Martyho Freezine

Tak ani poslední noc na Stezce nakonec nestála za moc. Tuhle etapu to teda nevyšlo ani jednou. Plná hlava obrazů a situací. Nejprve nemohu usnout a pak se pořád budím. Možná za ten nepokoj může vidina konce a jistá rozrušenost. Chata byla tak do půlnoci teplá, ale pak promrzla a byla tam docela nepříjemná kosa. Nějak se rána doklepu a vstávám po sedmé hodině.

Na záchod dneska můžu jít do kadibudky a ne do lesa, tak to je fajn změna. Venku už je líp než v chatě, ale to se během dne zase otočí. Trochu mám strach o čas, tak rychle dobalím, a řeknu spolubydlící, ať to tam pak pozamyká, a vyrážím do cíle. Do nejzápadnějšího bodu ČR je to cca 5 kilometrů a další taková vzdálenost dál do německého Rehau, odkud mi jede vlak domů.

Svítí slunko a dneska bude jasno. Po silnici se dostanu až k jejímu konci, kde cesta pokračuje na stezku vedoucí k onomu bodu a podle všeho je relativně nově vybudovaná. V budoucí aleji stromů je památní místo smíření v parčíku s velkým křížem. O několik stovek metrů dál je pomník obětem první a druhé světové války a u něho školní lavice, neboť tu stávala až do roku 45 Újezdská škola.

O další kus dál je interaktivní prvek stezky a naproti se tyčí majestátní solitérní klen. Paráda.

Dolů už vede jen jednostopá stezka, která se vine až ke konci republiky. Když po ní kráčím, tak si připadám jako Arthur ve hře Red Dead Redemption 2, kterak je na své poslední cestě. Dojemné. Znovu, jako již několikrát při této poslední etapě, mi hlavou běží vzpomínky na to, co jsem za celou trasu na cestě zažil.

Po pár stovkách metrů dojdu k chatičce, za kterou je Nejzápadnější bod České republiky. S radostí se desky dotknu a jsem tu!! Dokázal jsem to!!! Neskutečný.

Dohromady jsem podle mých čísel napočítal nakonec 1083 kilometrů jižní části Stezky Českem. Jsou to čísla jen dle trasy v mapách, žádný měřák nemám, takže odchylka tam zcela jistě bude.

Uff, byla to pro mě radost, stejně tak jako fakt makačka, u které jsem se navztekal nevíte jak. Teď cítím vítězství, zadostiučinění, úlevu i hrdost. Je to super pocit vědět, že za mnou něco zase je. Pro někoho může být taková vzdálenost srandičkou, avšak pro mě, kdo není žádný dálkový trail master to byla docela výzva. Možná se teď vlastně ze mě ten dálkový chodec stal co? Sakra :))

Udělám nějaké pózy na fotky, tisíc vítězných selfíček (ke zhlédnutí na konci článku) a jdu se podívat do schránky stezky, abych si dal razítko a poslal pohled domů. Bohužel, ani když jsem znal heslo a zahříval jsem zámek a různě se s ním snažil lomcovat, tak jsem se do ní nedostal, což mě docela mrzí. Člověk kvůli tomu jde 1100 kilometrů a pak nic, viď. 😅

No nic, musím to už zabalit, abych stihl vlak. Podle mapy vyjdu na německou stezku a po dvou až třech kilometrech dojdu do Rehau, kde se propletu městem nahoru na nádraží asi 20 minut předtím, než to jede. Tak dobrý, zvládl jsem i tento poslední deadline a teď už je mi to jedno. Čeká mě pětihodinová cesta domů za mou rodinou, na kterou se moc těším, a v neposlední řadě i na jídlo, sprchu i postel.

Na závěr bych chtěl určitě poděkovat. Děkuji všem za podporu po celé čtyři roky, co jsem šel. V první řadě mé ženě, kvůli které jsem se o Stezce vůbec dověděl a vždycky stojí při mně. Miluji tě, děkuju moc! Celé rodině, která mi fandila a věřila, že to zvládnu. Stejně tak kamarádům, které má cesta zaujala a drželi mi palce. Obrovský dík trail angelům, jejichž pohostinnost jsem na cestě využil a oni bez mrknutí oka pomohli. Jmenovitě Šárka, Martin, Pavel, Veronika, Patrik, rodiče mé kamarádky Lenky, útulna Krásná. A také speciální poděkování jedinému kamarádovi, kterého jsem na cestě potkal, který mi dělal příjemnou společnost jeden večer a poté mě vytáhl z bryndy a dopravil mě zpět na trať. Stejně tak mě doprovázel pozitivními zprávami na cestě. Díky, Zdeňku. Dále samozřejmě klukům, kteří tento trail dali dohromady, přístřeškům, kde jsem mohl spát, všude kde mi dali najíst, napít, mohl jsem si doplnit vodu, nebo dobít telefon, a nakonec stezkařskému bohu, který ke mně byl více než méně milosrdný :)

A co dál? Ptali se všichni ještě předtím, než jsem tuto cestu dokončil. Já tak daleko ale nepřemýšlel. Dojít to co jsem si naplánoval byl můj cíl a ten jsem chtěl dokončit. Myslím, že na konci cesty se mi v hlavě urodí, jestli budu chtít pokračovat nebo ne...a nebo to klidně bude trvat delší dobu. Po splnění této mise nemám bezprostředně v plánu pokračovat, ale možná se rád vydám na nějaký kratší výšlap. Nebo bych mohl zase jenom někam na vandr na víkend, jako normální člověk :)) Myslím, že pokud bych se k něčemu většímu zase odhodlal, tak se o tom dozvíte.

Jedno je ale jisté. Toulat se světem budu pořád a pořád to budu dělat rád.

Díky, ahoj, Marty.

Je pondělí Velikonoční a dneska mě čeká poslední velká túra na Stezce. Po včerejšku, kdy se mi vůbec nechtělo jít z ní mám strach jak holky z koledníků. No, nějaký den musí být kritický a já si ho vybral paradoxně včera.

Dnes ale vstávám s odhodláním a nic mě nezastaví! Také je to na dnešním výkonu vidět a kilometry lámu jak perníček, až se mi tomu nechce věřit. Nějak dobře jsem si poskládal batoh a záda vůbec nebolí.

Má cesta nepovede přes Cheb, když mým cílem je víceméně vyhýbat se civilizaci, ale půjdu kolem vodní nádrže Skalka zespodu. Vyjdu z lesa na hlavní silnici a štráduju po krajnici pěkných pár kilásků až do Pomezí nad Ohří. Je krásný den a auta ani moc nejezdí.

Ve vsi už vidím první mladé hochy kterak koledují a přechází od domu k domu. Já si vyfotím kostelík a mažu dál za dálnici zase do polí. Rovinka, kopeček nahoru a už jsem zase v nádherném lese kde není ani noha. Nebesa!

Dneska se asi budu hodně rozplývat, ale tohle bylo fakt blaho. Tento stav vydrží až do obce Libá, kam přicházím podél rybníka Kladivo, i když tak zlověstně nevypadá.

Zde jsem si prvně při plánování cesty našel místní hrad, který mě zaujal svým zajímavým vzezřením. Vlastně je podobný tomu z Hrozňatova, avšak stejně jako včera mám smůlu a hrad je zavřený. No nic, je kolem 10.hodiny a i tady v Libé vidím pár koledníků. Zakempuju na náměstí, užívám si pohodu a odpočívám a jen tak okounim. Holka s batohem čeká na autobus a za chvíli odjede. Jdu se podívat i do knihobudky navzdory riziku, že bych si mohl přibrat nechtěnou váhu navíc. A za chvíli, když se sbírám k odchodu, tak policajti v civilním autě staví zřejmě nějakého koledníka. Při vylézání z auta si spěšně oblékají čepice a vesty. Úplně Kobra 11 v Libé. Možná si chlapec vykoleduje dnes více než si myslel. Jak to dopadlo nevím, protože už trapuju za obec, kde se propletu mezi třemi rybníky a vystoupám zase do pohádkového lesa.

Když vylezu nahoru ocitnu se mezi domky vesničky Podílná, kde na chvilku odfrknu a pokračuji zase lesem dál až do Aše. Slunce svítí a super se mi šlape, fakt krásný den. Cestu mi zpříjemňuje můj oblíbený díl podcastu, nebo písničky a tak zpívám a směju se v lese jak blázen na svobodě, což také vlastně jsem. Raději zešílet v divočině.

Po dalších šesti kilometrech si drbu hlavu a pravím:“Někde by tady mělo bejt město a není asi zase tak úplně malý, už bych tu měl být”. Jdu ještě kousek, vylezu z křoví a už vidím první firmy na průmyslové zóně Aše. Hurá.

Zatočím a jdu k vlakovému nádraží a dále podél trati. Promotám se uličkami a vyjdu na náměstí, kde to žije poklidným životem a spíše se tu potlouká mládež všeho druhu. Mířím k radnici a za ní by měl být vytipovaný restaurant, kde se chci najíst. Sláva, mají otevřeno a tak si dám Myslivecké ragú s bramboráčkem a grilovanou zeleninou. Uááá hrňte to do mě. Je to dobré. Zaleju to pivem a je mi fajn. Času mám spoustu a tak se tu chvíli zdržím. Čekají mě 4 kilásky do cíle které vedou přes Krásnou, jenž se stala vesnicí roku 2015 a jo, je to tu pěkný.

Přes pole, nad kterými jde slunce stále níž přicházím do Štítar, kde je útulna Krásná, která je myslím docela známá. Ve Štítarech bývalo 50 domů s cca 200 obyvateli Německého původu, které však museli po roce 1945 opustit a v 50. letech byly domy zbourány, aby se v nich nemohli ukrývat lidé snažící se přejít hranici. Zbyl tu jediný a tam jsou také klíče od útulny které si vyprosím. Hodím si dovnitř batoh a jdu se podívat na výběh s koníky, kteří večeří u zapadajícího slunce. Nad nimi létá dravec a malí ptáčkové létají až k hubě koňům, kteří je odhánějí. Sednu si k nim, dám si stéblo trávy do pusy a dlouhé minuty je pozoruji. Co se mi honí hlavou je dost intimní a nechám si to pro sebe, ale tenhle obraz mi z hlavy už nikdo nevymaže.

