Bobři a tůně
Po čtvrtečním létě se hned v pátek druhýho dubna vrátilo jaro (což je zcela v pořádku), jenomže to nás nemůže zastavit, takže jsme vyrazili k řece.
Na Oddychovou louku, a pak hnedka na Oddychovou loučku. Protože oddych je to, co se hodí, žejo. Jedna louka je v Komořanech a druhá louka je v Modřanech, takže když mně o nich Vítek říkal, dost jsem se těšila, jak se hezky projdeme.
No tak jsme se neprošli.
Ty louky jsou hnedka vedle sebe, možná je to dokonce jenom jedna louka, ale v google mapách to někdo pojmenoval na dvou místech dvěma jménama. Hehe.
Každopádně to stálo za to, protože jednak jsme zjistili, že to je hnedka u soutoku Vltavy a Berounky (kam jsme jednak koukali z dálniční "rozhledny" před asi třema rokama, a jednak je asi tři kotrmělce odtam vlaková zastávka Praha-Komořany), a jednak jsme zjistili, že tam jsou taky Modřanské a komořanské tůně.
O tůních jsem si okamžitě našla, že jsou přírodní památka (od roku 2014, takže nejspíš nejmladší v Praze) a taky, že ty tůně jsou vlastně lužní ekosystém a makrofytní vegetace eutrofních a mezotrofních vod. Což mě rozesmálo.
*odbočka: já se zajímám o všechno, jak jste si už určitě všimli, ale některý věci nezvládám. Patří mezi ně geologie, elektřina a tady tydle na první pohled biologický... slova. Vůbec je nedokážu dočíst do konce a nezajímá mě ani co ty slova znamenají. (Eh, to kecám, dycky si to najdu, ale--- rozumíme si.)
HLAVNĚ teda jsem zjistila, že ty tůně jsou zbytky protipovodňových nádrží z DEVATENÁCTÝHO století! Praha se totiž tou dobou už docela rozrůstala, široká řeka se používala jako dopravní tepna a věčný povodně byly dost problém, takže lidi tady začali stavět různý výhony. (Což je evidentně opak mlynářskýho slova náhon.) Jednak díky tomu řeka byla pak užší a hlubší a tudíž splavná i za sucha, a jednak když přišla velká voda, měla kudy odtéct. No a pak když se začaly věci místo na vorech vozit vlakama a ve velkým se začalo stavět skutečný město, nádrže postupně upadaly v zapomnění... až se z nich stala rezervace, kde rostou tajemný rostliny (plavín, voďanka, šmel, zblochan, chrastice a samozřejmě známá firma orobinec) a taky žijou zvířata.
Například bobři.
Jo, bobři!
Když jsme si prošli tůně, vydali jsme se směrem k soutoku a cestou narazili na zajímavě okousaný stromy. Než jsem narazila taky na cedulu s nápisem "bacha, padají stromy, protože je žerou bobři", tak jsem si říkala, že to vypadá jak od bobrů ale jakože cože bobři v Praze...
...no tak jo, bobři v Praze. Fakt tam jsou.
Ale je to složitější.
Bobři dorazili do Prahy po Berounce z Bavorska a jsou tady jenom přechodně. Praha je přece jenom na ně příliš plná lidí, a tak si sice zkouší stavět hrady (prej na jednom z pražských ostrovů našli jeden velikej), ale zjistí, že to není území pro ně a tak se seberou a pokračujou dál směrem k Labi. Kde se u Mělníka kříží s bobrama přišedšíma se Saska. Což je dost vtipný.
Mně se bohužel žádnýho bobra nepovedlo zahlídnout, přestože jsem zkoumala okusy jak o život a strkala hlavu pomalu pod každej šutr, jestli tam není stopa. Nebyla.
Nenašla jsem stopy ani po ledňáčkovi, kterej tady taky žije, a kterýho bych taky ráda viděla, ale tak nemůžu mít všechno, žejo, stačí že jsem viděla bobří okus (to je tak dobrý slovo!) a našli jsme zase další kus historie města.
