V stínu kapradiny spal...

vleče.

Jako kapka

po okénku

autobusu

Ámen, Olbrame

PŘICHÁZÍ JARO!

OPAKUJI HLÁŠENÍ, PŘICHÁZÍ JARO!!

Důvodem je, že to tak vždycky omylem napíšu a nebaví mě furt mazat to d.

A taky je to kratší.

A zní to jako něco o čem by psali obrozenci...

Narodil se chlapeček,

jaký krásný drobeček!

Vlásky jako uhlíky, v očích žhnoucí plameny,

„Narodil se Antikrist!“ hlásí ranní noviny.

Tak co, že má růžky snad, pod přikrývkou kopýtka,

budu ho vždy milovat, vždyť jsem jeho matinka!

Odneste ho do lesů, v pospas dejte divé zvěři,

že své dítko milujeme už nám nikdo neuvěří.

Podlehla jsem ryku davů, z vidlí, pušek v očích strach,

nezmařím však dětský život, odejdu s ním, vem mě ďas!

Tak v lesích jsme žili spolu poblíž krásné paseky,

vetřelců se zbavovali, zatraceni navěky.

Jednoho dne, pozdě večer, přišel k nám zas divný chlap,

syn si s ním hrál na honěnou, hnal ho k tomu hrozný hlad.

Zůstala jsem tehdy doma, v naší chudé chatrči,

slyšela jsem chlapa řevy, o srnčím a o Smrti.

Zvláštní to poslední slova, nezvyklá jsou velice,

v této noci, zvláště tmavé, beze svitu měsíce.

Tehdy smrt přišla i pro mě, nabídla mi náruč svou,

do pekel – či nebe? Zve mě, než mi oči vyhasnou,

Naposled se z okna dívám, tam dva jasné puntíky,

Rozezněl se telefon, krátce, rázně, žádné resty,

Policista, hlásí: „Rychle, tělo leží vedle cesty!“

Zbavte se ho, myslivče, ať představy nekazí,

O životě, našim dětem. Ať se nikdy nedozví.

Jak končí.

Myslivec jen kývá hlavou, zvedne z trávy mrtvou zvěř,

naloží ji do kufru, pak zbaví se jí, to mi věř. Neví.

Kousek od nich jela máma, dítko v zadní sedačce.

Dítko srážku celou vidí, zvědavost se nezapře.

Dozvěděl se.

Tak si smrt vždy vezme slovo,

přihlásí se k osvětě.

Dítě už ví, zač je toho,

i když nejspíš nechápe…

Proč?

Děsí ho to, děsit bude, celý život z konce strach.

Přijde pro něj, přijde někdy? Ptá se ve svých představách.

Když pak přišla, přišla pro něj, to už z něj byl velký chlap,

vzpomněl si zas na tu scénu, rána, srážka, srnčí v tmách.

Je tu.

Skončil život, zhasly oči, do těla se vkrádá chlad,

chlap si přijde co ta srna, po životě má zas hlad.

Už je pozdě, kostru vidí,

smrt ho vítá, v ní jsou Živí.

Jsi v lese,

je tma.

Zpěv ptáků už utichá,

veškerý život pryč od tebe utíká.

Jsi v lese,

tma tmoucí.

V dálce, viz, drobný bod, jen tečka maličká,

jako je jehla, či špendlíku hlavička.

Jsi v lese,

čerň půlnoční.

Zíráš, víc nezmůžeš, ztuhly ti svaly,

kéž by jen trochu víc času ti daly… Utéct.

Jsi v lese,

snad svítá?

Teď praskla větev, tam stočil se pohled,

teď zpátky zas, bod zmizel, hlásí se bolest.

Jsi v lese,

Je světlo.

Už vidím vůkol vše, pohled to nelidský,

kde světlý bod, teď jsou dva, pod nimi hrozný smích.

Jsi v lese,

zář planoucí.

Lesní půda rudě křičí, noha, ruka, hlava, trup,

oddělené, nejsou ničí, roztrhal je ostrý chrup.

Jsi v lese,

konečně den.

Jsi v lese, vždy jsi byl, a budeš už navěky.