Whoopsies

půlnoc, jen další důkaz toho, že jen sedíš v posteli a koukáš do zdi. snažíš se přemýšlet jak z toho ven, jakou cestou se vydat aby tohle bylo zvládnutelné. Nějaká jiná cesta, tam někde, ta co tě ještě nenapadla. Další týden a ty se snažíš tu cestu najít, ale místo toho ti jen další půlnoc připomíná, že ji nemůžeš najít.

bolest, která tě naplňuje při každém dalším slovu… to co nedokážeš popsat, neznáš to, neznáš tenhle chaos v hlavě

všechno se tak nějak změnilo, jsme jak domeček z karet, který rozházel vítr. už není nikdo, kdo ho postaví. a mě tak mrzí, možná, že mi to nedošlo dřív. domeček z karet není odolný, není stabilní, vlastně jen čeká na jakýkoliv podnět aby spadl. neměli jsme pevné základy, jako dům na předměstí, ten co vydrží i sílu větru, sílu deště. ten náš opakovaný vítr nezvládl.

všechno je teď jiné, zvláštní a chaotické, klidné, hrozné, hezké. já jsem jiná, dělám věci jinak, přemýšlím nad věcmi jinak. někdy mi ale chaos chybí. byl to můj chaos, a i přes to, že chaos je v mém životě pořád, je tenhle jiný. ten co tu byl před více než rokem, byl jiný, příšerný, krásný, měla jsem ho ráda, nesnášela jsem ho. stará Nikča byla jiná, nebyla vždy upřímná, i když si to o sobě myslela. byla zlá, pitomá, občas i melodramatická. ale, ale .. někdy mi chybí. byl to skvělý chaos, měla jsem některé věci moc ráda, některé lidi, dny i noci.

byl jsi pro mě místo, osoba, cokoliv .. co bylo jen moje. odstřižené od ostatních věcí, mých blízkých, všeho. jen mé útočiště. nikdo do toho neviděl, jen my. ostatní si z vyprávění vzali jen to nejhorší, je to lépe zapamatovatelné, lépe než to dobré. jenže mi to viděli, to bylo to nejdůležitější.

kdyby někdy člověk dokázal vyslyšet ty hodiny, ty hodiny, ve kterých budu mluvit o tom všem. o tom, proč se některé věci staly, proč jsem konala tak jak jsem konala. ale nikdo už nemá zájem to poslouchat, už to vidí jen chabé výmluvy, už to jsou pouze prázdná slova. nejde o to že jsem prázdná já, jde o to co jsem udělala, co jsem udělala vám.. neměla jsem nikdy v hlavě dostatečně srovnané proč to všechno. ale teď, po nocích, po těch bezesných nocích, po milionech hodinách na terapiích, sezeních, testech... všeho, vím alespoň něco. vím, proč to všechno. ale už to není komu říct, už jste daleko. jste tak moc rádi, že jste mě nechali daleko za sebou. tak daleko, abych vám zase nemohla ublížit. 

před pár měsíci jsme oslavili moje vlastně první narozeniny, první protože byli první, byl to rok a já tu zůstala, tak jsme to oslavily. chtěli jsme, v tu dobu už jsme se tomu smály, i když nás to obě tak moc bolelo. ale byly jsme spolu, to bylo to nejhlavnější. a já byla vděčná, že jsem ten rok s tebou mohla oslavit, bylo to naše vítězství, ano z velké části mé, ale naše. protože to ty jsi tu byla. dojela jsi, i když nebyl čas, i když si nemohla. nemohu si tě vážit víc, než nejvíc 

je to jako, když se ke mně vrátí všechna ta minulost. je to jako, kdyby ti někdo stokrát připomínal jizvu u srdce, tu kterou raději den ode dne zapomínáš. ale dnes, dnes ti došlo, že ona tam pořád je, že není pryč, už tam bude pořád. proč jsi mě nenechal na to nemyslet, proč si mě donutil si vzpomenout na to ponižování, na to vše čeho jsi byl schopný. nejde mi ani tak o to, že na to myslím. nejsem smutná, pouze naštvaná, že mě někdo jako ty, donutí se mít takhle. zase myslet na to jak se hroutím. přidal jsi další důvod, k tomu aby oheň, někde tam uvnitř mě jednoduše hořel víc než předtím.¨