A-gosh

Je to zároveň jedna z největších záhad co znám. Jsem ročník 1989, bylo mě tehdy 22 let. Čerstvě jsem se pohádal se svojí matkou kvůli naprostému nepochopení životních priorit a žil jsem u kamaráda Tomáše Merty. A protože ten víkend sem neměl zrovna do čeho píchnout, nabídl jsem se že jim budu dělat zvukaře, držet tágo na natáčení. Tomáš Klein a Tomáš Merta, už tehdy legendární a bizarní dvojka říkající si Gurufilm natáčeli jakýsi spot pro Člověka v tísni. Dopoledne jsme v Letňanech u mongolské rodiny natáčeli kapra ve vaně, odpoledne byl na programu tuším záběr bílé pivní pěny na horním rtu černocha či co.

Moji nejbližší kamarádi a přátelé pocházejí z Malé Strany a společně se mnou tam vyrůstali. Stejně tak Tomáš Merta. Naše rodiny se tehdy v dětství na Malé Straně hodně sblížily, spolu s dalšími vytvořily strašně milou, sousedskou komunitu. Nikdo nám Václava Havla nevtloukal do hlavy, přijít jsme k němu mohli snad přes knihovny našich rodičů. Je zvláštní, že my, kteří jsme začali nějak střízlivě vnímat společnost okolo nás dávno po konci Havlovy aktivní politické kariéry jsme jej měli tak silně otisknutého v povědomí. Jako neustále přítomnou jistotu. Doteď nevím, jak je možné, že se nám všem tak hluboce vryl do srdce. Nezažili jsme nesvobodu, na naše životy neměl dopad vstup do NATO nebo Bosenská válka. Když jsem hltal každé jeho slovo na Forech 2000, moc jsem jim nerozuměl.

Když jsme tehdy 18. prosince 2011 přijeli z dopoledního natáčení k Tomášovi domů a začali obědvat, náhodou jsme zapnuli vysílání ČT24. A tam to bylo. Jako by na nás padla deka, ale nikdo z nás si reálně neuvědomoval, co se stalo. Dramaticky jsme diskutovali, ale bylo to jako z jiného časoprostoru. Jako kdybychom právě viděli film. Vyrazili jsme na odpolední natáčení, pěšky, z Vinohrad na Můstek. Ve čtyřech či v pěti, každý v rukách kufry s vybavením. V čele Tomáš Klein, režisér. A ten se najednou uprostřed Václavského náměstí zastavil, položil kufry na zem a říká: “Já myslim, že bychom dneska už neměli natáčet.” Jako kdyby nám četl myšlenky, všichni jsme si oddechli. Že nemusíme dělat, že se nic nestalo, že k sobě opravdu můžeme pustit smutek.

Najednou jsme byli u Svatého Václava a tam přijeli Ondřej a Matěj Chytilovi s agregátem a zvukem a najednou tam bylo spousta lidí a svíček a mluvil Halík. Stále jakoby na všem byla mlha, jako kdyby se všechno dělo někde daleko ode mě, od nás. Přijížděli další kamarádi, Martin, Markéta, Kuba...dozvěděli jsme se, že se organizuje vzpomínkové setkání u nás na Malé Straně, na Kampě tam na náplavce. Jak jsme vyrazili devítkou z Václavského náměstí, bylo nás docela dost. Tak jsem se přes nacpanou tramvaj nějak při nástupu oddělil od ostatních a zůstal sám v jiné části. V takové té jak tam sedíte čelem k ostatním.

A tam se to stalo. Viděl jsem každou tvář v té tramvaji. Každý z vás se snažil tvářit, že je to jenom další obyčejný den v jeho životě. Že stejně jako jindy jedete z nákupu, stejně jako každý rok jste tenhle třetí adventní víkend byli na návštěvě u babičky. Ale každý, naprosto každý obličej prozrazoval, jak moc to v každém z vás hlodá. Jak každému za očima jedou myšlenky na Václava Havla. A každý jsme tam tak seděli, společně, uhýbali pohledem jeden druhému, protože jsme věděli co uvidíme v očích ostatních - hrnoucí se slzy. Společně a přece a přece jsme tam seděli sami. Bez Václava Havla. Jakoby se svět přestal točit ale nikdo z nás si to ještě nechtěl připustit.

Tahle veřejná vzpomínka asi nepomůže tomu, abych ji neprožíval každý rok znovu. Tak snad jenom vy, co jste tam byli v tramvaji se mnou, vy všichni kdo jste dělali stejně jako já, že se nic neděje ale uvnitř jste drželi slzy. Zkuste přemýšlet než budete soudit, zda byste stejně soudili i tehdy v ten prosincový večer. Jednu věc si totiž musíme přiznat - ta obrovská ztráta, kterou jsme cítili byla totiž ztráta člověka, o kterém jsme věděli, že se vždy bude starat za nás o veřejné věci. Od jeho smrti se totiž musíme starat a zajímat každý sám.