Nehledej mě

Myslím, že Žižkov tenkrát postavily ženy, aby měly kudy chodit ráno od svejch náhodnejch známostí. A tak to sobotní ráno následuješ všechny svoje dějinný matky, co ti vyšlapaly cestičku. Všechny ty Anny a Terezy, co je v poledne bodalo do očí ostrý světlo, co kouřily cigarety a v hlavě si trochu nadávaly, a žižkovskejm kolemjdoucím oplácely rozmrzelý pohledy.

Přála bych si, abys mě poznal až dneska. Nebo zítra, nebo radši až za týden. Protože s každým dnem jsem lepší verze sebe samotný, svoucnější. Červencová Anna se mi už vůbec nepodobá, přítomný já si je už jistý, že nechci bejt možnost B, se kterou kluci podváděj svoje velký lásky. Přítomný já už ví, že by se strašně chtělo dostat do druháku a pak na magistra do Brna. A zítřejší já bude ještě víc ta konečná Anna, kterou se jednou stanu a která bude úplně nejsvoucnější.

výčitky budou doručeny do dvou pracovních dnů :--)))

tenhle smutek se táhne jak žvejkačka. a pak se i po dvou měsících motá do vlasů a tahá.

i když nepiju, doháněj mě starý neštěstí... to je nespravedlnost (mám deja vu)

průser přijde ve chvíli, kdy si kvůli nějaký svý tvůrčí činnosti začneš podvědomě kazit život, protože neumíš psát o šťastnejch věcech

cítím, že další zlomený srdíčko přijde nechutně brzo