Kdybyste si náhodou nevšimli, tak jsem dobrej!
“Máte štěstí, že jdu zrovna kolem! Říkají, že jsem odborník.” Kdo by neznal legendární hlášku z filmu Slavnosti sněženek. A kdo by něco podobného alespoň někdy nezaslechl ve svém okolí - v práci, u sousedů, kdekoliv...
Samozřejmě klasickou průpovídku o štestí, cestě kolem, a odborníkovi uslyšíme spíš v legraci. Existují ale i lepší hlášky: “Já jsem seniorní manažer, tohle je pod mojí rozlišovací schopnost.” “Já jsem skvěle placený programátor. Nebudu se tady patlat s HTML.” Nebo moje oblíbená: “Vydělávám spoustu peněz, já si to můžu dovolit.”
“Jedny digitálky, ty nulo”
Na VŠ jsem si přivydělával tvorbou webovek pro jedno z lepších hodinářství v Pařížské ulici. Postupně jsem se s personálem zkamarádil, takže mi občas říkali příhody z prodeje. Zajímavé bylo, že většinou se k prodavačům nejhůř chovali zákazníci, kteří si horko těžko našetřili na některé z levnějších hodinek, které v obchodě měli. Naopak mnozí z těch, kteří si hodinky v tomto obchodu kupovali pravidelně, byli skromní a chovali se k prodavačům velmi slušně.
Rozhodně si nemyslím, že bohatý člověk je automaticky slušný člověk. To je blbost a asi každého napadne spousta bohatých lidí, kteří se chovají naprosto příšerně. V podstatě to s penězmi vůbec nesouvisí. Není to ani o postavení. S některými vysoce postavenými managery, které jsem poznal, bych nešel na pivo, ani kdyby mi za to platili.
Dá se to tedy nějak kvantifikovat? Není přeci automaticky špatné o sobě říct, že něco umím. Problém nastává, když slova nekorelují s činy. Když někdo tvrdí, že je seniorní manager a přitom nemá tušení, co se mu děje v teamu. Když někdo neustále opakuje, co všechno si může dovolit, ale reálně si může dovolit co každý druhý - dovolenou, hypotéku a lepší auto. Když se někdo neustále cukruje se svou druhou polovičkou, vzduchem lítají oslovení zlatíčko, miláčku, lásko mého života, ale kdyby o nich natočili film, jmenoval by se Válka Roseových.
Nejbohatší člověk, kterého znám, o penězích prakticky nemluví. A když už něco zmíní, není to chlubení. Prostě to do toho rozhovoru padne. Nejchytřejší lidé, se kterými jsem pracoval, o sobě nikdy neřekli, jak jsou dobří manageři, vývojáři, výzkumníci. Nemuseli - jejich chytrost byla vidět z toho co dělají, jak jednají, jak se chovají k ostatním. Neustále. V každém okamžiku.
Jak moc ses pochválil? Dej mi číslo.
Blbý je, že tohle nejde kvantifikovat. Nelze dát návod, tohle ještě říct můžeš, tohle už bude znít blbě. Co bude u někoho znít normálně, bude u někoho jiného působit lacině a falešně. Nejlepší tak je být sám sebou, na nic si nehrát a nechat ostatní, ať si udělají názor sami.
Protože to, jestli jste odborník, jim nemusíte říkat. Oni to tak nějak poznají sami:)
