Tak ani poslední noc na Stezce nakonec nestála za moc. Tuhle etapu to teda nevyšlo ani jednou. Plná hlava obrazů a situací. Nejprve nemohu usnout a pak se pořád budím. Možná za ten nepokoj může vidina konce a jistá rozrušenost. Chata byla tak do půlnoci teplá, ale pak promrzla a byla tam docela nepříjemná kosa. Nějak se rána doklepu a vstávám po sedmé hodině.

Na záchod dneska můžu jít do kadibudky a ne do lesa, tak to je fajn změna. Venku už je líp než v chatě, ale to se během dne zase otočí. Trochu mám strach o čas, tak rychle dobalím, a řeknu spolubydlící, ať to tam pak pozamyká, a vyrážím do cíle. Do nejzápadnějšího bodu ČR je to cca 5 kilometrů a další taková vzdálenost dál do německého Rehau, odkud mi jede vlak domů.

Svítí slunko a dneska bude jasno. Po silnici se dostanu až k jejímu konci, kde cesta pokračuje na stezku vedoucí k onomu bodu a podle všeho je relativně nově vybudovaná. V budoucí aleji stromů je památní místo smíření v parčíku s velkým křížem. O několik stovek metrů dál je pomník obětem první a druhé světové války a u něho školní lavice, neboť tu stávala až do roku 45 Újezdská škola.

O další kus dál je interaktivní prvek stezky a naproti se tyčí majestátní solitérní klen. Paráda.

Dolů už vede jen jednostopá stezka, která se vine až ke konci republiky. Když po ní kráčím, tak si připadám jako Arthur ve hře Red Dead Redemption 2, kterak je na své poslední cestě. Dojemné. Znovu, jako již několikrát při této poslední etapě, mi hlavou běží vzpomínky na to, co jsem za celou trasu na cestě zažil.

Po pár stovkách metrů dojdu k chatičce, za kterou je Nejzápadnější bod České republiky. S radostí se desky dotknu a jsem tu!! Dokázal jsem to!!! Neskutečný.

Dohromady jsem podle mých čísel napočítal nakonec 1083 kilometrů jižní části Stezky Českem. Jsou to čísla jen dle trasy v mapách, žádný měřák nemám, takže odchylka tam zcela jistě bude.

Uff, byla to pro mě radost, stejně tak jako fakt makačka, u které jsem se navztekal nevíte jak. Teď cítím vítězství, zadostiučinění, úlevu i hrdost. Je to super pocit vědět, že za mnou něco zase je. Pro někoho může být taková vzdálenost srandičkou, avšak pro mě, kdo není žádný dálkový trail master to byla docela výzva. Možná se teď vlastně ze mě ten dálkový chodec stal co? Sakra :))

Udělám nějaké pózy na fotky, tisíc vítězných selfíček (ke zhlédnutí na konci článku) a jdu se podívat do schránky stezky, abych si dal razítko a poslal pohled domů. Bohužel, ani když jsem znal heslo a zahříval jsem zámek a různě se s ním snažil lomcovat, tak jsem se do ní nedostal, což mě docela mrzí. Člověk kvůli tomu jde 1100 kilometrů a pak nic, viď. 😅

No nic, musím to už zabalit, abych stihl vlak. Podle mapy vyjdu na německou stezku a po dvou až třech kilometrech dojdu do Rehau, kde se propletu městem nahoru na nádraží asi 20 minut předtím, než to jede. Tak dobrý, zvládl jsem i tento poslední deadline a teď už je mi to jedno. Čeká mě pětihodinová cesta domů za mou rodinou, na kterou se moc těším, a v neposlední řadě i na jídlo, sprchu i postel.

