#basnicky

,,Co to má být, co to je za díru?

Je tohle konec?

Neslyším zvonec!

Snad takhle vypadá začátek papíru?

Kde to jsem a kdo jsi ty?!”

,,Zavři pusu, nech mluvit pocity,

Když všichni ostatní selhali,

Vždy jsme se znovu setkali,

Pod vrstvou pavučin, tam v rohu police,

Vždy čekám na dně sklenice,

Když každý lok chutná trpce,

V posledním střepu tvého srdce.

Když z cesty sejdeš,

Ztratíš Ji,

Mne zase najdeš,

Chybím ti?!”

“No a měla bys mi chybět?

Já vážně nevím, měl bych se stydět?”

,,Proč se tak hloupě ptáš?!

Tak moc dlouho mě znáš!

Záříš, když trpíš, jak jsi kdysi dávno psal,

Jsem stín všech tvých lásek, kterých jsi se vzdal,

Nemám je ráda,

Já nejsem zvána,

Jsem s tebou sama,

Drásám ti záda,

Tesám tvou mysl,

Brousím ti myšlenku,

Tvaru dám smysl,

Hledám ti milenku.”

,,Hmm, vzpomínám marně,

Stále tě vidím poněkud matně.”

“Pod pláštěm z cárů temné noci,

Jsem příchod svěží ranní rosy,

Společník cestou do Mordoru,

Metamorfóza ve tvém kokonu.

Jsem krása tvého šílenství,

Vždy čerpám ze tvé bolesti,

Díky mně píšeš poselství,

Teď znovu musíme osudy proplésti.

Jsem lano ve větru,

Tak šplhej ke světlu,

A až ho uvidíš,

Zase mne opustíš. “

,,Ty jsi má ztracená múza!

Čeká nás cesta, to bude hrůza! “

Netúžim, nemyslím, zabúdam na teba

Moju dušičku to robí šťastnou

Žijeme v zlatých klietkach

našich vlastných hláv.

Spieva nám v nich

zlatý kolibrík.

Bojíme sa svojich myšlienok

a samých seba.

Byť sám so sebou

je ťažké.

Občas neprekonateľné.

Bolí nás úprimnosť,

po ktorej všetci

tak veľmi bažíme.

Bojíme sa vlastných tieňov,

naháňajú nás a strašia.

Sú nimi myšlienky

a podvedomie.

Vedome si narúšame pokoj

vo vlastnom tele

a hlave.

V snahe stať sa samým sebou

sme persóny,

ktoré sú nám cudzie.

Vo vlastnom tele nosíme

cudzincov, kŕmime duše,

ktoré sú neznáme,

sú nepoznané.

Veľmi ťažko sa nám oddeľuje ego.

Lúčime sa s realitou

a nahrádzame ju dopamínom.

Skrývame v sebe tajomstvá,

ktoré nás robia samým sebou.

Bojujeme so svojimi démonmi

bojujeme s vlastnou hlavou

a telom.

Zhmotnený strach,

bunky nasiaknuté predsudkami

tvoria náš svet,

život a jeho cestu.

Vyžierame sa vzájomne

do poslednej molekuly.

Sme zvieratá, netvory,

ktoré živí nenávisť a zlo.

Sme deti zla.

Nesnažíme sa byť iní.

Nenazeráme na svet

cez ružové okuliare.

Byť dobrý je príliš náročné.

Hľadáme si najľahšiu cestu

úniku, ktorá plodí ďalšie

zlomené duše.

Dajme si šancu.

Unikajme vyšliapaným chodníčkom.

Rozbehnime sa tŕnitou cestou.

Na jej konci nájdeme

záhradu plnú kvetov.

Nádej je zhmotnená

v každom údere tvojho srdca.

Nakŕmime sa slastným nektárom.

Poznanie kŕmi našu túžbu,

v ktorej telá kvitnú.

Nechajme sa opeľovať včelami.

Nech prenášajú peľ ľudskosti

z jedného na druhého.

Neprovokujme ich žihadlá,

nechajme vztýčiť ich tykadlá.

Ukážme poznanie seba samých,

cez vzájomné dotyky

Pomalý tanec ve tmě,

Do ucha šeptáš mi veď mě,

Noc je tvá i moje,

Tma uvnitř mého pokoje,

Kryje mé zpocené čelo,

Ať neony leští tvé tělo,

Pocit mi nestačí,

Musím to vidět,

Snad tě to neplaší,

Nesmíš se stydět,

Cítíš to napětí?

Jsem v tobě v zápětí,

O zdi se tříští melodie,

Je z mé oblíbené trilogie,

XO XO XO,

Jsem bez pout,

Ale ty jsi spoutaná,

Přesto tak nadaná,

Já přidávám a ty křičíš,

Krásně se hýbeš, krásně se blyštíš,

Dovnitř a ven, dovnitř a ven,

Není to sen, teď nechci den,

Snad není to moc,

Já chci jen noc.

Pro všechny těsně poražené,

Pro všechny zlomené, ale nezkrocené,

Pro všechny tíhou zdrcené,

Do neznámých zítřků vhozené,

Tak moc dobře to znám,

Nejsi sama, nejsi sám.

Ten sen, tak úchvatný,

Větrem je odvátý,

Tak moc dobře to znám,

Nejsi sama, nejsi sám.

Bolest v očích tak zřejmá,

Den co den stále stejná,

Tak moc dobře ji znám,

Nejsi sama, nejsi sám.

Písek v puse,

Krev v nose,

Tak moc dobře to znám,

Nejsi sama, nejsi sám.

Svoboda placená v samotě,

Stín skrytý v temnotě,

Kéž by tu byla máma,

Nejsi sám, nejsi sama.

V řetězech chycení moderní bídníci,

V galerii bazénů myšlenky topící,

Tak kolik by ta svoboda stála?

Nejsi sám, nejsi sama.

Zlámaná křidélka vložená do snáře,

Znavená ramena uvnitř zdí žaláře,

Tak moc dobře to znám,

To jsem totiž já sám.

Jsem jako ty, i možná trochu jiný,

Nemohu spát, běžím a jsem čilý,

Na cestách pozoruju hvězdy,

Mám, co si vysním, jsem malý Gatsby,

Pláž i sníh,

Pláč i smích,

Plním svou nádobu, těším se z maličkostí,

Potichu naslouchám, dorůstám k velikosti,

Když v noci přijde, stahuju opasek,

Jen málo z vás zná mé já bez masek,

Když spadne košile i plášť,

Tělo, mysl a duch zvlášť,

Řekni mi, stále miluješ, co vidíš?

Je tu snad něco, co říct se stydíš?

Je to jen láska povrchní?

Jsem to jen já, když jiní jsou dostupní?

Jen málo z vás to ví,

V čem má podstata tkví,

Že pro lásku bych umíral,

A že mě jednou jistě zabije,

Nerad bych prázdný byt sám zhasínal,

Až vášeň zmizí a cit pomine.

CÍtím ve vzduchu jedovatý opar,

Asi se chci nechat otrávit,

Tak prosím uber, malinko zpomal,

Nechám se popálit,

Po malých doušcích a skocích,

Topím se v petrolejových očích,

Hlava už velí k ústupu,

Plán mám jen k pádovému postupu,

Teď mému srdci nevel!

Cítím tu bolest jak Abel,

A až mnou prostupí,

Jen čas ji otupí.