cibé rud

Strašně se mně líbí takový ty složitý papírový dekorace. Dycky když je vidím, strašlivě po nich toužím, ale protože jsou hipsta a cool, tak jsou taky drahý, a já si dycky pomyslím, že když je to papírový, tak to přece musím zvládnout udělat.

No a už jsem si to ověřila. Zvládnu to. Vlastně je to celkem jednoduchý, takže druhej pokus bude jinej tvar. A jak teda udělat tu papírovou baňku?

Je to snadné, milý Watsone. Akorát je potřeba se nachystat: nůžky, barevný papíry (já jsem zakoupila A3), kružítko (nebo sklinku/hrnek), tekutý lepidlo, tenkej štětec, špagát, korálky, nějaký sponky a případně gumu.

Na papír namalujeme kružítkem nebo pomocí nádobí DVANÁCT kruhů, doporučuju průměr aspoň 7 cm (zkoušela jsem pět a je to pro velmi zručné), vystříháme je (a kdo má potřebu, vygumuje viditelné čáry tužkou, já jsem potřebu měla) a pečlivě všechny přeložíme napůl.

Na každý z kruhů potom v polovině naneseme tenký pruh lepidla, kruhy všechny slepíme a necháme pár minut odpočinout pod těžkou knihou nebo hrncem.

Připravíme si provázek s korálkem, který bude sloužit k zavěšení, a začneme jednotlivé (nyní) půlkruhy lepit k sobě - naneseme lepidlo ve třetinách půlkruhů, tj na každý papír dva pruhy. Papíry rovnou lepíme k sobě. Když jsou slepené všechny, necháme celou věc zase chvilku odpočinout pod něčím těžkým.

Poslední krok je slepit poslední dva papíry - takže ozdobu otevřeme, užijeme si jak je krásná, přehodíme přes střed provázek s korálkem a opět dvěma čarami lepidla slepíme poslední dvě strany. Pro jistotu obě místa upevníme ještě kancelářskými sponkami a zase necháme odpočinout, tentokrát volně.

A to je všechno :-) je to hotová krása

tak už jsem se zbavila té práce a vzala telefon kouknout na sever, na západní fjordy

taky si hodlám pořídit novou prácu, ale to eště musí počkat

po skoro deseti letech zpátky u jabka (aha pozor právě mně došlo, že první i toto jabko mně pořídil Vítek!)

kvůli foťáku samozřejmě

Rozhledna Holedná je pro mě zajímavá několika věcma:

0. Rozhledna Holedná. Hehe. (Nojo furt, proto je to bod nula.)

1. stojí na kopcu, pod kterým měl dědeček zahrádku, takže jsem v tom lese strávila jako malá celkem dost času. Měla jsem dycky pocit, že ten les je O B Ř Í. Není. (Chata na zahrádce stále stojí, vana na vodu je furt stejná a branka taky, je to asi jediná zahrádka z celé kolonie, která se změnila jenom rostlinama. Zajímavý.)

2. tolik lidí pohromadě jsem neviděla od loňských Tater. Na rozhledně má být maximálně 20 lidí (aby se netlačili, ne že by se ty lana urvaly a celý by to spadlo), dvacet bylo nahoře a na schodech dalších asi sedmdesát pět a okolo dalších asi devadesát tři.

3. stojí těsně vedle obory, ve které jsme viděli akorát pavouky. nekecám, bylo tam MILION černých pavouků, běhali po zemi po listí. jinak ani myš, natož divoký prase. (ale viděla jsem plno bobků, takže nějací jelenoidi tam rozhodně jsou.)

4. houpe se takovým... divným způsobem. asi tak od dvou třetin výšky. jak tam chodí lidi po schodech, takže nepředvídatelně. nahoře se to nehoupe skoro vůbec. zato je to svinsky vysoko. fakt zajímavý. (plus se celou dobu de po roštech. je krásně vidět až na zem. slabším povahám fakt nedoporučuju.)

5. ofkoz jsme vystoupili až na vrchol hory (to je ta hromada šutrů). je tam "samoobslužný bufet" - taková bedna s pitím a (když máte štěstí) jídlem, kde si můžete vzít co chcete a zaplatit za to podle přiloženého návodu kolik chcete (anebo klidně i nic)

6. a v neposlední řadě jsem eště nikdy neviděla Brno zvrchu z tohohle úhlu. ověřila jsem si, že pořád platí, že odkudkoli se kdykoli rozběhnete libovolným směrem, nejpozději do pěti minut jste v lese nebo na poli. a to je super. a proto máme Brno tak rádi.