Na závěr bych chtěl určitě poděkovat. Děkuji všem za podporu po celé čtyři roky, co jsem šel. V první řadě mé ženě, kvůli které jsem se o Stezce vůbec dověděl a vždycky stojí při mně. Miluji tě, děkuju moc! Celé rodině, která mi fandila a věřila, že to zvládnu. Stejně tak kamarádům, které má cesta zaujala a drželi mi palce. Obrovský dík trail angelům, jejichž pohostinnost jsem na cestě využil a oni bez mrknutí oka pomohli. Jmenovitě Šárka, Martin, Pavel, Veronika, Patrik, rodiče mé kamarádky Lenky, útulna Krásná. A také speciální poděkování jedinému kamarádovi, kterého jsem na cestě potkal, který mi dělal příjemnou společnost jeden večer a poté mě vytáhl z bryndy a dopravil mě zpět na trať. Stejně tak mě doprovázel pozitivními zprávami na cestě. Díky, Zdeňku. Dále samozřejmě klukům, kteří tento trail dali dohromady, přístřeškům, kde jsem mohl spát, všude kde mi dali najíst, napít, mohl jsem si doplnit vodu, nebo dobít telefon, a nakonec stezkařskému bohu, který ke mně byl více než méně milosrdný :)

A co dál? Ptali se všichni ještě předtím, než jsem tuto cestu dokončil. Já tak daleko ale nepřemýšlel. Dojít to co jsem si naplánoval byl můj cíl a ten jsem chtěl dokončit. Myslím, že na konci cesty se mi v hlavě urodí, jestli budu chtít pokračovat nebo ne...a nebo to klidně bude trvat delší dobu. Po splnění této mise nemám bezprostředně v plánu pokračovat, ale možná se rád vydám na nějaký kratší výšlap. Nebo bych mohl zase jenom někam na vandr na víkend, jako normální člověk :)) Myslím, že pokud bych se k něčemu většímu zase odhodlal, tak se o tom dozvíte.

Jedno je ale jisté. Toulat se světem budu pořád a pořád to budu dělat rád.

Díky, ahoj, Marty.

Je pondělí Velikonoční a dneska mě čeká poslední velká túra na Stezce. Po včerejšku, kdy se mi vůbec nechtělo jít z ní mám strach jak holky z koledníků. No, nějaký den musí být kritický a já si ho vybral paradoxně včera.

Dnes ale vstávám s odhodláním a nic mě nezastaví! Také je to na dnešním výkonu vidět a kilometry lámu jak perníček, až se mi tomu nechce věřit. Nějak dobře jsem si poskládal batoh a záda vůbec nebolí.

Má cesta nepovede přes Cheb, když mým cílem je víceméně vyhýbat se civilizaci, ale půjdu kolem vodní nádrže Skalka zespodu. Vyjdu z lesa na hlavní silnici a štráduju po krajnici pěkných pár kilásků až do Pomezí nad Ohří. Je krásný den a auta ani moc nejezdí.

Ve vsi už vidím první mladé hochy kterak koledují a přechází od domu k domu. Já si vyfotím kostelík a mažu dál za dálnici zase do polí. Rovinka, kopeček nahoru a už jsem zase v nádherném lese kde není ani noha. Nebesa!

Dneska se asi budu hodně rozplývat, ale tohle bylo fakt blaho. Tento stav vydrží až do obce Libá, kam přicházím podél rybníka Kladivo, i když tak zlověstně nevypadá.

Zde jsem si prvně při plánování cesty našel místní hrad, který mě zaujal svým zajímavým vzezřením. Vlastně je podobný tomu z Hrozňatova, avšak stejně jako včera mám smůlu a hrad je zavřený. No nic, je kolem 10.hodiny a i tady v Libé vidím pár koledníků. Zakempuju na náměstí, užívám si pohodu a odpočívám a jen tak okounim. Holka s batohem čeká na autobus a za chvíli odjede. Jdu se podívat i do knihobudky navzdory riziku, že bych si mohl přibrat nechtěnou váhu navíc. A za chvíli, když se sbírám k odchodu, tak policajti v civilním autě staví zřejmě nějakého koledníka. Při vylézání z auta si spěšně oblékají čepice a vesty. Úplně Kobra 11 v Libé. Možná si chlapec vykoleduje dnes více než si myslel. Jak to dopadlo nevím, protože už trapuju za obec, kde se propletu mezi třemi rybníky a vystoupám zase do pohádkového lesa.

Když vylezu nahoru ocitnu se mezi domky vesničky Podílná, kde na chvilku odfrknu a pokračuji zase lesem dál až do Aše. Slunce svítí a super se mi šlape, fakt krásný den. Cestu mi zpříjemňuje můj oblíbený díl podcastu, nebo písničky a tak zpívám a směju se v lese jak blázen na svobodě, což také vlastně jsem. Raději zešílet v divočině.

