#dividendy

Tak index PX, tedy akciový index pražské burzy nám konečně ve čtvrtek uzavřel nad hranicí 1000 bodů. To jen potvrzuje vyšší zájem o investice do cenných papírů. Není divu, že každý druhý den čteme o nadprůměrném zobchodovaném objemu. Jistě, zdaleka nejsou investiční instrumenty tak žhavé téma, jak by to mohlo být, ale je to čím dál žhavější (osobně jsem rád, že i kolem sebe trochu zasévám onoho povědomí o jednoduchosti obchodování na burze). Dividendy (když nepočítám Unipetrol, který se nikterak nepředal) jsou velmi zajímavé právě u českých titulů. Jsem rád, že obchody rostou a že snad opravdu dospíváme do fáze, že bychom se na stáří mohli zabezpečit chytřeji. :-)

Jaká je nejideálnější forma spoření na delší dobu? To je opravdu hodně individuální. Češi jsou však v tomto velmi konzervativním národem. Vezmeme to ale popořadě.

Historie nás vyškolila

Co především způsobilo, že jsou Češi konzervativním národem se asi nedá úplně generalizovat, ale velkým dílem k tomu přispěly historické události. V roce 1989 jsme se osamostatnili a získali nenahraditelnou svobodu. Díky tomu jsme získali přístup na volný trh. Všichni mohli začít podnikat a právě tady začali první investice. Do svého vlastního podniku. Protože v tom ale spousta lidí neuměla chodit, tak jich taky hodně zbankrotovalo a přišlo o své úspory. To byla první rána. Pak přišla divoká 90. léta, kdy probíhala pekelná privatizace, éra kupónových knížek a fondů, které slibovali desetinásobné zisky. Část fondů byla vytunelována a lidé opět přišli o své úspory. Druhá rána. Poté se objevily kampeličky, které slibovaly 10 % zhodnocení úspor. Ano, to už vypadá jako trochu reálně zhodnocení (ovšem v tomhle případě už trochu zapomínáme, že hypotéky a úvěry tehdy byly úročeny klidně 13-20 %). Navíc tyhle výnosy slibovaly bankovní subjekty, tak se jim přece dá věřit. Bum, přišly další krachy. Třetí rána. Když se třikrát člověk spálí, holt už nic moc riskovat nechce. Ale po čase se situace zklidnila a lidé začali hledat nějaké alternativní formy investování, takže se investovalo do nemovitostí. Pak ale přišla léta 2008 a 2009 a ceny nemovitostí spadly na polovinu. Čtvrtá rána. Po tolika příkořích během uplynulých 20 let už se prostě člověku nechce ani investovat ani riskovat...

Kde vlastně máme peníze

Na tuto část si půjčím graf z loňského roku z tohoto článku. Tady je totiž dobře vědět, kam lidé přesunuli svoje úspory. Nutno uznat, že díky poměrně nízké inflaci v ČR za poslední čtyři roky to zas tolik nebolelo. Díky zásahům do kurzu koruny se nám však přiblížil inflační cíl České národní banky 2 % a v následujících letech by to mohlo začít bolet. Je až neuvěřitelné, že téměř polovina Čechů (to je 5 000 000 lidí) nechává své úspory na běžném účtu, kde se neúročí. Trochu více pochopitelné, ale podobně nesmyslné jsou úspory na spořícím účtu. OK, beru tu likviditu, prostě převedete a za dva dny si můžete koupit auto. Ale při dnešním úročení ono zhodncení s odřenýma ušima pokreje inflaci. Kde se už dá spoření pochopit je tzv. stavební spoření. Tady máte nejen úrok (v současné době ca 1 %) a ještě státní příspěvek. No, když už do toho systému hážu daně a veškerá povinná pojištění, proč si taky něco nevzít zpátky. Potom už jsme na zhodnocení třeba i 3 % díky státu a to už aspoň má smysl. Jenže takhle spoří zhruba každý osmý Čech. A to je zatraceně málo. Ostatní úspory už téměř nestojí za zmínku. A investice do rizikovějších, ale stále poměrně bezpečných (např. dividendové akcie) nástrojů tu téměř nejsou.

Přichází nová doba?