7. jo, říkala jsem, že rozhledna je kousek od Svratky, řeky, na které běžně plavou (nejenom) mandarinský kachny, někde tam jsou bobři (viděla jsem okus!) a ke které jsem roky chodila ráno před učením pozorovat mlhu?

Po čtvrtečním létě se hned v pátek druhýho dubna vrátilo jaro (což je zcela v pořádku), jenomže to nás nemůže zastavit, takže jsme vyrazili k řece.

Na Oddychovou louku, a pak hnedka na Oddychovou loučku. Protože oddych je to, co se hodí, žejo. Jedna louka je v Komořanech a druhá louka je v Modřanech, takže když mně o nich Vítek říkal, dost jsem se těšila, jak se hezky projdeme.

No tak jsme se neprošli.

Ty louky jsou hnedka vedle sebe, možná je to dokonce jenom jedna louka, ale v google mapách to někdo pojmenoval na dvou místech dvěma jménama. Hehe.

Každopádně to stálo za to, protože jednak jsme zjistili, že to je hnedka u soutoku Vltavy a Berounky (kam jsme jednak koukali z dálniční "rozhledny" před asi třema rokama, a jednak je asi tři kotrmělce odtam vlaková zastávka Praha-Komořany), a jednak jsme zjistili, že tam jsou taky Modřanské a komořanské tůně.

O tůních jsem si okamžitě našla, že jsou přírodní památka (od roku 2014, takže nejspíš nejmladší v Praze) a taky, že ty tůně jsou vlastně lužní ekosystém a makrofytní vegetace eutrofních a mezotrofních vod. Což mě rozesmálo.

*odbočka: já se zajímám o všechno, jak jste si už určitě všimli, ale některý věci nezvládám. Patří mezi ně geologie, elektřina a tady tydle na první pohled biologický... slova. Vůbec je nedokážu dočíst do konce a nezajímá mě ani co ty slova znamenají. (Eh, to kecám, dycky si to najdu, ale--- rozumíme si.)

HLAVNĚ teda jsem zjistila, že ty tůně jsou zbytky protipovodňových nádrží z DEVATENÁCTÝHO století! Praha se totiž tou dobou už docela rozrůstala, široká řeka se používala jako dopravní tepna a věčný povodně byly dost problém, takže lidi tady začali stavět různý výhony. (Což je evidentně opak mlynářskýho slova náhon.) Jednak díky tomu řeka byla pak užší a hlubší a tudíž splavná i za sucha, a jednak když přišla velká voda, měla kudy odtéct. No a pak když se začaly věci místo na vorech vozit vlakama a ve velkým se začalo stavět skutečný město, nádrže postupně upadaly v zapomnění... až se z nich stala rezervace, kde rostou tajemný rostliny (plavín, voďanka, šmel, zblochan, chrastice a samozřejmě známá firma orobinec) a taky žijou zvířata.

Například bobři.

Jo, bobři!

Když jsme si prošli tůně, vydali jsme se směrem k soutoku a cestou narazili na zajímavě okousaný stromy. Než jsem narazila taky na cedulu s nápisem "bacha, padají stromy, protože je žerou bobři", tak jsem si říkala, že to vypadá jak od bobrů ale jakože cože bobři v Praze...

...no tak jo, bobři v Praze. Fakt tam jsou.

Ale je to složitější.

Bobři dorazili do Prahy po Berounce z Bavorska a jsou tady jenom přechodně. Praha je přece jenom na ně příliš plná lidí, a tak si sice zkouší stavět hrady (prej na jednom z pražských ostrovů našli jeden velikej), ale zjistí, že to není území pro ně a tak se seberou a pokračujou dál směrem k Labi. Kde se u Mělníka kříží s bobrama přišedšíma se Saska. Což je dost vtipný.

Mně se bohužel žádnýho bobra nepovedlo zahlídnout, přestože jsem zkoumala okusy jak o život a strkala hlavu pomalu pod každej šutr, jestli tam není stopa. Nebyla.

Nenašla jsem stopy ani po ledňáčkovi, kterej tady taky žije, a kterýho bych taky ráda viděla, ale tak nemůžu mít všechno, žejo, stačí že jsem viděla bobří okus (to je tak dobrý slovo!) a našli jsme zase další kus historie města.

V životě jsem neslyšela o něčem, co se takle jmenuje a co skutečně JE přehrada, akorátže vypadá jako zámek!