Po dalších šesti kilometrech si drbu hlavu a pravím:“Někde by tady mělo bejt město a není asi zase tak úplně malý, už bych tu měl být”. Jdu ještě kousek, vylezu z křoví a už vidím první firmy na průmyslové zóně Aše. Hurá.

Zatočím a jdu k vlakovému nádraží a dále podél trati. Promotám se uličkami a vyjdu na náměstí, kde to žije poklidným životem a spíše se tu potlouká mládež všeho druhu. Mířím k radnici a za ní by měl být vytipovaný restaurant, kde se chci najíst. Sláva, mají otevřeno a tak si dám Myslivecké ragú s bramboráčkem a grilovanou zeleninou. Uááá hrňte to do mě. Je to dobré. Zaleju to pivem a je mi fajn. Času mám spoustu a tak se tu chvíli zdržím. Čekají mě 4 kilásky do cíle které vedou přes Krásnou, jenž se stala vesnicí roku 2015 a jo, je to tu pěkný.

Přes pole, nad kterými jde slunce stále níž přicházím do Štítar, kde je útulna Krásná, která je myslím docela známá. Ve Štítarech bývalo 50 domů s cca 200 obyvateli Německého původu, které však museli po roce 1945 opustit a v 50. letech byly domy zbourány, aby se v nich nemohli ukrývat lidé snažící se přejít hranici. Zbyl tu jediný a tam jsou také klíče od útulny které si vyprosím. Hodím si dovnitř batoh a jdu se podívat na výběh s koníky, kteří večeří u zapadajícího slunce. Nad nimi létá dravec a malí ptáčkové létají až k hubě koňům, kteří je odhánějí. Sednu si k nim, dám si stéblo trávy do pusy a dlouhé minuty je pozoruji. Co se mi honí hlavou je dost intimní a nechám si to pro sebe, ale tenhle obraz mi z hlavy už nikdo nevymaže.

Když se probudím z té pohádky vracím se zpátky k útulně, kde stojí holka se psem a dneska tu bude taky spát. Poklábosíme a rozdělíme si místnosti na ležení. Útulna je naakumulovaná teplem, tak dneska můžu spát bez termo prádla, což je příjemná změna. Z nejobávanějšího dne byl nakonec asi ten nejhezčí v této části. Jdu se vyspat na ten úplně poslední. Do cíle zbývá 5 kilometrů.

Ani dnešní noc nebyla ideální. Nemohl jsem spát, budil jsem se a nejlíp usnul až k ránu. Mohl jsem si to dovolit, protože dnes mě čeká jen kratší den a tak po velmi pomalém ránu startuju až před půl 11. Hned když vyjdu z lesa tak vidím areál Maria Loreto, což je působivé poutní místo mariánského kultu.

Bohužel otevírají až od 1.5. což mě moc mrzí. Chtěl jsem se tam určitě podívat. Hrozňatov je vesnice v kopci obklopena krásným údolím luk a lesů a právě tady po blízkém kraji je vybudovaná křížová cesta se zastaveními, se skutečnými malými kapličkami, či branami apod. končící u Svatého hrobu, odkud je výhled na Loretu. Přijde mi to úžasné a pokud se sem někdy vrátím, tak tuhle stezku bych chtěl projít.

Hned o kousek níže je hrad Hrozňatov, který mě svým vzhledem tak uchvátil, že bych jej také rád navštívil. Bohužel je ale v soukromém vlastnictví a prý probíhá rekonstrukce nu, tak i tady mám smůlu a pokračuji vesnicí dále dolů. Už na cestě od Lorety jsem slyšel pískot píšťalky. Že by se hrál klasický velikonoční match? Jak sestupuji tak už slyším i diváky a zanedlouho vidím celý plac.

