EMPTY ENTITY

Kde to jsem?

Snad zas sním?

Je tu tma a chlad.

Necítím žádnou bolest ani těžkost.

Jak bych taky mohl. Ani já tu fyzicky opravdu nejsem.

Nevidím své ruce. Necítím svůj vlastní dech. Pouze plynu.

Snažím se proplouvat řekou mlhoviny.

Je to ale opravdu mlhovina? I já sám jsem pouhý přízrak.

Nechávám se unášet tím proudem a v mysli se mi vyjevují obrazy a tváře.

Možná to jsou vzpomínky. Možná jiné zbloudilé duše.

Můj vesmír se pomalu, ale jistě začíná propojoval s vesmíry druhých.

Něco je však špatně. Něco mě sleduje a začíná pronásledovat.

Snažím se utíkat, ale nejsem dost rychlý.

Dohání mě to a pohlcuje. Naše stíny se prolnuly v jeden.

Na moment se všechny mé pocity zmrazili.

Vznáším se vzhůru a mé tělo znovu získává lidskou podobu.

Pomalu a jistě opouštím tento prostor.

Tu nekonečnou prázdnotu, která se znenadání začíná přelévat do světla.

Už mohu otevřít oči, probouzím se tam, kde den předtím.

Na tom samém dně, v té stejné hlubině.

Všechno však stejné není. Jiný jsem já!

Mám pocit, jak kdybych se probouzel z agonie.

Zlehka otevírám oči. Zatím jen tak trochu a pozvolna.

Slunce mě bičuje svými paprsky do očí.

Nevadí mi to. Tak dlouho jsem ho nespatřil!

Užívám si to. V té měsíční krajině by o něj jeden nezavadil.

Je tak vysoko a já tak hluboko.

Bolí mě celé tělo. Je ztuhlé a pomlácené.

Snažím si vzpomenout, jak jsem se tu ocitl.

Asi jsem musel spadnout, jak bych se tu jinak ocitl?

Pomáhám si rukami a snažím se posadit.

Teď už aspoň sedím. Rozhlížím se kolem sebe.

Vidím jen prach a kosti. Nejsem tedy první.

Ti druzí takové štěstí neměli.

Nejspíš nepřežili ten pád.

Nebo nedokázali posbírat zbytek sil a vstát.

Potřebuji se, dostat z tohoto místa.

Dříve než se opět setmí.

Cesta bude dlouhá.

Musím vsát a jít.

Vnímám, že se rána na povrchu začíná hojit,

ale co je horší, střepy zůstaly pod kůží a když se rána zacelí,

ony stále tu zůstanou. Možná už napořád.

Zasekl jsem se v časoprostoru. Ve smyčce, ze které není úniku.

Stále dokola se mi promítají ty stejné myšlenky a analyzuji pocity.

Vše špatné přebíjí něco dobré. Snažím se dopracovat k výsledku.

Není tu. Jen spousty otázek, na které nejsou odpovědi.

Je těžké přijmout realitu toho, že bytost, jenž milujete

a očividně i ona stále něco uvnitř chová je přesvědčená,

že to je správné rozhodnutí.

Je správné, abychom si způsobovali takovou bolest?

Je správné toto vše zahodit snad kvůli kariéře?

Nebo pro dobro toho druhého?

Jak si tím může být, tak jistá?

Všechen smysl mého bytí se zúžil na ty nejprimitivnější potřeby.

Nevím už co očekávám. Snad jen náznak života a mít víru v lepší zítřky.

Stále více si uvědomuji, jaký jsem byl špatný přítel a sobec.

Bral jsem si lásky víc, než jsem mohl vrátit zpátky.

Chtěl bych se posunout v čase.

Znovu to vše prožít, tu krásu i bolest.

Je snad nějaká šance?

Chybím jí snad také?

Připadám si, jak kdybych uvíznul uprostřed vesmíru naprosto sám.

Lidé tu jsou a však já je nevnímám. Nechci je vnímat!

Chci být sám….

Už ani nepláču, proč také.

Byla to předtím snad vše pouhá iluze a toto je realita?

Skončí to někdy?

Nebo už navždy zůstanu jako tulák, co se ztratil ve hvězdách?

Chtěl bych zase usnout.

Aspoň na chvíli a být jinde.