A když jsem se o tom doslechla (naštěstí to bylo o víkendu), chtěla jsem to vidět. Naštěstí (podruhé!) jsme nebyli zas TAK daleko (vraceli jsme se zrovna z hor, z těch běžek a tak), a tak jsme se tam zastavili a viděli tu krásu v minus deseti (kluk odmítl jít z auta, že to vidí docela dobře zevnitř, tak jsme ho nechali, vymrznul předtím venku už dost) a se sněhem. Je to kousek od Dvora Králové, dokonce bych řekla, že to je co by lvím hovnem dohodil od tamního safari.

Napřed ten název.

Přehrada Les Království.

Vodní nádrž se jmenuje Les Království podle obrovskýho lesa, kterej je na jednom z břehů přehrady - a ten se tak jmenuje proto, že býval hraničním hvozdem, když jsme ještě byli království.

Přehradě se říká i Tešnovská (podle obce, na které stojí) nebo Bílá Třemešná. Úplně ze začátku se jí říkalo Labská nádrž v Tešnově nebo Údolní přehrada v Tešnově.

Pak zajímavost, které si hned nevšimnete (teda pokud nekoukáte z letadla) - hnedka u hráze je zatáčka. Přehrady většinou mají hráz a pak teda je ta přehrada a de dál a dál... a tady je hráz a takový jako obrácený U od té hráze a pak teprve jde ta přehrada dál a dál. Takže když jsme k ní přijeli (z levé strany toku nad hrází), vypadala spíš jako rybník u zámečku.

A teď historie.

V roce 1897 na Labi (jojo, ta přehrada stojí na Labi, to jsem asi nehlásila) vypukla obrovská povodeň a protože sice nebyla jediná, zato byla zdaleka nejničivější, pohár trpělivosti podobně jako řeka přetekl a místní správa a státní správa začaly pracovat na systému přehrad, který zabrání každoročnímu jarnímu spláchnutí prakticky všeho kolem horního toku Labe, a v roce 1903 na toto téma vznikl zemský zákon.

Jeho obsahem byly mimo jiné plány na stavbu přehrad na horním toku Labe (mimochodem první je Labská přehrada ve Špindlerově Mlýně, hráz má ani ne deset kilometrů od pramene řeky, to myslím mluví za všechno). A tak začala vznikat i přehrada před Dvorem Králové, který povodněmi trpěl dost - bylo tady totiž vhodné údolí, které usnadňovalo práci.

Pár let trvalo zpracovat projekt, ale v roce 1909 se začala stavět Tešnovská přehrada, která byla dalších asi padesát let největší v Československu.

Ano, v Československu, protože mj. kvůli první světové válce se přehrada dostavěla až v roce 1919. Během několika následujících let začaly na téměř nové přehradě probíhat opravy, protože hráz začala téct na místech, kde neměla, a pak pod hrází taky vznikla elektrárna. Ta tam je doteď, přehrada jak vidno taky, opravy a úpravy se povedly.

V průběhu těch sta let, co tam už stojí, přehrada samozřejmě prošla pár opravama a vylepšeníma, zabránila spoustě škod a účastnila se spousty povodní, a celou dobu je bezkonkurenčně nejkrásnější přehradou u nás.

Nechápu, jak je možný, že jsem o ní doteď nevěděla!

Každopádně teď už o ní vím kdeco. Viděla jsem i hromadu fotek a přečetla spoustu informací, protože kromě toho, že je přehrada nejkrásnější, má taky nejvíc nejlepší web www.prehrada-les-kralovstvi.cz kde je asi VŠECHNO (už to čtu po kouskách pátej den a furt mám co dělat!). Tak na něj taky mrkněte :) a to už bude dneska všecko.

To jsou mimochodem ty modrý gatě. Jsou úplně boží. A ty běžky nebyly tak strašný. (Vybrala jsem trasu po vrstevnici.) Zvládli jsme asi osum kilometrů, včetně Kluka, kerej na tom taky nikdy nestál, a jediný co mě bolí jsou moje artritický palce vod držení těch hůlek a věčnýho odrážení (dále viz Vítek, ono to fakt moc nejelo, zejména ne ty jeho, v půlce cesty jsme si je vyměnili).

Celkově ovšem hodnotím epizodu běžky na šest z deseti. Nikdo si nerozbil hubu (10), kluk nemrmlal nijak moc (6), pán byl úplně potichu (1), výhled jsme našli (7, zas tak dobrej nebyl).

Tento dlouhej post je o mým prkně, který mám už sto let a který jsem doteď neměla na žádné fotce a který si ve skutečnosti zaslouží mnohem delší a lepší post.

