Ztráty a nálezy

Kouzlo krásných mužů je v tom, že mají hnědé oči.

Koukali jsme navzájem do očí tomu druhému tak dlouho, že nebylo možné věřit, že jeden druhého nemilujeme.

Kéž by to byl nový začátek.

Proč jsem tady? Miluji tě? Za co?

Oslovujeme se jakože “můj drahý”, “má drahá”. Může být něco více kouzelného?

Až si odlakuju černé nehty, které jsem si namalovala kvůli tobě. Až zapomenu tlak tvých nadobro zkérovaných paží, která mě rána objímaly. Až dočtu knížky, které v plánu přečíst mám, protože jsi mi o nich řekl. Co pak?

Stmívá se. Měli bychom to pozorovat spolu. Objímat se u toho hodně pevně a cítit se u toho v bezpečí. Smát se. Tak jako jsme to dělávali. Celé léto mělo být naše. Jenže ono není. Proč?

Víš, já dokážu ocenit, že jsi schopný semnou strávit noc. Ale zvládneš se během té noci mazlit i s mou kočkou? Dokážeš se večer předtím pobavit s mým tátou? A pobaví tě ráno mé vstávací vtipy? K čemu to všechno jinak?

Milovala jsem jeho hudební vkus. Jeho totožné koníčky, humor, akčnost a nekonečnou potrhlost. My jsme spolu přeci měli bydlet v domě s nábytkem z masivního dřeva a mít v obýváku vystavenou naleštěnou mašinu. Proč si lidé slibujou takové věci?