Když se probudím z té pohádky vracím se zpátky k útulně, kde stojí holka se psem a dneska tu bude taky spát. Poklábosíme a rozdělíme si místnosti na ležení. Útulna je naakumulovaná teplem, tak dneska můžu spát bez termo prádla, což je příjemná změna. Z nejobávanějšího dne byl nakonec asi ten nejhezčí v této části. Jdu se vyspat na ten úplně poslední. Do cíle zbývá 5 kilometrů.

Ani dnešní noc nebyla ideální. Nemohl jsem spát, budil jsem se a nejlíp usnul až k ránu. Mohl jsem si to dovolit, protože dnes mě čeká jen kratší den a tak po velmi pomalém ránu startuju až před půl 11. Hned když vyjdu z lesa tak vidím areál Maria Loreto, což je působivé poutní místo mariánského kultu.

Bohužel otevírají až od 1.5. což mě moc mrzí. Chtěl jsem se tam určitě podívat. Hrozňatov je vesnice v kopci obklopena krásným údolím luk a lesů a právě tady po blízkém kraji je vybudovaná křížová cesta se zastaveními, se skutečnými malými kapličkami, či branami apod. končící u Svatého hrobu, odkud je výhled na Loretu. Přijde mi to úžasné a pokud se sem někdy vrátím, tak tuhle stezku bych chtěl projít.

Hned o kousek níže je hrad Hrozňatov, který mě svým vzhledem tak uchvátil, že bych jej také rád navštívil. Bohužel je ale v soukromém vlastnictví a prý probíhá rekonstrukce nu, tak i tady mám smůlu a pokračuji vesnicí dále dolů. Už na cestě od Lorety jsem slyšel pískot píšťalky. Že by se hrál klasický velikonoční match? Jak sestupuji tak už slyším i diváky a zanedlouho vidím celý plac.

Domácí modrý Hrozňatov zápolí se žlutým týmem, který nevím kdo byl. Mám v plánu jít tu do restaurace na oběd, ale otevírají až za 20 minut. Tak ukažte hoši, já vám tu hru zkritizuji :) Sundám batoh, okamžitě se stanu fanouškem Hrozňatova a pozoruju zápas zpoza plotu. Musím říct, že to nebylo špatné ani z jedné strany a opravdu pěkné akce byly střídány těmi nepovedenými, jak to tak bývá v amatérském fotbale. Všichni ale hráli velmi snaživě. Účast fanoušků v počtu 50-60 byla také pěkná. Hrozňatov útočí, ale sám útočník v akci míjí bránu. Něco zahudrám a jdu na oběd. Než dojdu do hospody, tak slyším vítězný ryk. Asi jsme dali gól. Musím se pak podívat, jak to dopadlo a s kým jsme vůbec hráli 😃

(TJ Hrozňatov - TJ FAAL Studánka - 2:5, tak to bohužel nevyšlo)

Po třech dnech si dám konečně pořádný jídlo. Nechám si donést šnycl s bramborovým salátem, protože ten vždycky dělala, mimo jiné, na velikonoce babička a pivo k tomu. Mňam. Tak oni tu mají i dobré jídlo…velmi sympatická tahle víska, to musím říct. Všude po světě je budu chválit a doporučovat.

Po dobré krmi vyrážím za vesnici na cyklotrasu a už krásně svítí sluníčko. Zpětným pohledem vidím Loretu i hrad vedle sebe. Krása. Slunce sice svítí, ale tady mezi poli to fouká, až mě to odnáší pryč. Po cestě jsem narazil na další oázu, kterým je hřbitov v Krásné Lípě, který je zrekonstruovaný do takového parčíku klidu. Snad bych zde chtěl také jednoho dne ulehnout…ale ne, hrozně tu fouká a já nesnáším vítr. Budu hledat dál. Stejně tu jsou jen samé staré hroby, tak to asi ani není dostupné.

Dále sejdu na zelenou, abych nešel do Německa a za pár kilometrů vylezu u památníku železné opony, který je docela dobře vyveden. Pokračuji dále po zelené, která jde příjemným lesem, kde se vše krásně zelená. Potkám cestou dva Stezkaře, tak prohodíme pár slov o cestě. Dozvídám se, že od bodu kam směřuji jdou všichni na sever a s nimi nikdo. Ještě jednou děkuji bohu, že před pár lety vedl mé myšlenky k jihu. Jak říkám severní magistrála a jižní pohoda.

Když se vynořím z lesa, tak na mě přímo mává Zelená hora, respektive její vysílač. Dojdu k němu, ale to není to hlavní co chci vidět, je tu totiž schovaná i rozhledna, která vypadá fakt skvěle.

Je tu největší koncentrace lidí co jsem za ty čtyři dny viděl. Pikniky, opékání buřtů i dětské aktivity na hřišti. Tady to žije a další lidé přicházejí, jak zjišťuji po odchodu. Rozhledna je otevřená, tak si na ni vylezu a užívám si jasný výhled.

Vidím Cheb, vodní nádrž Skalka i nějaké německé město, které neumím napsat ani vyslovit. Mám ty rozhledny prostě rád i když se bojím výšek, tak alespoň nějaká atrakce mi dnes vyšla.

Z rozhledny už jen “seběhnu” 4 kilometry dolů do lesa a jdu odpočívat, najíst se a napsat zápisky. Všimli jste si, že jsem dnes neříkal nic o tom jak se mi šlo? Bylo to totiž hrozný, ale tím Vás nechci zatěžovat. Představil jsem vám ty hezké události dnešního dne. Zítra nejtěžší den, jdu přes 30 km a já jen doufám, že to půjde hladce. Dobrou :)

Mé vyspání nebylo takové jako jsem si myslel, ale nevadí, je to krásný spát 10 hodin a vzbudit se po 6 ranní. Dneska to možná bude delší povídání pokud na něco nezapomenu, protože mám dnes hodně poznatků.

A proto sbalil jsem si už jak profík a pouštím se do boje se druhou třicítkou ze tří. První kilometry jsou vždycky pohoda, tak jich za první hodinu zandám 5,5.

U obce Broumov fotím starou stodolu, která mi přijde dost stylová a ptám se ovečky, jestli tudy vede červená trasa. Pohybem hlavou ukáže a já se zaraduju, protože obecně tady značení tedy není podle mého gusta. Musím tak často koukat do mapy abych si nezašel. Možná za to může všudypřítomná dřevotěžba, která tedy lemuje velkou část trati, ale to asi jen omlouvám svému já Český klub turistů.

No nic, za zmiňovanou hodinku jsem u rybníka Kajetán, kde se v jeho blízkosti pořádně napiju ze studánky. Od rána je pořádná mlha a celou dobu mží. Má napadnout milimetr, takže pohoda a tenhle rozprašovač bude na cestě příjemný. Krásný les kde se potůčky různě klikatí střídají cesty lemovány polomy, nebo kmeny, připravenými k odvozu.

Cesty jsou tu z velké části betonové, protože tu všude byly nebo ještě jsou vojenské prostory a občas je vystřídají rozježděné blátivé lesní pěšiny.

Pokračuji dál a zjišťuji, že včerejší vlnité cesty jsou tu teda všude a připomnělo mi to ulice San Francisca, kde jsem byl před měsícem. Kilometr dolů a pak kilometr nahorů a až dojdete nahoru, tak to samé znovu. Jednou takovou stoupám na kótu Dyleň a člověk si teda pěkně zafuní. Nahoře leží mlha a les vypadá trochu děsivě.

Přehoupnu se přes vrchol a mířím ke Středu Evropy, což je dokazuje, že pojem srdce Evropy není jen povídačka. Vyfotím tu pár turistů a pak oni mě.

Obejdu kopec a přes Oldřichov a Stebnickou naučnou stezku dojdu ke Kyseleckému prameni, kde vyvěrá kyselka a celá studna “vaří” jak přes ní uniká oxid uhličitý. Hustý. Takhle ve volné přírodě jsem to ještě neviděl. No…třeba Vary kolem toho postavily město.

Dam si tu větší pauzu. Uvařím kafe z té kyselky a…pít se to sice dá, ale je to pěknej hnus. Vyzkoušeno za vás.

Čeká mě posledních šest kilometrů “sanfanciskými” nekonečnými rovinkami a už jsem v přístřešku pod vesnicí Hrozňatov. Tak snad se tu dobře vyspím. Zítra je odpočinková etapa, takže nemusím vstávat a dám si chill. Dobrou noc.

S cyklistou jsme to včera v 9 večer zatáhli. Když jsem se otočil směrem z přístřešku, viděl jsem úplněk skrze konstrukci rozhledny Havran a svítil na obloze oranžově jak lampion. Holky pařily nevím do kolika a ani nevím že šli spát. Tak dobrý. V noci byly asi mínus dva. Zima byla, ale nebylo to naštěstí nic nepřekonatelného. Brzký spánek znamená brzký budíček a ani se nebráním. Skrze konstrukci nyní vidím zase slunce vstávat.

Chci to zabalit a utéct než se ostatní vzbudí. Vstáváme nakonec s cyklistou stejně a já vyrazím o kousek před ním.

Kloužu z kopce dolů, když všude kolem je sněhová pokrývka. Je něco před půl 8 a mám tak dneska na pochod dost času. Když se podívám do itineráře cesty, tak to tak udělám asi každý den, mám tam tři 30km úseky včetně toho dnešního a to je pro mě s velkým batohem až dost a nechci se nikam hnát.