Moje úžasný skvělý krásný prkno s losem bylo starý a jetý už když jsem ho před 18(?) lety kupovala. Kamarád Hanzi si to možná eště pamatuje, říkal, že to jsem v tom náhodným bazaru koupila překvapivě dobře, že todle prkno vydrží. A on na todle byl a je odborník.

Mlátila jsem se s losem (starý vázání, starý boty) jednou dvakrát za měsíc v zimě po kopcích na Vysočině (ofkoz bez učitele, ty jsme mohli zaplatit jenom někdy a jenom dětem) dokud jsem nezvládla jízdu na vleku, a pak ještě dlouho potom, dokud jsem nedokázala dát sjezdovku aspoň jednou bez strašných pádů. To si možná pamatuje pár dalších lidí.

Pak jsem pořídila prknu nový gravity vázání. Mám ho doteď. Pak jsem si pořídila pekelný nugget gatě, který mám taky doteď. A taky žlutooranžovou (ok, okrovou) mikinu, která už zapadla do propadliště dějin. Pak eště nový jetý boty, protože ty starý byly fakt příšerný. S botama to byla výrazná změna.

Prkno se pak párkrát podívalo i na opravdový sjezdovky do Rakouska. Naučila jsem se padat tak, aby to vypadalo jako efektní (ehm) kotoul bokem a bez zastavení pokračovat v jízdě, sice celá od sněhu, ale pokračovat.

Pak jsem si párkrát dovolila i skočit nějaký větší muldy. Pak jsem hodila při jednom dopadu na led TAKOVOU hubu, že jsem se rozhodla to znova nedělat, přece jenom mě ty děti ještě potřebovaly, a v klidu jezdila jako normální lidi.

Pak jsem si pořídila nového muže a další dítě, který mám taky doteď, a na prkno jsem se ofkoz dostala až za několik let, a mezitím zakukaly při jenom z osmi stěhování i ty boty.

Asi před pěti lety jsme jednou jeli na obří sud zkusit s klukem lyže a naložili do auta i losa a já jsem si půjčila boty a párkrát sjela kopec... a stálo to za hovno. Tak jsem si pomyslela, že už su na losa asi stará.

Loni, kdy jsme se dostali na dva dny ke sněhu, jsem se na prkno na tom namrzlým kopci vyloženě bála, tak jsem jezdila na lyžích z půjčovny (v riflích a po 27 letech, tyvole). Měla jsem pocit, že lyže se starému člověku lépe ovládají.

Ovšem letos jsme sjeli na lopatách takový věci, že mě ten pocit o starém člověku zase přešel...

... a 2021 je teda zjevně losův rok.

O víkendu jsem ho po letech vytáhla ze sklepa (potřebovala jsem ho ukázat klukovi, co je mladší jak to moje prkno!), pak jsem na něj chvilku koukala a řekla si, že přece nemá život za sebou, a tak jsem včera strčila losa do auta a odjeli jsme ke sněhu, tentokrát ne na lopaty, ale zkusit Klukovu novou helmu na lyžích ---

--- a můj zázračný manžel byl tak laskav, že mě pak půl dne vozil po silnici nahoru na kopec a my jsme s losem sjeli dolů a oni pro nás zase přijeli a pak zas a LOS JEZDÍ A JÁ SU CELÁ a byl to úplně super pocit, na kterej jsem úplně zapomněla, že vůbec existuje.

Hanzi měl recht, to prkno fakt vydrží.

takže Lysá hora. když jsem potřetí procházela asi dvěsta metrů od vrcholu, prdly mně nervy a musela jsem nahoru. byl tam metr sněhu a mlha (nebo spíš mrak) a nic tam vlastně není a těch asi dvěsta metrů bylo fakt hustých, ale BYLA JSEM NAHOŘE

cvak / mínus týden. Zlaté návrší a tři minuty trvající možnost využít pohledu na Sněžku anebo na Labskej důl

chlapci na řopíku, za něma mrak, kerej se přihnal během asi deseti vteřin, předtím tam vzadu byl normálně svět. no a pak cesta dolů lesem mlhou cestou lopatou MAZEC

ze Zlatýho návrší bylo vidět až do Polska. obecně byly vidět super věci, i když nebylo vidět nic. a pak večer sjezd potmě s čelovkou s lejzrem a TO JSME VIDĚLI VĚCI tyo

Jak jsem to měla dycky daleko, tak je vůbec neznám.