Domácí modrý Hrozňatov zápolí se žlutým týmem, který nevím kdo byl. Mám v plánu jít tu do restaurace na oběd, ale otevírají až za 20 minut. Tak ukažte hoši, já vám tu hru zkritizuji :) Sundám batoh, okamžitě se stanu fanouškem Hrozňatova a pozoruju zápas zpoza plotu. Musím říct, že to nebylo špatné ani z jedné strany a opravdu pěkné akce byly střídány těmi nepovedenými, jak to tak bývá v amatérském fotbale. Všichni ale hráli velmi snaživě. Účast fanoušků v počtu 50-60 byla také pěkná. Hrozňatov útočí, ale sám útočník v akci míjí bránu. Něco zahudrám a jdu na oběd. Než dojdu do hospody, tak slyším vítězný ryk. Asi jsme dali gól. Musím se pak podívat, jak to dopadlo a s kým jsme vůbec hráli 😃

(TJ Hrozňatov - TJ FAAL Studánka - 2:5, tak to bohužel nevyšlo)

Po třech dnech si dám konečně pořádný jídlo. Nechám si donést šnycl s bramborovým salátem, protože ten vždycky dělala, mimo jiné, na velikonoce babička a pivo k tomu. Mňam. Tak oni tu mají i dobré jídlo…velmi sympatická tahle víska, to musím říct. Všude po světě je budu chválit a doporučovat.

Po dobré krmi vyrážím za vesnici na cyklotrasu a už krásně svítí sluníčko. Zpětným pohledem vidím Loretu i hrad vedle sebe. Krása. Slunce sice svítí, ale tady mezi poli to fouká, až mě to odnáší pryč. Po cestě jsem narazil na další oázu, kterým je hřbitov v Krásné Lípě, který je zrekonstruovaný do takového parčíku klidu. Snad bych zde chtěl také jednoho dne ulehnout…ale ne, hrozně tu fouká a já nesnáším vítr. Budu hledat dál. Stejně tu jsou jen samé staré hroby, tak to asi ani není dostupné.

Dále sejdu na zelenou, abych nešel do Německa a za pár kilometrů vylezu u památníku železné opony, který je docela dobře vyveden. Pokračuji dále po zelené, která jde příjemným lesem, kde se vše krásně zelená. Potkám cestou dva Stezkaře, tak prohodíme pár slov o cestě. Dozvídám se, že od bodu kam směřuji jdou všichni na sever a s nimi nikdo. Ještě jednou děkuji bohu, že před pár lety vedl mé myšlenky k jihu. Jak říkám severní magistrála a jižní pohoda.

Když se vynořím z lesa, tak na mě přímo mává Zelená hora, respektive její vysílač. Dojdu k němu, ale to není to hlavní co chci vidět, je tu totiž schovaná i rozhledna, která vypadá fakt skvěle.

Je tu největší koncentrace lidí co jsem za ty čtyři dny viděl. Pikniky, opékání buřtů i dětské aktivity na hřišti. Tady to žije a další lidé přicházejí, jak zjišťuji po odchodu. Rozhledna je otevřená, tak si na ni vylezu a užívám si jasný výhled.

Vidím Cheb, vodní nádrž Skalka i nějaké německé město, které neumím napsat ani vyslovit. Mám ty rozhledny prostě rád i když se bojím výšek, tak alespoň nějaká atrakce mi dnes vyšla.

Z rozhledny už jen “seběhnu” 4 kilometry dolů do lesa a jdu odpočívat, najíst se a napsat zápisky. Všimli jste si, že jsem dnes neříkal nic o tom jak se mi šlo? Bylo to totiž hrozný, ale tím Vás nechci zatěžovat. Představil jsem vám ty hezké události dnešního dne. Zítra nejtěžší den, jdu přes 30 km a já jen doufám, že to půjde hladce. Dobrou :)

Mé vyspání nebylo takové jako jsem si myslel, ale nevadí, je to krásný spát 10 hodin a vzbudit se po 6 ranní. Dneska to možná bude delší povídání pokud na něco nezapomenu, protože mám dnes hodně poznatků.

A proto sbalil jsem si už jak profík a pouštím se do boje se druhou třicítkou ze tří. První kilometry jsou vždycky pohoda, tak jich za první hodinu zandám 5,5.

U obce Broumov fotím starou stodolu, která mi přijde dost stylová a ptám se ovečky, jestli tudy vede červená trasa. Pohybem hlavou ukáže a já se zaraduju, protože obecně tady značení tedy není podle mého gusta. Musím tak často koukat do mapy abych si nezašel. Možná za to může všudypřítomná dřevotěžba, která tedy lemuje velkou část trati, ale to asi jen omlouvám svému já Český klub turistů.