Asi po 2,5km mě míjí cyklista, který vyrazil zpátky do Tachova. Po dalším kilometru se dostanu k chatě místního ski klubu. Podle infa tu mají lesní bar a v tom jsem si ještě nikdy nic nekoupil. Kouknu na nabídku, která je ve špajzboxu pod schody a vidím tu jedno Plzeňské, což beru jako znamení. Zaplatím, nastartuji lahváče a jdu si sednout před chatu, kde koukám na první sluneční paprsky, které dopadají na louku, kde kdysi stávala vesnice Zlatý potok. Nemůžu za to, že je 8:15 ráno.

Kochám se tou nádherou s pivkem v ruce a s heslem “Ráno dělá den” se rozhodnu, že si jej užiju a nenechám si ho zkazit. Času mám moře, tak půjdu v klidu. Odskočím si tu na normální záchod, doplním ještě vodu a v tom mi přeje člen místního klubu dobré ráno. Řekneme si jaké bude počasí a kam jdu, poděkuju a vydávám se s elánem na trať. A dál? Dál už vám neřeknu nic…protože mě čekala 25 kilometrová cesta lesem. Vůbec tu nebylo nic k vidění. Jen já, slunce, ptačí zpěv a zpevněná cesta občas lemována zbytky sněhu.

V půlce je několika kilometrový úsek mezi loukami v těsném hraničním pásmu kde se nachází bývalá vesnice Větrov. Frodo tu už asi byl a dostal poprvé za vyučenou, tak jen projdu a pak zase šup do lesa. Asi 10 km do konce začala nečekaná velmi táhlá stoupání i klesání přes místní zvlněný les, což je koloritem této cesty, jak zjistím v dalších dnech. Posléze také mokřad, kde jsem si udělal první puchýř a zjistil jsem, že mám jednu velkou náplast, ze které sice udělám tři, ale nevím jestli mi to bude stačit do konce výletu. Při balení jsem vyhodil staré a nové evidentně nepřidal. No co, budu to muset přežít. Záda i nohy začínají bolet, to už je taková klasika každého mého putování. Ani tyto věci mi ale dojem ze dneška nezkazily. V celku brzo přicházím na místo ležení a vypadá to tu luxusně. Čuju dobrou noc, tak snad.

Mám tak čas na odpočinek, pozastavení se, v klidu jídlo a pustím si i hokej. Takhle bych si to představoval a málokdy se mi to zatím povedlo. Tím se končí dnešní pěkný den a až padne tma, tak půjdu spokojeně do peří.

A je to tady. Dnes vyrážím na poslední úsek jižní větve stezky Českem. Chce se mi možná úplně nejméně z těch výjezdů, ale jednak je to zapříčiněno tím, že jsem do poslední chvíle nevěděl jestli vůbec pojedu a druhak den odjezdu je vždycky náročný. Zabalit věci a vydat se na dlouhou nudnou cestu, než zase budu moc vůbec vyrazit na trasu…a pak až přijdou útrapy cesty. Dneska se to navíc seklo už v Praze, kde jsem vsadil na české dráhy a vlak měl přes hodinu a půl zpoždění. To by nebylo tak hrozný, kdyby mě dnes nečekalo ještě 18km trasy. Alespoň kupé jsem měl sám pro sebe, tak jsem si zdřímnul a putoval do Plzně. Zpoždění vlaku zavinilo i to, že jsem musel v Plzni čekat hodinu na další bus do Boru. Při nastupování mě alespoň pobavili studenti, kteří hlásili řidiči “Stříbro do osmnácti”, což mi přišlo jako dobrá hláška. A tak zase další hodinu do Boru a pak přestup a další hodinu do Rozvadova. Coby dup jsem za necelých osm hodin tam, kde jsem chtěl být. Uff.

Jsou 4 odpoledne a musím kopnout do vrtule, abych došel za světla. Jdu kousek směrem k hranicím a pak konečně šup do lesa. Cesta je dobrá a sluníčko svítí. První kopeček, zadýchání, pot a už si zase vzpomínám. Po cestě si volám s Olinkou a zdolávám další kopečky vedoucí ke skálám, a skalním městečkům, které mě provází a lemují cestu pěkných pár kilometrů.

Procházím také dávno zaniklé vesnice jako Hraničky, Stoupa, Nová huť, Stará knížecí huť apod., což v dalších dnech poznám, že takových vesnic bude po cestě desítky.

Cesta se dost mění je tu asfalt, bláto i lesní pěšiny. Prvních 10 kilometrů se jde dobře, pak už se ukazuje únava z celého dne a taky absence nějakého jídla. Vytáhnu si proto chleba a šlapu dál. Jdu vlastně bez přestávky až, tam kde se cesta láme k mému dnešnímu cíli. Rozhledna Havran. Jak to teď šlo, tak je jasné, že závěr bude už jenom výšlap. Vydám se krok za krokem vzhůru. Pomalu, ale jistě. Převýšení bude přes 200 metrů a na to, že jsem zas takhle rok nešel, tak je to dobrá rozcvička. Jak mířím stále výš, sněhu přibývá. Nejprve to jsou tající fleky, které se později slijí v jednolitou pokrývku, která má 5-10cm. Po několika zastávkách na vydýchání, se konečně dostávám na vrchol. A to v pravý čas, kdy zastihnu rozhlednu ještě ve světle slunce.

Dole v přístřešku se rychle převléknu do suchého a jdu se podívat nahoru, kde chytím poslední okamžiky toho, než jde slunce spát. Rozhledna má nějakých 25 metrů, což je teda na mě dost vysoko, ale zase je vidět daleko do kraje.

Byl to dlouhý den a navíc dneska nebudu spát sám, protože přijel cyklista ve stejný okamžik jako já. Zabalím se do spacáku, dam si konečně jídlo a píšu zápisky. Když jsem u konce, přijdou sem bydlet ještě čtyři holky se psem. Dle jejich slov prý budou potichu...čtyři holky...potichu...jasně! No potěš, to bude asi noc :))

“Where in the world” touto frází jsou již pár let pojmenovávány fotky míst, které se objevují na profilu Dana Browna na sociálních sítích. Fotky pocházejí ze známých měst, ale nabízejí jinou perspektivu, nebo méně známé místo v onom městě. Dle těchto fotek tak lze sledovat pohyb Dana Browna po světě. Praha se několikrát na těchto snímcích objevila, a v tom mi vždy blýskla naděje… že by se děj nějaké knihy odehrával v Praze? To by bylo hodně hustý, ale to se stejně nestane, říkal jsem si. No a považte, ono se to vážně stalo. Neuvěřitelné, ale na druhou stranu: “Jasně, kde jinde?” 

Hned po ohlášení mě začalo napadat, jaké věci a památky by se v románu mohly objevit a že nám určitě budou taky odhalena místa, ne tolik frekventovaná. Úplně první myšlenka ale přilétla na Golema, jako na největší mystérium, které u nás máme. Trefa, bez toho by to nešlo. Na druhé straně mám problém s představivostí, jelikož mi přijde sci-fi, že se takové věci mohou dít kousek od nás, potažmo v našem městě čili, ta míra nepravděpodobnosti mi trochu kazí dojem.

Takže jaká ta kniha je? Je dobrá, ale ve srovnání se svými staršími sestrami ve vás pravděpodobně nevyvolá takový údiv a nadšení. Sakra, autor v minulosti napsal knihu o hledání svatého Grálu, co chcete víc? To už nejde překonat :) Je v ní spousta skvělých momentů a myšlenek, ale zároveň je tu mnoho věcí, na kterých se lze snadno “povozit”. Kdo ale nedrží knihu Dana Browna poprvé, tak s tím musí počítat. Sám to beru tak, že četbou přistupuji na autorovu “hru” a jdu ji hrát s ním. Nechám se unášet reáliemi, atmosférou, napětím, geniálním vypravěčským stylem i skvělou fikcí, která v jeho příbězích tvoří zápletku. To jsou jednoznačně přednosti “Tajemství”. Brown opět drží čtenáře v hrsti a dává mu zobat jen po zrnkách. Kapitoly končí cliffhangery, které vás sice nenechají jít spát, ale proti ostatním knihám to strhující napětí není takové.

S Langdonem procházíme ta nejznámější místa jako Karlův most, Klementinum, Židovské město, nebo Petřín, ale také ta méně známá, jako park Folimanka nebo bastion U Božích muk. Ačkoliv se stále objevuje, běhání po kostelech a památkách, otáčení soch a čtení neviditelných nápisů Langdon trochu opouští a už poněkolikáté v posledních knihách autor míří spíše do problémů vědeckých a stává se trochu filosofem. Na paškál si bere teorie a myšlenky, kterými se zaobírá minoritní část společnosti i vědecké obce, a popularizuje tyto problémy mezi běžné smrtelníky, a v tom vidím největší hodnotu jak této knihy, tak několika posledních. Pokud není čtenář zcela mimo, tak jej donutí přemýšlet trochu jinak, a to se cení. Tuto knihu tak beru jako filosofickou a zároveň populárně naučnou. Pokud má někdo povědomí o věcech astrologických či náboženských, tak mu hlavní myšlenka knihy jistě není neznámá a může ocenit další pohled na tuto tématiku, navíc s dávkou akčního thrilleru. V románu narazíme na charaktery, které jsou typické pro Brownovy romány, jako jsou hybatelé velkých věcí, jejich chudáci zmanipulovaní vykonavatelé černé práce, tajemné bytosti i oblíbení hlavní hrdinové, tak se čtenář může cítit jako doma.

Co se týká věcí napadnutelných, tak to největší zklamání pro mě padá na nevyužití potenciálu Prahy, která je zde příjemná, ale v ději zhola nepotřebná. Děj se tak s největší pravděpodobností mohl odehrávat kdekoliv jinde a dopadl by stejně, a to mi přijde jako velká škoda. (Orloj na zahraničních přebalech knihy je tam proč? Protože to pravděpodobně každý cizinec zná.) Agenti CIA nevypadají jako někdo, komu byste řekli něco tajného s tím, ať to nikomu neříkají.

