Zavřete oči, odcházím.

Objevila se taková novinka a sice, že v šalinách bývají dvě delší řady sedadel naproti sobě, s úzkou uličkou uprostřed, což nutí všechny sedící zírat přímo do tváře cizích lidí, nebo zarytě hledět do mobilu. Musím říci, že je to krajně nepříjemné. Je to jako soudní tribunál, flek na kalhotách, vězeňská lavice, špatný sestřih, přistižení při lhaní, držkopád na veřejnosti, zamlžené brýle po usrknutí čaje, recitování básničky před celou třídou, říkání vtipu, kterému se nikdo nesměje, nenaplněná výhrůžka, vyznání lásky, mák za zuby, či hlasité kručení v břiše. 

Je květen a já mám zápal. Hořím v dešti, jsem nervózní a přitom klidná, protože mám kam jít. Ven i domů. Cítím se v bezpečí. 

Helma stisknutá bledýma rukama se zvedá, sypou se z ní kadeře, nechumelí se, jakoby, a já se zastavuji a žasnu, jak jsou ženy úžasné. Ve třetí osobě. Na filmovém záběru. Okem někoho jiného. 

V tom způsobu, jakým ten kytarista pohodil vlasy, bylo něco, co mi dává naději, že všechno bude zase fajn a hnusný myšlenky se dají setřepat jak drobky ze saka