No nic, za zmiňovanou hodinku jsem u rybníka Kajetán, kde se v jeho blízkosti pořádně napiju ze studánky. Od rána je pořádná mlha a celou dobu mží. Má napadnout milimetr, takže pohoda a tenhle rozprašovač bude na cestě příjemný. Krásný les kde se potůčky různě klikatí střídají cesty lemovány polomy, nebo kmeny, připravenými k odvozu.

Cesty jsou tu z velké části betonové, protože tu všude byly nebo ještě jsou vojenské prostory a občas je vystřídají rozježděné blátivé lesní pěšiny.

Pokračuji dál a zjišťuji, že včerejší vlnité cesty jsou tu teda všude a připomnělo mi to ulice San Francisca, kde jsem byl před měsícem. Kilometr dolů a pak kilometr nahorů a až dojdete nahoru, tak to samé znovu. Jednou takovou stoupám na kótu Dyleň a člověk si teda pěkně zafuní. Nahoře leží mlha a les vypadá trochu děsivě.

Přehoupnu se přes vrchol a mířím ke Středu Evropy, což je dokazuje, že pojem srdce Evropy není jen povídačka. Vyfotím tu pár turistů a pak oni mě.

Obejdu kopec a přes Oldřichov a Stebnickou naučnou stezku dojdu ke Kyseleckému prameni, kde vyvěrá kyselka a celá studna “vaří” jak přes ní uniká oxid uhličitý. Hustý. Takhle ve volné přírodě jsem to ještě neviděl. No…třeba Vary kolem toho postavily město.

Dam si tu větší pauzu. Uvařím kafe z té kyselky a…pít se to sice dá, ale je to pěknej hnus. Vyzkoušeno za vás.

Čeká mě posledních šest kilometrů “sanfanciskými” nekonečnými rovinkami a už jsem v přístřešku pod vesnicí Hrozňatov. Tak snad se tu dobře vyspím. Zítra je odpočinková etapa, takže nemusím vstávat a dám si chill. Dobrou noc.

S cyklistou jsme to včera v 9 večer zatáhli. Když jsem se otočil směrem z přístřešku, viděl jsem úplněk skrze konstrukci rozhledny Havran a svítil na obloze oranžově jak lampion. Holky pařily nevím do kolika a ani nevím že šli spát. Tak dobrý. V noci byly asi mínus dva. Zima byla, ale nebylo to naštěstí nic nepřekonatelného. Brzký spánek znamená brzký budíček a ani se nebráním. Skrze konstrukci nyní vidím zase slunce vstávat.

Chci to zabalit a utéct než se ostatní vzbudí. Vstáváme nakonec s cyklistou stejně a já vyrazím o kousek před ním.

Kloužu z kopce dolů, když všude kolem je sněhová pokrývka. Je něco před půl 8 a mám tak dneska na pochod dost času. Když se podívám do itineráře cesty, tak to tak udělám asi každý den, mám tam tři 30km úseky včetně toho dnešního a to je pro mě s velkým batohem až dost a nechci se nikam hnát.

Asi po 2,5km mě míjí cyklista, který vyrazil zpátky do Tachova. Po dalším kilometru se dostanu k chatě místního ski klubu. Podle infa tu mají lesní bar a v tom jsem si ještě nikdy nic nekoupil. Kouknu na nabídku, která je ve špajzboxu pod schody a vidím tu jedno Plzeňské, což beru jako znamení. Zaplatím, nastartuji lahváče a jdu si sednout před chatu, kde koukám na první sluneční paprsky, které dopadají na louku, kde kdysi stávala vesnice Zlatý potok. Nemůžu za to, že je 8:15 ráno.

Kochám se tou nádherou s pivkem v ruce a s heslem “Ráno dělá den” se rozhodnu, že si jej užiju a nenechám si ho zkazit. Času mám moře, tak půjdu v klidu. Odskočím si tu na normální záchod, doplním ještě vodu a v tom mi přeje člen místního klubu dobré ráno. Řekneme si jaké bude počasí a kam jdu, poděkuju a vydávám se s elánem na trať. A dál? Dál už vám neřeknu nic…protože mě čekala 25 kilometrová cesta lesem. Vůbec tu nebylo nic k vidění. Jen já, slunce, ptačí zpěv a zpevněná cesta občas lemována zbytky sněhu.