Vtipné je zde i trochu odlišné chování v jednání Langdona oproti ostatním knihám, za což možná může pokročilejší věk, nebo zamilovanost. Také je v některých pasážích “natvrdlejší”, a když čekáte, že má povědomí o všem, tak se sekne v malichernosti.

(SPOILER: Když si zjednodušeně shrnete asi první třetinu knihy, tak profesor skáče z okna, pálí knihy pomocí müsli tyčinky, nebo šplhá po Petřínské rozhledně, tak je to hodně úsměvné. SPOILER KONEC)

Co se týká délky románu, tak se domnívám, že mohl být o trochu kratší, a to by mu dodalo větší spád. Několikrát se i stává, že autor opakuje věci, které řekl dva odstavce předtím. Co se týká konce, tak ten wow efekt, který na posledních dvaceti stranách třikrát otočí děj, aby došel k dechberoucímu závěru, se pravděpodobně nedostaví. Přesto jsem si jeho čtení velmi užil a specifický nervózní pocit, který mě při čtení Brownových románů provází, tu zase byl.

Pokud se to někdy stalo, tak si to nepamatuji, ale řekl bych, že poprvé jsem četl knihu na místě, kde se přímo odehrává děj, o kterém čtu, a musím Vám říct, že káva, navzdory tomu, jak byla odporná, na bastionu U Božích muk, dostala úplně jiné grády. Zcela určitě nejsem jediný, který chodí po místech z Brownových románů a například má návštěva Říma, jimi prosycená, měla ten správný dobrodružný náboj, který tak miluji. Tohle bylo taky NĚCO! 

Momentu procesu mého čtení také přispívaly další okolnosti, které se děly cca 14 dní po vydání knihy. Ať už to byla debata s autorem, na které jsem bohužel chyběl, ale právě onen den jsem knihu četl na Bastionu, otevírání dopisu s posledními slovy T. G. Masaryka, které jsem příhodně sledoval na Masarykově náměstí, otevírání a znovu vystavení Českých korunovačních klenotů, dny NATO, nebo probíhající výstava Lucy a Selam, originální fosilie předků člověka. Těch tajemství z různých oblastí bylo v tu dobu pozoruhodně koncentrované množství a vytvářelo kruh tajemna, dávající najevo, že některé věci zůstanou tajemstvími možná navždy, o některé někdo nestojí, aby byly odhaleny, a některá nikdo nikdy neodhalí, a možná je to tak dobře.

Hodnocení: 74%

Po včerejšku, což měl být relativně pohodový den, ale proměnil mě v protivného a naštvaného Martyho, k tomu hodlám dneska přistoupit s odlišným elánem.

Zavážu si boty jak nejlíp dovedu a pravda je, že je rozvazuji až večer co dojdu...člověk se učí celej život. Pobalím věci z nichž některé z nich jsou už čtyři dny mokré zpátky do báglu a rozloučím se s pramenem Radbuzy zápisem do místní knihy. 

Odejdu asi akorát na čas, protože když vyjdu na lesní cestu za chvíli potkám skupinku, která k prameni míří. S úsměvem na tváři vyrážím na cestu a ta zase dobře utíká. Musím toho ujít co nejvíc, než mě začnou zase tlačit nohy jak včera a to se daří. Je pondělí Velikonoční a nenechám si to zkazit. Z lesa seběhnu do vesničky Závist, která jako jedna z mála v pohraničí zůstala ušetřena a do současné podoby zůstala zachována v téměř neporušeném stavu.

Je tu jen pár domů a vypadá to tu jako milé místo v drsném kraji. Pokračuji nad vesnicí přes louku zase do lesa a pak po silnici, kde jsou po obou stranách krásně zelené pastviny, do obce Rybník.

Tady si dám pauzu a potkávám i pár koledníků, kteří obrážejí domy. Jelikož jsem pořád bez signálu, tak si fotím mapu, která je na tabuli, ale vidím, že půjdu pořád po červené, tak to se bude dobře pamatovat a cestou snad už něco chytím. Nohy mě už začínají tlačit a já si vzpomenu, že mám v telefonu uložených pár písniček, takže budou fungovat i bez signálu. Wuala. To jsem potřeboval už včera. Když totiž člověk poslouchá, tak nevnímá každý bolavý krok a jde se lépe. Za Rybníkem jdu kolem pastvin a nabízí se mi překrásný pohled, který opět nejde na žádný foťák zachytit. Zelené pláně, kravky, kroužící dravci, solitérní stromy a k tomu epická hudba ve sluchátkách jako by byla soundtrackem k tomu co vidím. Přesně tyhle obrazy už jsem na stezce zažil a teď se mi to stalo znovu. Trochu deja vu. 

Zajdu do lesa a přeladím na Gretu van Fleet a když začne hrát má srdcová písnička "Age of man" vjede do mě hrozná síla a já zpívám a řvu na lesy jako blázen. Takové uvolnění energie jsem potřeboval a s následujícími písničkami jdu rychle ani nevím jak, ale je to super. Tohle jsem potřeboval.

Dostávám se nahoru a zjeví se mi armádní věž Velký Zvon, jak záhy zjišťuji. Cesta přes tento vojenský prostor ale nevede. Pokračuji až k opuštěnému bývalému armádnímu objektu Václav, který je pěkně schovaný a na druhé straně blízko obce Pleš. Nejdřív chci jen projít, ale prostory mě zlákají a tak si staré budovy prolezu a mám to dneska i s urbexem. Vše je tu vymlácené a napůl rozbourané, doplněné nejrůznějšími grafitti. Ideální prostor pro klukoviny. 

Dojdu až do Pleše, kde si v místním hostinci dám hamburger nepříliš dobré kvality, ale jsou tu milí a tak si tu i nabiju telefon. Sedím venku a není úplně teplo. Po jídle se tak vydám zase dál, protože se potřebuju hýbat. Projdu náměstím Přírody, které je nahoře ve vesnici a vcházím do lesa. V uších pecky a už hraju kytarová sóla na turistické hole, což mi vydrží dost dlouhou dobu, až málem sundám Němce co jede na kole a ten po mě hubuje ručičkou. Ale je mi to jedno, jde se mi skvěle.

Přes Železnou Huť přijdu až do vesnice Železná, kde je hraniční přechod. Na jedné straně opuštěná pumpa, kde jsou složené balíky slámy, na druhé hogofogo restaurace, kde se sluní Němci. Do konce to mám už jen asi 6 km, tak si tu dám pivko, než půjdu dál. To, že to je "hogo fogo" podnik jsem zjistil až když jsem musel projít prezidentským salónkem snobských Němců na terasu. Jít tudy po tom, co jsem pár dní neviděl sprchu mi v ten okamžik dělalo nebetyčnou radost. Takové stvoření tam asi nečekali. Haha.

Občerstvím se a jdu po cestě lesem k cíli. Cesta už je pohodová, nikde nikdo jen lesy, louky, potoky a krásně hřející sluníčko.

Dorazím k přístřešku, kde je větší množství kamarádů, než bych čekal. Lesním mravencům totiž přišlo tohle místo jako dost dobré pro stavbu své obyvatelné kupy. Rozdělám ležení na louce a v přístřešku s přáteli povečeřím, koukám na hokej (už mám totiž signál) a dávám si do deníčku razítko, protože je tu vytvořen milník Stezky (135km do konce). Když zapadne slunce, mravenci jdou taky spát a chvíli po nich i já. Vstávám totiž ve tři hodiny v noci, abych došel do Rozvadova na první bus, který pro mě bude znamenat nejrychlejší cestu domů. 

Jelikož spím u potoka, tak jen co zapadne slunce, tak je všechno vlhký, ale to už nějak těch pár hodin přežiju. Lehnu si pod hvězdnou oblohu, kdy mám přesně nad hlavou Velký vůz...je to pohádkový.

Ve tři ráno vstávám a ve světle svítilny balím věci na poslední cestu. Nesmí chybět kávička a v největší tmě před rozedněním vycházím. Čelovka zklamala, tak svítím na cestě mobilem.

Začátek cesty stále za svitu hvězd a konec u rozbřesku. Tuto krásu ke konci cesty rozbíjí zvuk D5, kterou před Rozvadovem přecházím přes most a pode mnou to švihají náklaďáky. Proč musí etapa končit na jednom z nejhnusnějších míst v republice, ptám se s úsměvem a už se těším dom. Vyjdu do obce a čekám na bus. Jede na čas. Tak příště odtud vyrazím k cílové stanici celé části jižní stezky. Uvědomění...hustý.

Ráno u České Studánky začíná paprsky  slunce, dopadající skrze stromy. Ideální ráno. Káva, nabrat vodu a zabalit - to se mi daří dneska asi nejlépe za poslední dny. Dnes mám před sebou pár výšlapů, protože to je dolu nahoru asi přes tři hory. První mě čeká hned a to ten největší. To je po ránu při síle ostatně nejlepší.

Tak se vrhám vzhůru na Čerchov, nejvyšší vrchol Českého lesa. Cesta jde krásnými bučinami, kde se povalují balvany a tvoří hezká zákoutí. Jít nahoru mi nevadilo, ale docela sem si zafuněl a vrchol byl dál než jsem čekal. Už vidím věž a rozestavěnou horskou chatu, ale vypadá to tu opuštěně. Chyba lávky.

Vyjdu kolem chaty a už vidím i Kurzovu věž u které se to hemží velkou spoustou lidí. Ti ale přicházeli z druhé strany co já. Víkend a nejvyšší vrchol, dalo se to čekat. Praštím s batohem a koupím si vstupenku nahoru. Omg, jak miluju vyhlídky, tak tohle bylo boží. Krásně jasno a zvláště německá strana, kde ještě stoupala pára z lesa byla ohromující.

