22. 5. 2026 Budím se zmlácená kovovou tyčí s pocitem, že mi hoří kosti zevnitř. Pálí mě svaly, v krku, někdo mi zahákl ramínko za trapézy a tahá, chce mě pověsit zpátky do skříně, tělo na mě křičí, něco mi říká, ale já mu nerozumím, ještě neumím jazyk štítný žlázy, ještě jsem nepochopila, s čím vším dalším budu bojovat bez pomoci doktorů a svýho okolí. Už znám ten proces z jiných soustav, ale bolí mě hluboko v dřeních absolvovat ho znovu a znovu a znovu a nedokázat už věřit, že tohle je naposledy. (A jak bych vůbec mohla? Celej můj život je důkaz opaku.)
Jsem sama v děsivým světě nových symptomů, který můžou znamenat smrt, a filmy a seriály mi servírujou vizi jinýho přístupu k utrpení, než s jakou se setkávám v praxi.
Každej umíráme sám. Koupit květiny sama nebylo nikdy rozhodnutí z vlastní vůle, ale vynucený samostatnosti.
Dneska MR mozku k vyloučení autoimunitní encefalitidy, která může stát za mojí novou narkolepsií prvního typu. Těžko se mi zvedá z postele, abych si změřila tlak, najedla se včas a stihla v patnáctiminutových intervalech napolykat svých 8 ranních prášků, zatímco se budu snažit rozhýbat při fyzioterapii a vyplňovat symptomy do Bearable aplikace. Diagnóza bipolárky při mojí současný smíšený epizodě už nade mnou visí jako Damoklův meč několik týdnů.
Nevím, jak to zpracovat. Ale v mailu visí majitelovy urgence nedoplatku vody a odtikávaj dny do konce podpůrčí doby a já musím tlačit na prázdný rezervoáry adrenalinu. Nařízenej klid na lůžku je nedosažitelná fikce.