V půlce je několika kilometrový úsek mezi loukami v těsném hraničním pásmu kde se nachází bývalá vesnice Větrov. Frodo tu už asi byl a dostal poprvé za vyučenou, tak jen projdu a pak zase šup do lesa. Asi 10 km do konce začala nečekaná velmi táhlá stoupání i klesání přes místní zvlněný les, což je koloritem této cesty, jak zjistím v dalších dnech. Posléze také mokřad, kde jsem si udělal první puchýř a zjistil jsem, že mám jednu velkou náplast, ze které sice udělám tři, ale nevím jestli mi to bude stačit do konce výletu. Při balení jsem vyhodil staré a nové evidentně nepřidal. No co, budu to muset přežít. Záda i nohy začínají bolet, to už je taková klasika každého mého putování. Ani tyto věci mi ale dojem ze dneška nezkazily. V celku brzo přicházím na místo ležení a vypadá to tu luxusně. Čuju dobrou noc, tak snad.

Mám tak čas na odpočinek, pozastavení se, v klidu jídlo a pustím si i hokej. Takhle bych si to představoval a málokdy se mi to zatím povedlo. Tím se končí dnešní pěkný den a až padne tma, tak půjdu spokojeně do peří.

A je to tady. Dnes vyrážím na poslední úsek jižní větve stezky Českem. Chce se mi možná úplně nejméně z těch výjezdů, ale jednak je to zapříčiněno tím, že jsem do poslední chvíle nevěděl jestli vůbec pojedu a druhak den odjezdu je vždycky náročný. Zabalit věci a vydat se na dlouhou nudnou cestu, než zase budu moc vůbec vyrazit na trasu…a pak až přijdou útrapy cesty. Dneska se to navíc seklo už v Praze, kde jsem vsadil na české dráhy a vlak měl přes hodinu a půl zpoždění. To by nebylo tak hrozný, kdyby mě dnes nečekalo ještě 18km trasy. Alespoň kupé jsem měl sám pro sebe, tak jsem si zdřímnul a putoval do Plzně. Zpoždění vlaku zavinilo i to, že jsem musel v Plzni čekat hodinu na další bus do Boru. Při nastupování mě alespoň pobavili studenti, kteří hlásili řidiči “Stříbro do osmnácti”, což mi přišlo jako dobrá hláška. A tak zase další hodinu do Boru a pak přestup a další hodinu do Rozvadova. Coby dup jsem za necelých osm hodin tam, kde jsem chtěl být. Uff.

Jsou 4 odpoledne a musím kopnout do vrtule, abych došel za světla. Jdu kousek směrem k hranicím a pak konečně šup do lesa. Cesta je dobrá a sluníčko svítí. První kopeček, zadýchání, pot a už si zase vzpomínám. Po cestě si volám s Olinkou a zdolávám další kopečky vedoucí ke skálám, a skalním městečkům, které mě provází a lemují cestu pěkných pár kilometrů.

Procházím také dávno zaniklé vesnice jako Hraničky, Stoupa, Nová huť, Stará knížecí huť apod., což v dalších dnech poznám, že takových vesnic bude po cestě desítky.

Cesta se dost mění je tu asfalt, bláto i lesní pěšiny. Prvních 10 kilometrů se jde dobře, pak už se ukazuje únava z celého dne a taky absence nějakého jídla. Vytáhnu si proto chleba a šlapu dál. Jdu vlastně bez přestávky až, tam kde se cesta láme k mému dnešnímu cíli. Rozhledna Havran. Jak to teď šlo, tak je jasné, že závěr bude už jenom výšlap. Vydám se krok za krokem vzhůru. Pomalu, ale jistě. Převýšení bude přes 200 metrů a na to, že jsem zas takhle rok nešel, tak je to dobrá rozcvička. Jak mířím stále výš, sněhu přibývá. Nejprve to jsou tající fleky, které se později slijí v jednolitou pokrývku, která má 5-10cm. Po několika zastávkách na vydýchání, se konečně dostávám na vrchol. A to v pravý čas, kdy zastihnu rozhlednu ještě ve světle slunce.