Na druhé straně vzadu jsem viděl Starý Herštejn, tam za něj jdu…tam nemůžu v životě dojít, řikám si a směju se. Ještě se kochám hodnou chvíli a pak sejdu dolů. Dám si razítka do bloku a koupím si nálepky, zelňačku a pivo. Na posezení chilluju s dalšími, já nevim, 70 lidmi, kteří se pořád střídají a stánek se nezastaví. Poobědvám a jdu dál za chvíli zjišťuji, proč se nahoře všichni občerstvují. Cesta nahoru po betonce je teda děsná. Jsem rád že jsem šel nahoru z té hezčí strany. Cestou dolů se ale hodně začínají ozývat mé rozedřené s otlačené nohy a tak to asi bude až do konce etapy. No dneska určitě. Cestou do Capartic tak vzpomínám, že mě takhle bolely vlastně vždycky v posledních dnech etapy, ale na to už sem zapomněl. V Caparticích si tak sundavám boty a dělám to tak už na každé druhé zastávce. 

Pokračuji nad Capartice odkud je fakt nádherný výhled na to co jsem ušel z vrcholu přes obrovitánskou zelenou louku. Po červené mířím za vesnici zpátky do lesa a v tom turisté zase zmizí. Touhle cestou už jde jen sem tam někdo. Mířím na Sádek a dále přes Haltravu k vrcholu Škarmanka, která je nejvyšším bodem právě hřebenu Haltrava.

Přesně tímto jménem jsem počastoval zlomený strom ve kterém vidím babu s pařáty, která to tu hlídá. Mohla by to být Škarmanka, proč ne.

Celý hřeben, kde to jde nahoru, dolu a dobrodružnými pěšinkami, které mám moc rád, se jde pralesovitým porostem. Cestu si ale příliš neužívám kvůli nohám. Energie mám dost, ale když bolí a pálí každý krok, tak to člověka udolá. Navíc dolů a po rovině jdu na můj vkus dost pomalu a to mě štve.

Další klesání a čeká mě poslední výšlap a to na…Starý Herštejn. Anoooo.

Vydrápu se nahoru a jdu obhlédnout dobytou zříceninu. A na věži má přístupnou zrekonstruovanou pěknou vyhlídku, vylezu na ní a přímo přede mnou v dáli se tyčí dvě věže Čerchova. Neskutečné. Já to dal. Nalevo pak můžu sledovat hřebeny a v podstatě cestu kterou jsem urazil. Krásný realtimový report na konec dne.

Teď už jen slézt a sestoupit k nocovišti, což má být pramen Radbuzy. Už ale asi dvě hodiny nemám signál a tak jdu podle toho, co si pamatuji, že bylo v mapách. Konkrétní místo ale jen odhaduju a vzhledem ke všem okolnostem už špačkuju, že jako nevím kde to je a že to je dál než mělo být. Nakonec utrmácen dorazím na místo Hotelu Radbuza, kterým je zdejší přístřešek. Jdu se napít od pramene a pak uvařit jídlo. Mezitím ale ještě hořící nohy strčím do potoka. Je to úleva alespoň na chvíli. Při večeři si ještě vylomím půlku zubu a tak bych tento den považoval za skončený. Napíšu poznámky a jdu bydlet. 

Tak jsem přežil! Večer jsem si dal do spacáku zlatou termofolii, aby alespoň izolovala teplo a zároveň mokrý spacák v nohách. V noci byla docela zima, tak jsem se budil častěji než obvykle, ale dalo se to vydržet. Ráno jsem vstal trochu později a začal sušit.

Slunko se ale pořád schovávalo za mraky a vykouklo vždy jen na chvilku, tak jsem doslova chytal každý paprsek jak Vlk vajíčka do košíku ve známé ruské digi hře. No moc to nešlo. Musím udělat nějaké nejmenší zlo a zároveň nejchytřejší řešení. Beru kraťasy a triko a skočím do totálně mokrých bot. Nejvíce se snažím vysušit větrovku, abych si ji hodil přes sebe a až na ni mokrý batoh, abych měl alespoň jednu vrstvu suchou. Podařilo se a zbytek prostě musím usušit cestou. 

Po včerejšku jsem si přeplánoval cestu na lehčí a přes dvě města bych se svezl. Je to komplikovanější cesta tou dopravou, ale to je v těchto končinách normální.

Jdu proto do Nýrska, které je 10km vzdáleno. Když vyrazím, tak pomalu slunko vylézá z mraků a to chci. Cesta je pohodová a všechno je po dešti tak krásně zelené, že to ani není pravda.

Cestou se zastavím na zřícenině hradu Pajrek. Času mám dost a ať taky něco vidím. Hezké místo se zajímavou historii měnících se majitelů a nájezdu Bavorů. Kousek vedle je vyhlídka s krásným pohledem na Nýrské jezero a tak se nechám unášet a suším se.

Poté sejdu dolů do Nýrska a hledám, kde si dám oběd. Místní to ví nejlíp, tak si nechám poradit a jdu do Autokempu. Dám si guláš a pivo na které mě po zprávách včera dělal chutě kamarád Zdeněk. Včera by v tom hrozném počasí bodlo více, ale tak si to dnes alespoň vynahradím. Mezitím si rozprostřu malou nenápadnou sušárnu na lavicích, slunce totiž pere hodně dobře a s takovou to bude suchý eins zwei. Alespoň mikinu, bundu a kalhoty, to nejdulezitejší se mi daří vysušit.

Po obědě peláším na vlak a…já nevím...to je hrozně dlouhá story. :)) Prostě se stane to, že vystoupím o zastávku dřív než mám, myslím si že to na další zastávku dojdu včas, ale nada. Nestíhám spoj, tak švihnu z batohem a jdu hledat jestli ještě něco z této úžasné nevím ...Janovic nad Úhlavou. Sobota, Velikonoce moc tomu nedávám.

Mám ale štěstí za 20 minut jede spoj přes Klatovy a Domažlice do České Kubice, kam chci. Hurá. Vyskočím, čapnu bágl a mastím na autobusák. Sjedu do Klatov kde čekám, suším a sám se smažím na slunci, ha díky. Po včerejšku tě rád vidím natolik, že jsem snad už spálenej. Z Klatov do Domažlic pře Kdyni je teda nááádherná cesta a v tomhle počasí. Prostě paseka…asi mělo být "pastva pro oči," ale mě v tom buse vytanulo slovo: paseka. Tak možná se to chytne. Haha. Takže absolutní paseka, ani se to nedá popsat. Kopečky zelené se stromy a lesy, něco tak malebného jsem dlouho neviděl. Pro někoho kýč, pro mě krásné pohlazení.

Dorazim do Domažlic k vlakáči a dám si pivo v nádražce. Při čekání mě přepadne nějaký Lotyš a chce si povídat, ačkoliv mám sluchátka a poslouchám novy Bomby o finále extraligy. No nic, dám mu prostor, Lotyše mám v hokeji rád a tak to je jedna z mála věcí co můžu říct. Ze sportu ale pak přejde k politice a vypadá to, že mu Putin úplně nevadí a já to nechápu...navíc už mi jede vlak. Zvláštní setkání. Tak popřeju pánovi ať se mu daří a jedu do Kubice.

Vystoupím u prvního bordelu na této trase a jdu zas do lesa a skrze pilu. Již se nacházím v Českém lese a nutno podotknout, že les se vskutku proměnil a je to fakt rozdíl od Šumavy. Připomíná mi spíše ten náš Středočeský.

Po cestě jsou tři přístřešky nedaleko od sebe a to je Jubilejní vrch, profláknutá Zelená bouda, jak se dozvídám později a Česká studánka. První by byl luxusní bejvák na přespání, ale risknu to ještě dál, alespoň zítra půjdu o to méně. Zelená je obsazená trempíkama, ke kterým by se asi dalo připojit, ale nakonec dojdu až na Studánku, kde nikdo není. Při večeři se tu mihnou místní, tak pokecáme o cestě a zas jdou. Zavolám dom, napíšu zápisky a jdu spát ve svitu modré elektrické svíčky, která tu plane na počest odemykače studánky.

Spánek v postýlce byl fajn. Poklidím, sbalím věci a jdu vrátit klíč do Cafébaru. Venku už prší jak bylo avizováno. A pršet má celý den. Dám si ranní kávu a rozloučím se. Vezmu to přes Infocentrum, kde si dám razítka, nálepky a koupím hezké pexeso na doma, což se později ukáže, že byla nejzbytečnější věc co jsem dnes udělal.

Vyrážím za město, kolem čerpací stanice která je pod střechou jak horská chata. Dost dobrý. První kopeček na rozehřátí a příjemný rozprašovač deště do tváře, takhle by to šlo. Vylezu na kopec kde je pomník Adolfa Kašpara, ilustrátora Babičky. S ilustracemi je zde i několik tabulí a je to pěkně udělané.

Pokračuji dál k Čertovu jezeru a začíná solidně lejt…a tak to má být až do konce dne…takhle by to nešlo :) Z předpovídaných 22mm srážek telefon píše 44mm, tak to nic moc :/ Na chvíli se schovám do přístřešku, ale nemá to cenu. Musím jít dál. Kazdým okamžikem jsem čím dál tím víc durch. Dneska to neustane, tak se musím co nejrychleji dostat do cíle.

Dneska je velký pátek a tak potkávám i dost turistů, které ani špatné počasí neodradilo. Na následující jezera jich míří opravdu desítky. Čertovo jezero kam přicházím je okouzlující a v atmosféře počasí děsivé a divoké. Moc se mi to líbí.

Dlouho se ale nikde dneska nezdržuji a po chvíli pokračuji hodně solidním krpálem nahoru, kde se přehoupnu přes okraj a jedu zase sjezdovkou dolů až k Černému jezeru, které je největší v ČR, pojmenované podle temné barvy vody.

Projdu kolem jezera do lesa a vyjdu na betonce, po které budu kráčet až do cíle. Turisté mi tu zmizeli a odteď jdu vesměs sám. Pršet nepřestává, jen se mění intenzita. Po pár kilometrech je dnešní poslední atrakce kterou je Bílá Strž, kde je vodopád. Sejdu k němu a udělám nějaké fotky snad už jen z povinnosti.