Vylezli jsme teď na dva kopce a oba teda nám věnovaly neuvěřitelný pohledy.

Medvědín dokonce s efekty - cestou nahoru bylo mlíko jako prase, viditelnost tak deset metrů, všude na šutr zmrzlý stromy, nahoře zmrzlá stanice zastavené lanovky... a pak přišel vítr a ten mrak postupně odfoukal a my jsme viděli věci.

Lysá hora si možná chystala něco podobnýho, ale na to si budeme muset počkat, zasekli jsme se už pod vrcholem. Tři slova: housky na Dvoračkách. Asi tak osmnáct let poslouchám, jak jsou skvělý, že stojí za to na ten bergál kvůli nim vylízt, brala jsem to jako... nevim, prostě tyvole kdo by lezl do kopca kvůli rohlíkům? Akorátže... takle dobrý rohlíky jsem v životě neměla, no

Jak voněl a pomalu kapal a my jsme pak do něj tiskli razítka a bylo to velmi středověké.

No a dneska jsme byli s chlapečkem v papírnictví pro něco, a on přišel, držel v ruce pečetní sadu a říká "Hele, co to je?"

No tak samozřejmě jsme to museli koupit a teď sedíme u stolu a píšeme všem dopisy a pečetíme je jak o život.

Btw věděli jste, že BULA je taky pečeť, akorátže kovová? Zlatá nebo cínová. (Já jsem věděla že to je nějakej druh pečeti, ale ne že je konkrétní.)

Toho velkýho medvěda vpředu si pamatuju jako malou bílou kuličku... teda spíš dvě malý bílý kuličky v brněnské zoo, protože se tam Tom a jeho bratr Bill (ano, skutečně dostali jména po Tokio Hotel, kdo si pamatuje Tokio Hotel?) narodili, a my jsme je viděli snad hned první den co je (pokud si dobře pamatuju) Cora vzala ven. Měli asi tři měsíce. Byli strašně zvědaví a protože bylo zrovna hnusně a v zoo skoro nikdo nebyl, tak jsme byli jejich jediná zábava. Taky jsme nad jejich výběhem strávili asi půl hodiny a oni celou dobu na nás reagovali. Eina to točila tehdy na kameru (začátek roku 2008!!!) a pak to stříhala složitě, musím to video najít. Nonic, tak Tome, opožděně všechno nej k třináctým narozeninám, dřív jsme se za tebou nedostali 🎂 a dej Bertě kousnout.

Mám takovej malej, roztomilej kafevároš, překapávač. Buď na jeden normální hrnek, nebo na dva malý hrnky. Vlastně mám dva, jeden doma a jeden v práci. Mám je několik let, takže se dá říct, že vím, jak se v nich dělá kafe.

Je to jednoduchý. Natočím si vodu do hrnku, naliju do kafevároša, postavím hrnek pod kapátka, nasypu kafe, zmáčknu čudlík a za tři minuty mám kafe.

Teda, toto je normální postup.

Už jsem několikrát nepostavila hrnek na místo - výsledek je kafe všude okolo. Už jsem několikrát nenasypala kafe - výsledek je horká voda. Samozřejmě jsem xkrát nezmáčkla čudlík - výsledek je nic. Taky jsem několikrát nechala vodu v hrnku a nic nenalila - výsledek je, že kafevároš (říkám mu dráček, protože když dělá kafe, tak jako dráčsky funí) jenom funí a snaží se a já mám teplej kafevároš a studenou vodu v hrnku.

Ale dneska poprvé jsem JENOM ZMÁČKLA ČUDLÍK. Žádný kafe, žádná voda, žádnej hrnek, nic. Dráček smutně funěl. Takže když jsem si plná nadějí šla ze záchoda (ano, kafe je skutečně první věc co ráno dělám) pro kafe, hrábla jsem do prázdna.

Reálně je todle debilní období nepříjemný pro všechny, protože tam, kde před rokem byli asociálové spokojeně sami, zavazí teď sto lidí, kteří by radši byli někde úplně jinde.

Pro mě je nepříjemný jednak to, že na opuštěných místech teď zavazí lidi, a zejména to, že nemůžu aspoň občas jít do toho bazénu, protože jinam reálně fakt nechodím. Kromě do práce, kam chodím furt, protože se snažíme zachránit tři pobočky, již podruhé tento rok, a není to úplně prdel, když x lidí odešlo aniž by předalo práci a současně nám probíhá doma školství.

Je to tak nepříjemný, že mě už ani nebaví pít.