nabírá sílu do bezproblémového kojení a spaní...

Doktorka si u mě trošku ťuká na hlavu, když se tam snažím chodit jednou za čtyři až šest týdnů namísto doporučených dvou, ale já na to spolu s dvoutýdenními kontrolami (anebo spíš rozhovory) v porodním domě prostě nemám. Vždycky je všechno v pořádku, jen z toho máme nervy s Eliškou, vhodným termínem, vším okolo. Posledně jsem dostala do průkazky jen výhrůžnou poznámku: keine mütterliche Gewichtszunahme - matka nám nepřibírá! Protože mi pár týdnů předtím navážili 58 kila a tentokrát jen 57,5... Jenže já s běháním za Eliškou a nulou času na jídlo kromě jídla společného, vařeného, zdravého a poděděným dispozicemi prostě víc nenaberu. Přibrala jsem dítě. Já vím, rouhám se, co by za to jiné daly. Na druhou stranu by trocha rezerv do kojení asi neuškodila.

Rakouský víkend Daniho a Elišky mi skutečně dopřál dokončit překlad knížky, všechno si po sobě přečíst, vysmejčit celý byt, dodělat tisíce maličkostí. Jo, leccos zůstalo otevřené, ale tomu se asi vyhnout nejde.

Neziskovce, která mi překlad zadala, jsem ani neřekla, že čekám dítě. Přijde mi, že při zmínce o dětech mají lidi v moje schopnosti nebo časové plánování nižší důvěru. Ani se jim vlastně nedivím. Na překládání je potřeba klid a čas, na tlumočení zas flexibilita. Taky tuším, že bych svou práci bez dětí vykonávala lépe. Na druhou stranu zas věřím, že jí i s dětmi často vykonávám lépe než by ji vykonali jiní bez dětí. A pro mě je nejdůležitější překládat a tlumočit, abych z toho nevypadla, to platí u tohodle povolání ještě mnohem víc než kde jinde, nevypadnout z toho, učit se, udržovat si češtinu a samozřejmě si i něco málo vydělat a přispět do rodinného rozpočtu, abych si zachovala odstup od komplexů ženy v domácnosti. Nehledě na to, že mě to dost baví.

Jo a... přišel mi dopis, že mám z diplomky 1,5 a tedy v podstatě konečně titul M.A. (ač oficiálně až s dalším dopisem). Sláva nazdar výletu! Takže letošek vypadá na celkem produktivní rok. Ač pocitově nedělám nic moc (často přečasto sedím na hřišti a koukám do nebe či doblba), povedlo se mi dokončit magistra, přeložit knížku, vdát se a brzy snad taky ještě porodit.

Květen a červen jsou v Bavorsku velmi bohaté na svátky a dny volna. Po Nanebevstoupení Páně minulý týden je teď hned zas další prodloužený víkend díky letnicím. Minulý víkend jsme mohli hostit moc příjemnou návštěvu a v našem bytečku se nás pohybovalo šest, tenhle týden jsem dva dny docela sama. Rozhodli jsme dost spontánně, že se Dani s Eliškou vydají do Rakouska na výlet do hor ke Großglockneru a já se pokusím dodělat všechno, co nutně dodělat potřebuju. Vzniklo to hlavně proto, že státní knihovna bývá o státních svátcích (což je neděle i pondělí) zavřená a já bych neměla žádné útočiště na překládání. A nutně překládat potřebuju. Jak nutně, jsme si uvědomili hlavně ve čtvrtek večer, když mi najednou začaly v pravidelných odstupech tak silné a bolestivé kontrakce, jako jsem měla u Elišky až při skutečném porodu. Po několika hodinách váhání jsem po půlnoci zavolala do porodního domu a popisovala průběh, byla jsem uklidněna, že při druhém dítěti bývají přípravné kontrakce silnější a bolestivější, že je to docela normální. Ještě s miminkem nepočítáme, jsme velmi přesvědčení (anebo spíš doteď jsme byli), že dorazí až po termínu, tedy za dva týdny a později, nemáme připravené skoro nic.