Dole v přístřešku se rychle převléknu do suchého a jdu se podívat nahoru, kde chytím poslední okamžiky toho, než jde slunce spát. Rozhledna má nějakých 25 metrů, což je teda na mě dost vysoko, ale zase je vidět daleko do kraje.

Byl to dlouhý den a navíc dneska nebudu spát sám, protože přijel cyklista ve stejný okamžik jako já. Zabalím se do spacáku, dam si konečně jídlo a píšu zápisky. Když jsem u konce, přijdou sem bydlet ještě čtyři holky se psem. Dle jejich slov prý budou potichu...čtyři holky...potichu...jasně! No potěš, to bude asi noc :))

Probouzím se v 6 ráno po klidné noci kdy bylo hezky teplo, akorát foukal vítr. Dnes mířím do Železné Rudy, kde mám domluvené ubytování a chtěl bych tam dojít před šestou, abych se někde mohl kouknout na hokej. Tak pobalím věci a radši vyrazím dřív.

V 7 ráno u vstávajícího slunka už mažu dolu z Poledníku a cesta hezky utíká. A po levici jej pořád vidím, tak na něj občas mrknu jak se probouzí do sluníčka. Pak zahnu doleva a otočkou mířím k Prášilskému jezeru, což je jedno z pěti šumavských ledovcových jezer. Je tu krásný klid, tak posnídám a u toho jen tak čučím do vody.

Za chvilku procitnu a pokračuji dál. Slunce je schované za mraky a tak dělá příjemné prostředí pro pochod. Po pár kilometrech dorazím do Prášil. Je tu veřejná Botanická zahrada na dvoře a prý se jedná o nejvýše postavenou Botanickou v Čechách. Je tu také pomníček Josefa Váchala, který tu za tu krásu Šumavy evidentně dýchal. Zkouknu botanickou která je hezky kultivovaná, ale ještě toho moc vyrostlého není.

Mají tu i výběh s morčaty, který jsou dost vtipný, tak se s nimi poraduju a pak mířím do místní cukrárny na ranní kávu a Míša dort. Byl dobrý, ale moje Olinka nemusí mít strach - pořád dělá ten nejlepší na světě ona. Doplním tu vodu a pokračuji do kopce směrem k Formbergu a dále po Telegraph road pod sloupy vedení, stezkou Pašeraků na konci stáčím kolem Jezerního potoka k jezeru.

Cestou neodolám a musím se v něm osvěžit, protože sem trochu přehřátej a potok mi evokuje ten popis Šumavy, který se objevuje všude na poutačích a popiscích různých věcí a víte co? To osvěžení je přesně takové.

Dojdu až k jezeru Laka, které je nejmenší, nejmělčí a nejvýše položené Šumavské jezero. Fotím se tu a přichází zrovna šumavský Ranger a turistka se ptá na vlky. Tak čerstvá informace je asi 40 kusů ve smečkách a porazí ročně cca 400 kusů vysoké, takže je méně odstřelů a pomáhají s redukcí. Vlkům samotářům se pak na jídelníček dostal také bobr, který není úplně pohybově vybaven. V jezeru Laka je i tak po celém obvodu napadaná velká spousta přehryzaných stromů. Poobědvám protože je přesně poledne a potřebuji doplnit energii a pokračuji kolem jezera nahoru na červenou…dlooouhou červenou, která jde nejdřív do kopce pak rovně a nakonec klesá až k Železné Rudě. Je trochu monotónní ale jde se dobře. Po celou cestu všude kolem tečou potůčky a je tu ta Šumava dost živá.

Do Rudy přicházím ve 3 hodiny docela vyšťaven. Asi jsem nasadil moc velké tempo a nové boty hodně dřou na nohách. V Železné rudě také končí/začíná Národní park a přechází do CHKO.