Vodopádů jsem v životě asi moc neviděl, ale kochání bude muset počkat na jindy. Jsem v tuto chvíli už totiž totálně promočenej a zmrzlej. Vodní sloupec nevydrželo žádné z mého vybavení. Prej nepromokavé boty a impregnace bundy, haha. Tomuhle se bránit zkrátka nedá, tohle jsou extrémní podmínky a já musím jít a rychle, protože tak se alespoň zahřeju. Cestou je ještě odbočka na Grosse Osser (vrchol Ostrý) , ale dneska je to už tak velkej voser a jít tam v tomhle počasí je naprosto zbytečné.

Takové podmínky útočí hlavně psychologicky a spousta lidí by se na to vyprdla a když má celej den lejt, tak zůstala doma, což je samozřejmě ta nejrozumnější varianta. Haha. 10 kilometrů do cíle a já jsem nalomen, jestli nezavolám do pensionu, kde jsme bydleli shodou okolností minulý víkend a neobjednám noc. Mám toho skoro dost. Ani ne tak fyzicky, jako že mám totál vše mokré a nevím co budu dělat až dojdu. Hlavně se už převléci do něčeho suchého. Koukám ale, že to je ještě dalších 10 km navíc a to asi nezvládnu...budu spát na předem naplánovaném místě na zemi. Myslím, že mám špičkové tempo a občas cestou ještě jde proti mě taky pár magorů co nemohli zůstat doma, s tím rozdílem, že oni pravděpodobně dnes povečeří v teplém penzionu.

Už jen posledních pár kilometrů, tak peláším, když v tom slyším zpívat ptáky. To znamená, že by už mohlo přestat, ne? Úplně takhle to nakonec nebylo, ale intenzita deště alespoň opadla natolik, že jim to přestalo vadit. Prima.

Dojdu do přístřešku v bývalé vesnici Zadní chaty a jdu se převléci. Naštěstí není taková zima a nemrznu za půl minuty, jak jsem předem očekával. To je záchrana. Mám v batohu asi tak tři věci, které jsou jakž takž suché…a spacák to není. To jsem úplně nezvládl. To mě štve nejvíc. Je tak napůl mokrý a to bude v noci sakra nepříjmné. No co se dá dělat, nějak se to musí zvládnout. To, že pexeso je taky na sračku asi nemusím zmiňovat :)) zřejmě šlo jako první. Zabalím se do spacáku a snažím se udělat teplo. Vařím si čaj a večeři píšu zápisky a lepím známky do deníku. Vzhledem k okolnostem přeplánuji zítřejší cestu na něco pohodovějšího, protože musím taky sušit a za dnešek si to asi zasloužím. Tak dobrou, snad ne tak mrazivou noc.

Probouzím se v 6 ráno po klidné noci kdy bylo hezky teplo, akorát foukal vítr. Dnes mířím do Železné Rudy, kde mám domluvené ubytování a chtěl bych tam dojít před šestou, abych se někde mohl kouknout na hokej. Tak pobalím věci a radši vyrazím dřív.

V 7 ráno u vstávajícího slunka už mažu dolu z Poledníku a cesta hezky utíká. A po levici jej pořád vidím, tak na něj občas mrknu jak se probouzí do sluníčka. Pak zahnu doleva a otočkou mířím k Prášilskému jezeru, což je jedno z pěti šumavských ledovcových jezer. Je tu krásný klid, tak posnídám a u toho jen tak čučím do vody.

Za chvilku procitnu a pokračuji dál. Slunce je schované za mraky a tak dělá příjemné prostředí pro pochod. Po pár kilometrech dorazím do Prášil. Je tu veřejná Botanická zahrada na dvoře a prý se jedná o nejvýše postavenou Botanickou v Čechách. Je tu také pomníček Josefa Váchala, který tu za tu krásu Šumavy evidentně dýchal. Zkouknu botanickou která je hezky kultivovaná, ale ještě toho moc vyrostlého není.

Mají tu i výběh s morčaty, který jsou dost vtipný, tak se s nimi poraduju a pak mířím do místní cukrárny na ranní kávu a Míša dort. Byl dobrý, ale moje Olinka nemusí mít strach - pořád dělá ten nejlepší na světě ona. Doplním tu vodu a pokračuji do kopce směrem k Formbergu a dále po Telegraph road pod sloupy vedení, stezkou Pašeraků na konci stáčím kolem Jezerního potoka k jezeru.

Cestou neodolám a musím se v něm osvěžit, protože sem trochu přehřátej a potok mi evokuje ten popis Šumavy, který se objevuje všude na poutačích a popiscích různých věcí a víte co? To osvěžení je přesně takové.

Dojdu až k jezeru Laka, které je nejmenší, nejmělčí a nejvýše položené Šumavské jezero. Fotím se tu a přichází zrovna šumavský Ranger a turistka se ptá na vlky. Tak čerstvá informace je asi 40 kusů ve smečkách a porazí ročně cca 400 kusů vysoké, takže je méně odstřelů a pomáhají s redukcí. Vlkům samotářům se pak na jídelníček dostal také bobr, který není úplně pohybově vybaven. V jezeru Laka je i tak po celém obvodu napadaná velká spousta přehryzaných stromů. Poobědvám protože je přesně poledne a potřebuji doplnit energii a pokračuji kolem jezera nahoru na červenou…dlooouhou červenou, která jde nejdřív do kopce pak rovně a nakonec klesá až k Železné Rudě. Je trochu monotónní ale jde se dobře. Po celou cestu všude kolem tečou potůčky a je tu ta Šumava dost živá.

Do Rudy přicházím ve 3 hodiny docela vyšťaven. Asi jsem nasadil moc velké tempo a nové boty hodně dřou na nohách. V Železné rudě také končí/začíná Národní park a přechází do CHKO.

Najdu cafébar rodičů kamarádky Lenky, kde si dám výbornou kávu a dort. Pokud budete někdy v Rudě, určitě nevynechejte Café Bar ve Dvojkách. Mají to tu skvělé a taky je tu parádní obsluha. Čekám na ubytování, které si zkrátím pivem a sem fakt rád, že sedím a odpočívám. V šest začíná hokej, tak mi byl doporučen Bowling bar ve stejném baráčku jako budu bydlet. Ideální. Pán co mě má ubytovat přiběhne asi v 5 a s tím že nemá čas mi všechno vysvětlí asi za minutu a zase prchne. Mám ale vše potřebné a tak si dám sprchu a jdu dolu na hokej. Dneska to je nabitý. Holky čtvrtfinále, chlapi přátelák s Rakouskem a finále Extraligy první zápas. Ten mě zajímá nejvíc, ale štamgasty se mi nepodaří přesvědčit, že prej jak je to teď OnePlay, tak je to celý zpřeházený. Chápu. Naštěstí mi to jede na mobilu tak koukám a je mi fajn. Až dohrají, tak sebou fláknu a už nevstanu jak sem unavenej. Kometa nakonec vyhrála v prodloužení po vyrovnaném utkání. Super, můžu jít spát. Hokej teď nějakou dobu neuvidím, tak sem rád, že sem si to dneska mohl užít.

16.4.2025 je den návratu na Stezku, přesně do místa kde jsem skončil loni a tím místem byla Modrava. To není na dojezd zcela šťastné místo a cesta tam bude dnes nejtěžší. 6 hodin cesty a několik přestupů. Vyrážím proto už ráno ať stihnu někam dojít. Autobus, metro na Smícháč a už jedu vlakem, kterej se ale docela hrabe, takže máme zpoždění. To se nám nepodaří dohnat a tak mi v Klatovech ujel navazující bus. Na další musím čekat hodinu a půl aby mě odvezl do Sušice a tam přesednout na bus do Modravy.

Když už sem chtěl pomalu žehrat nad svým osudem, zjevila se moje záchrana v podobě Zdeňka, se kterým jsme se potkali v kempu na Bítově před dvěma lety a strávili spolu večer. Byl tu nedaleko na výletě a měli jsme se potkat. Sedl jsem na bus který jede do Petrovic u Sušice a tam na mě Zdeněk počkal. Spolu jsme pak odjeli na Modravu a já jsem mu nesmírně vděčný, protože už tak dlouhou cestu mi zkrátil z osmi hodin asi na šest. Viděl jsem ho o to raději. Jeho cesta však mířila jinam, takže semnou nešel kousek, jak jsem prvně předpokládal. Dali jsme si alespoň pivko a pokecali o životě, co je nového. Už máme domluveno, že se zase na Stezce někde potkáme. Prima kámoš a díky za super pokec, jsem rád, že jsem tě zase viděl.

Poté jsme se rozloučili a já šel zatuhlé a nepřipravené svaly rozhýbat na trasu. Tak jsem zase v tom. Mám to 12 km do místa kde chci spát a vrážím, ať to stihnu do tmy.

Nutno podotknout, že je celý den počasí jak v létě a ani příjezdem na hory se to nezměnilo. Slunce tak příjemně pálí a první půlka cesty je příjemná. Cestou se zastavím na Tříjezerní Slati, kde se okruh projde po dřevěném mole. Není nijak velký, až mě to překvapilo. Chvílí se pozastavím a rozjímám. Je vážně krásně.

Pokračuji přes Javoří pilu a Tmavý potok a cesta začíná stoupat vzhůru. Na Polednik je to 400 metrů převýšení a to je na rozcvičku docela slušný.

Druhá půlka dnešní cesty tak jde už jen do kopce, ale naštěstí není tak strmý, jako spíš táhlý. Uprostřed kopce zjistím, že jdu nějakou zakázanou cestou, achjo. Nikde ani živáčka, tak jdu dál a snad mi to projde.

Po třech kilometrech se napojuji na legální cestu a to už jsem pod vrcholem Poledníku. Mrknu na něj z vyhlídky a pak mířím k němu. Tady dneska přespím. Jsou tu další dva stany, ale taky velká zastřešená část jako terasa. Zalomím to dneska pod ní. Dost tady na vrchu fouká, tak se musím pořádně zahrabat. Sním sendviče z domova, píšu zápisky a těším se až v půl 10 usnu a odpočinu si po celém dnu cestování.

Zvládl jsem to dneska lépe než jsem čekal a vzhledem k okolnostem plahočení se přes republiku, nízké počáteční fyzické formy a opět nezvykle těžký batoh, tak dobrý. Uvidíme co nás čeká zítra…

Do tohoto článku se pokusím vměstnat svůj feeling z posledních měsíců ohledně kapely Linkin Park. Nutno říci, že jsem jejich fanouškem již od založení a prvního alba v roce 2000, čili to nemusí být vždy objektivní. Album hodnotím asi po 20 přehráních a jistě se názor bude časem měnit. Pokud chcete přistoupit přímo k „recenzi“ sjeďte o trochu níže.

Začít odchodem zpěváka Chestera je složité, protože byl ranou pro celý hudební svět. Jistojistě odešel jeden z nejlepších hlasů, který jsme měli možnost slyšet a s ním odešel i hlas jedné generace. Sám jsem nevěděl, zdali by měli Linkin Park pokračovat bez něj a tak jsem se ve smutku rád připojil do vakua, ve kterém skoro vše ohledně kapely utichlo. Nechat prostor na léčení bylo více než přijatelné a vlastně jsem nic neočekával. Pokud se něco má stát, tak se to stane. Společně s Mikem jsem si na Post Traumatic tour naposledy zazpíval živě LP písničky a odešel do meziprostoru.

O pár let později se objevovaly zprávy, že se členové skupiny schází, což nastartovalo uvažování, že ještě není konec a třeba až čas uzraje, se kluci vrátí. V jaké sestavě a s jakým pojetím je ve hvězdách. Uplynulo dalších pár let a na jaře tohoto roku prosákly informace, že Linkin Park bookují festivaly a eventy na příští léto. Srdce se sevřelo v očekávání a bral jsem to jako hotovou věc, že nás čeká návrat. V Srpnu se pak objevil magický odpočet, který jsme později pochopili všichni. From zero. Od nuly. Znovu.

Mocným zábleskem svislého laseru v noci z 5. na 6. září odstartoval livestream comeback koncertu a s velkým očekáváním jsme sledovali, co se bude dít. Hned na úvod nám byl naservírován nový singl The Emptiness Machine, do kterého se v polovině připojila Emily Armstrong a rozmetala veškeré teorie o tom, kdo by měl Chestera v roli lead vocalu nahradit. Sám jsem se při první show ptal sám sebe, zdali se mi nový hlas líbí, ale byl jsem zároveň poměrně rychle namotán. Jak zazníval jeden známý hit za druhým, tak tím více bylo jasné, že to byla sázka na správnou kartu. Zároveň bylo skvělé vidět tu obrovskou radost a hlad, se kterým kapela toto i další vystoupení hrála, a kterým se jí podařilo nakazit valnou většinu fanoušků.

Odstavec pro odmítače: angažování Emily Armstrong není neúcta k Chesterovi, je to prostě další kapitola a vývoj Linkin Park, který se rozhodně nestal ze dne na den a takovýto návrat si musel vyžádat notnou dávku odvahy a sázky na případné nepřijetí. Stovky známých kapel ale vyměnili zpěváka, nebo jim odešel a fungují dále. Jasně že kapela už nikdy nebude znít jako dřív a nikdo Chestera nenahradí, ale ten kdo si myslel že to tak bude, je blázen. Chester tu už není a nikdy nebude, proto to už nikdy nebude jako dřív, je potřeba se s tím smířit a přijmout změny, nebo od toho jít pryč.

To, že většina fanoušků i kritiků to vidí stejně, je vidět na masivním úspěchu, který se opět dostavil a někteří píší o návratu desetiletí. Nutno říci, že Mike a jeho tým jsou géniové v tom, jak je celý návrat pojatý a zaslouží absolutorium. Comeback koncert, nový singl, turné po všech kontinentech, grafika, stage design, styl vypouštění dalších singlů, hymna k jednomu z největších eventů na světě. Vše je podchycené a neskutečně dobře a funkčně naplánované. To může být vážně lekcí pro všechny kapely. Hype je obrovský, a to co dřímalo v každém fanouškovi LP bylo opět uvedeno v život. Jsem za celý návrat neskutečně rád a celý proces návratu jsem si ohromně užíval a hltal všechny novinky, které se každý den objevovaly. Nyní máme v přehrávači nové album a před sebou celosvětové turné, které odpálí novou kapitolu v historii této kapely. Linkin Park žije!

Album FROM ZERO

To nejdůležitější zjištění po poslechu celé desky je fakt, že Linkin Park zvukově nikam neodešli. Vrací se ke starým zvykům a přinášejí i moderní postupy a zvuky, stále však ve svém nezaměnitelném stylu, který nehraje žádná jiná skupina a zůstávají rozpoznatelní. From Zero jako by přinášelo průřez etapami zvuku LP napříč historií, s tím že se možná nejvíce ze všech alb přiblížilo kapelním začátkům, což je asi největší páka, která může na fanoušky platit. Zároveň mají nový zvuk a mohou se stát oblíbení u generace, která název Linkin Park nyní slyší poprvé.

Texty sice spolu-napsalo několik velkých kapacit v tomto oboru, ale pod dohledem skupiny se stále lyricky drží ve svých kolejích. Půlhodinová stopáž alba se může zdát krátká, avšak vzhledem ke comebacku skupiny, je takováto svižná facka, při které posluchač nemá příliš čas se zamýšlet, zdali měl návrat smysl nebo ne, asi lepší možností, než plytká rozvleklá deska, při které by tyto myšlenky mohly přicházet. Album tak lze uchopit i jako půlhodinovou meditaci vymítání mozku, kde se můžeme nechat unášet jak klasickým soundem, tak novým řízným hlasem a nespoutaným řevem. Stejně jako si dovedu představit, že někým projde jako jedno z mnoha nevýrazných alb této doby, tak v jiném zanechá hluboké rýhy. Co ale neprojde bez povšimnutí jsou silné singly, které křičí, že Linkin Park jsou zpět! Z mého aktuálního pohledu tu asi chybí jedna pomalejší písnička, aby můj zážitek z desky byl komplexní.

Číselnému hodnocení se vyhnu, ale deska se mi moc líbí, naplnila má očekávání a svou náladou, soundem a návratem k syrovým věcem se bude v mém playeru otáčet dlouho. Završila krásné období návratu, ve kterém nás každým krokem kapela překvapovala. Ten návrat smysl má a vokální sázka na Emily Armstrong se dle mého názoru vyplatila, protože takovouto pilu jsme hodně dlouho neslyšeli.

SONG By SONG

Intro – Hej, From Zero má dvojí význam

The Emptiness Machine - Skvěle vybraná věc na první singl, která šlape a dá se poslouchat stále dokola. Geniální pro každou příležitost a časem se může stát otravnou v tom nejlepším slova smyslu. Skladba je svěží se všemi náležitostmi, které máme na LP rádi. Mike ji napsal sám a vložil do ní samou esenci Linkin Park.

Cut the Bridge – Svižná věc, ve které se mísí hned několik poloh a má zpěvný refrén, který může na koncertech fungovat. Sám tuhle pecku ještě nechám uzrát, mám z ní rozporuplné pocity a úplně mě nechytla, ale počítám, že se to může časem změnit.

Heavy is the Crown - Nejmonstróznější hymna celého alba. Již klasický Linkin Park vzorec největších hitů s úderným refrénem a finálovým řevem, ze kterého jde mráz po zádech. Těžká váha.

Over each Other – Mocné škopky a jemnější hlasové pojetí, ve kterém je slyšet, že Emily vyniká i v klidnějších poslechovějších vodách. Silný a naléhavý text, který v jejím pojetí nabírá na důležitosti. Pro někoho zbytečný nevýrazný cajdák, ale ty jsem měl i v minulosti od LP hodně rád.

Casualty – aaaaaaaa nebudu tvou obětíííí, aaaaaaaa je to jen otázka času aaaaaaaa, než tě tahle skladba aaaaaaaaaa vystřelí z pantoflííííí. Punkové pojetí, trashové vokály a Mike řve ve sloce, to jsme tu ještě neměli. Největší mayhem na albu, do kterého se rádi zapojíte. Brutální.

Overflow – Chtělo by se napsat, že jde o lehké vydechnutí na albu, ale depresivní text a hutná atmosféra písně z ní dělá entitu plížící se Vám po kůži. O téhle poloze LP také víme že ji umí. Nejexperimentálnější skladba na desce a jednoznačný výlet do časů alba A Thousand Suns.

Two Faced – Rozverný a zábavný crazy song vystavěný na pevných LP základech umocněný naprosto skvělým a ztřeštěným videoklipem. Patentovaný vzorec songů One Step Closer, nebo Lies, Greed, Misery funguje dokonale a tradiční finální řev při kterém nám budou vlát vlasy zvládá Emily na jedničku. Nejzábavnější věc na albu. That´s what it is.

Stained – Pro změnu popový refrén, ve kterém bychom klidně hledali jakoukoliv jinou zpěvačku, která má podobných nápěvů plné album. Emily konce trochu zařezává, což ji od tuctové písně alespoň trochu oddálí. Na druhou stranu nechává svůj hlas v celé své šíři rozeznít nejvíc na celém albu. Skladba neurazí, nenadchne a k celku alba se mi hodí asi nejméně.

IGYEIH – Just a devil with a god complex. Až na lehkou střídačku řádků ve sloce tato rocková pecka patří Emily a uslyšíme ji v rozmanité poloze ve které ale nepřestává řvát a vše se prolíná a graduje v poslední rázné ujištění, že „odteď už nás nepotřebuje“. Slušná nakládačka.