Najdu cafébar rodičů kamarádky Lenky, kde si dám výbornou kávu a dort. Pokud budete někdy v Rudě, určitě nevynechejte Café Bar ve Dvojkách. Mají to tu skvělé a taky je tu parádní obsluha. Čekám na ubytování, které si zkrátím pivem a sem fakt rád, že sedím a odpočívám. V šest začíná hokej, tak mi byl doporučen Bowling bar ve stejném baráčku jako budu bydlet. Ideální. Pán co mě má ubytovat přiběhne asi v 5 a s tím že nemá čas mi všechno vysvětlí asi za minutu a zase prchne. Mám ale vše potřebné a tak si dám sprchu a jdu dolu na hokej. Dneska to je nabitý. Holky čtvrtfinále, chlapi přátelák s Rakouskem a finále Extraligy první zápas. Ten mě zajímá nejvíc, ale štamgasty se mi nepodaří přesvědčit, že prej jak je to teď OnePlay, tak je to celý zpřeházený. Chápu. Naštěstí mi to jede na mobilu tak koukám a je mi fajn. Až dohrají, tak sebou fláknu a už nevstanu jak sem unavenej. Kometa nakonec vyhrála v prodloužení po vyrovnaném utkání. Super, můžu jít spát. Hokej teď nějakou dobu neuvidím, tak sem rád, že sem si to dneska mohl užít.

16.4.2025 je den návratu na Stezku, přesně do místa kde jsem skončil loni a tím místem byla Modrava. To není na dojezd zcela šťastné místo a cesta tam bude dnes nejtěžší. 6 hodin cesty a několik přestupů. Vyrážím proto už ráno ať stihnu někam dojít. Autobus, metro na Smícháč a už jedu vlakem, kterej se ale docela hrabe, takže máme zpoždění. To se nám nepodaří dohnat a tak mi v Klatovech ujel navazující bus. Na další musím čekat hodinu a půl aby mě odvezl do Sušice a tam přesednout na bus do Modravy.

Když už sem chtěl pomalu žehrat nad svým osudem, zjevila se moje záchrana v podobě Zdeňka, se kterým jsme se potkali v kempu na Bítově před dvěma lety a strávili spolu večer. Byl tu nedaleko na výletě a měli jsme se potkat. Sedl jsem na bus který jede do Petrovic u Sušice a tam na mě Zdeněk počkal. Spolu jsme pak odjeli na Modravu a já jsem mu nesmírně vděčný, protože už tak dlouhou cestu mi zkrátil z osmi hodin asi na šest. Viděl jsem ho o to raději. Jeho cesta však mířila jinam, takže semnou nešel kousek, jak jsem prvně předpokládal. Dali jsme si alespoň pivko a pokecali o životě, co je nového. Už máme domluveno, že se zase na Stezce někde potkáme. Prima kámoš a díky za super pokec, jsem rád, že jsem tě zase viděl.

Poté jsme se rozloučili a já šel zatuhlé a nepřipravené svaly rozhýbat na trasu. Tak jsem zase v tom. Mám to 12 km do místa kde chci spát a vrážím, ať to stihnu do tmy.

Nutno podotknout, že je celý den počasí jak v létě a ani příjezdem na hory se to nezměnilo. Slunce tak příjemně pálí a první půlka cesty je příjemná. Cestou se zastavím na Tříjezerní Slati, kde se okruh projde po dřevěném mole. Není nijak velký, až mě to překvapilo. Chvílí se pozastavím a rozjímám. Je vážně krásně.

Pokračuji přes Javoří pilu a Tmavý potok a cesta začíná stoupat vzhůru. Na Polednik je to 400 metrů převýšení a to je na rozcvičku docela slušný.

Druhá půlka dnešní cesty tak jde už jen do kopce, ale naštěstí není tak strmý, jako spíš táhlý. Uprostřed kopce zjistím, že jdu nějakou zakázanou cestou, achjo. Nikde ani živáčka, tak jdu dál a snad mi to projde.

Po třech kilometrech se napojuji na legální cestu a to už jsem pod vrcholem Poledníku. Mrknu na něj z vyhlídky a pak mířím k němu. Tady dneska přespím. Jsou tu další dva stany, ale taky velká zastřešená část jako terasa. Zalomím to dneska pod ní. Dost tady na vrchu fouká, tak se musím pořádně zahrabat. Sním sendviče z domova, píšu zápisky a těším se až v půl 10 usnu a odpočinu si po celém dnu cestování.

Zvládl jsem to dneska lépe než jsem čekal a vzhledem k okolnostem plahočení se přes republiku, nízké počáteční fyzické formy a opět nezvykle těžký batoh, tak dobrý. Uvidíme co nás čeká zítra…