Vstávání v 5 je trochu vysvobození, protože je dost frišno a to hlavně díky větru a nočnímu dešti. Za 6 hodin mi to jede domů a ještě bych se rozhlédl po té slavné Modravě. Už na začátku etapy jsem si slíbil steak až tam dojdu, ale jelikož jsem se rozhodl jet domu dříve, tak v tu dobu ještě vařit nikde nebudou. Škoda no, tak třeba příště.

Vyrážím s čelovkou do tmy, deštíku se sněhem a větru. Zvolil jsem vzhledem k odjezdu i trochu kratší trasu a minu možná to nejhezčí co dnes mohlo být a to jsou slatě před Modravou, takže taky příště. Jde se docela dobře a delší odpočinek mezi pochody je znát, přijde mi, že mám více sil. Dnešní cesta bude pouze smrkovým lesem, který je však hodně plný a krásně zelený. Což uvidím až tak za hodinu. Nyní jsou to černé siluety zahalené do těžké mlhy, kterou valí silný vítr a odhalují se souměrně s tím, jak se jim blížím.

Po menším výstupu jsem na rozcestí k blízkému pramenu Vltavy, kam se samozřejmě zajdu podívat. Cestou si zpívám píseň z televizního pořadu o pramenech řek, který běžel na České televizi. “Půjdem zpět k pramenům. K vodě a kamenům, k vodě a pramenům. Zpět k pramenům.” Po půl kilometru jsem tam a pramen je díra v zemi, ke které vede dřevěná lávka. Pohoda, ale na turistické známce co jsem si včera koupil, stálo, že skutečný pramen je ještě někde trochu jinde. No a pak se v tom vyznejte.

Začíná pršet hustěji, tak si beru nepromokavé kalhoty a mašíruju dál. Jeden delší výstup na Černou horu, při kterém zdolávám i kilometr sněhové cesty.

Pravděpodobně zbytky běžkařské štráse. Pak už jen pár kilometrů mířících do údolí stejným smrkovým lesem dýchajícím svěžestí. Když sejdu dolů, přes dřevěný most přejdu Modravský potok a pak jdu zbývající dva kilometry v jeho doprovodu. Krása.

Aaaah, odpočinkový den. Dnes je přede mnou jen 15km, takže si trochu přispím a mám pomalejší ráno. Pokecáme ještě s partičkou z večera a vyrážím až po desáté. Dnešní den mám za odměnu a žádné brutální stoupání mě nečeká. Pár táhlejších výstupů je jistotou, ale jde o kopce, žádné velké vrcholy. Navíc krásným lesem, který lemují balvany pokryté mechem a všudypřítomné padlé stromy. Les se pak vždy vykousne malebným paloukem, který s výše jmenovaným dokáže vytvořit tajuplná a mystická prostředí.

Přicházím na rozcestí, které má stejnou atmosféru a dýchne tu historie a pomíjivost časů. Horní Světlé hory byla osada o 95 domech, což je solidní a ze kterých zde zůstaly jen základy. Po vzniku hraničního pásma byly, stejně jako mnohé další, srovnány se zemí. Co tu ještě připomíná stavbu, jsou rozvaliny tehdejší školy, která měla i patro.

Jakoby na památku, by se mohlo zdát, kolem školy kvete fialovo-modře celá spousta Plicníků. Proti svahu se pak všude kolem zařezávají kamenné zídky. V podstatě nic k vidění, ale úžasné. “To jsou paradoxy, pane Vaněk…” jak by řekl sládek z Audience. Chvilku tu spočinu a zamýšlím se, poté pokračuji dál.

O pár kilometrů dál je to podobný příběh u vesnice Žďárek, kde lidé prakticky neměli co dělat a museli se uživit, navzdory půdě chudé na minerály, což ztěžovalo chov dobytka. Někomu se zde přeci jen dařilo a byl to Emil Habelsberg, který vyráběl limonády a jeho rodina provozující hospodu a obchod. 

Do třetice pak procházím Knížecími pláněmi, kde zbyly pouze základy kostela a hřbitov. Schwarzenbergové zde povolili dřevorubeckou osadu, kde každý nově příchozí musel na vlastní náklady vykácet přidělený prostor, kde měl stát jeho dům. Zároveň se zavazovali k 16 dnům roboty za rok i k pokácení určitého množství dřeva za stanovenou mzdu. Z těchto povinností se vyvázali až v roce 1913. U kostela je zvláštní erb, kde jedním z výjevů je havran, který klove oko trpící hlavě. Musím se podívat co to znamená. 

Pokračující příjemnou cestou dojdu až do Bučiny, kde budu spát. Penzion na Alpské vyhlídce má otevřeno a při cestě k němu, můžu pozorovat rekonstrukci pásu železné opony.

Času mám dost a stihl jsem to předtím, než začalo pršet, tak si dám jídlo a k tomu pivečko. Venku začíná slota a déšť se sněhem, tak tu zvostanu skoro až do zavíračky, abych v tom strávil co nejméně času. Pak už je čas, doplním vodu a sunu se k nocovišti, všechno je mokré, tak jsem hodně rád, že je naproti přístřešek a nemusím stavět stan. Fouká tu jak blázen a jsou 2 stupně, pocitově mínus 2. To bude noc. Rychle to rozbalím a sebe zabalím. Abych zítra nemusel přijet domů až večer, budu vstávat už v 5 a pojedu dřívějším autobusem z Modravy. Snad tu na Kvildě nezmrznu, ale je to challenge. To dám. 

Plecháčku jeden, však já na tebe vyzraju. Doteď jsi to nevěděl, ale dole jsem nabral síly a teď ti vpadnu do zad jinou cestou, než sis myslel. Vydávám se po naučné stezce, která vede až k vrcholu. Jsou to sice opět schody z kamenů, ale stokrát schůdnější než včerejší cesta. Plny sil se tak drápu na vrchol a jde to, cestou doplním vodu u studánky a zanedlouho jsem u vyhlídky Lipno, kde mám Plešné jezero jako na dlani.

Také tu stojí monumentální pomník jednoho z největších milovníků, Stiflera. Jestli jsem to jméno popletl, tak se omlouvám. (Adalbert Stifter, šumavský básník)

Cesta pak pokračuje obdobně jako včera, přes nevyzpytatelný sníh. Jde to ale lépe a tolik se tu nepropadá. Za chvíli už jsem na na vrcholu a znamenitě si zařvu, že jsem to dokázal. Vydrápu se i ke kříži, stojícímu na balvanech a dám si vítězné foto. Trochu tady fouká :)) Hoře zdar! Jsou tu schovaná i pěkná razítka, ale jsou vyschlá, nebo spíše mokrá. Škoda. 

Odfrknu si a pokračuji po hřebenu přes Rakouskou louku a Hufberg na Trojmezí, kde se střetávají tři republiky. Cestou se stále prodírám sněhem, tak je cesta pomalejší. Potom vrchol Trojmezná a dolů opět kamzíkovskou trasou na Třístoličník, kde si vzpomenu na svoje rána. Haha. Je neděle a je tu dost lidí, kteří jdou opačným směrem. Pak už jen vyběhnu strmou asfaltkou k vrcholu a jsem tu. Jdu se podívat na vyhlídku, ale je dost zataženo. V místní hospodě se občerstvím gulášovkou ale je tam hrozný teplo, což mě unavuje, tak musím rychle vypadnout. Teď už budu kus jen scházet. Protože je na mojí trase kvůli Tetřívkovi uzavírka úseku asi 2 km, tak budu muset jít asi 15 km Německem, ale tak alespoň uvidím Šumavu i z druhé strany. Asi 2 km dolů je slézání opět mokré a výživné. Když se dostanu níže, tak cesta je již pevná. Super.

V Německu se daleko častěji dívám na mapu. V “rajchu” sice mají trávu zelenější, ale co se týká značení jim nevěřím a dělám dobře. Značky nejsou moc viditelné a rozdělení na barvy neexistuje. Les je tu ale moc hezký, až dojdu k jezírku z chatičkou Kreuzbachkrause, které se jmenuje po říčce, která tu protéká. Na chvíli tu spočinu a kochám se tou nádherou, která mi připomíná Vysočinu.

Pokračuji dále národním parkem kolem vodopádů, které jsou spíše kaskádou a navíc tu jsou zrovna lidi, tak ani nic nefotím. To spíše údolí, které tu vzniklo sesuvem půdy. Po dalších 2km vycházím z parku a po betonce mířim do Haidmuhle, což je menší městečko a hned je vidět, že rozhodně nejsme v Čechách. Každý barák velký jako penzion a vycizelovaný stejně, jako auta stojící před nimi. Ty němci prostě umí. Občas se pozdravím s místními a capu po asfaltu, a ozývají se mé mokré boty, které vydávají zvuk, jako bych v nich měl žáby.

Cesta je monotóní a úmorná. Následuje Theresienreuth, Auerbergsreuth a Bischofsreuth do kterého vede hóóódně strmý kopec. Proběhnu městem a už je to jen asi 3km, než zatočím na lesní cestu.

Tady už se příjemnější cestou dostávám až k hraničnímu přechodu Strážný a šup zpět do Čech. Když se nad tím tak zamýšlím, tak hraniční přechody jsou hrozně škaredá místa, navíc se zvláštní atmosférou. Udělám si tu menší nákup ve Free shopu a už je to jen 3km do nocoviště. Když sejdu z té šílené silnice, dostávám se okamžitě do krásné části lesa, kterou bych tu hned takhle nečekal a v klesajícím slunci nabízí nádherné pohledy.

Útulné zelené uličky ze stromů, borůvčí, či z balvanů obalených mechem. Poslední menší výstup a už jsem v nocovišti, kde bojuji se stanem, respektive se zatlučením kolíků, které do kamenitého podloží jsou jen velmi obtížně, spíše nejdou. Tak je to takové provizorní. Nesmí foukat a nesmí pršet. Jinak to vydrží. Připojuji se k milé partičce, která tu také nocuje. Pokecáme, uvařím si jídlo a jdu spát pod nebem plným hvězd.