Justyna

Po třech letech stále ještě nerozumíš rozvržení budovy. Je to čtverec, který je průchozí. Ale jen někde. A jen někdy.

Všechny chodby vypadají stejně a jediné, podle čeho se orientuješ, je postavení červených laviček. Bohužel i ty se občas zjevují, kde se jim zachce.

Dveře tříd se dají otevřít jen za pomoci učitelského ISICu. Na chodbách jste prožili víc let než v samotnejch učebnách, protože učitelé odmítají chodit včas. Občas odmítají chodit vůbec.

Jednou za čas se objeví student, jehož ISIC nějakým zázrakem na dveře funguje. A fungovat přestane ve chvíli, kdy se zpoza rohu zjeví kdokoliv z učitelů.

Učitelský ISICy taky nejsou všehoschopné a jednou jsi musel ze třídy odcházet oknem.

Ani jedny dveře na pánských záchodech nefungujou, jak mají. Buďto nejdou úplně dovřít, nebo je zavřeš a už nikdy se nedostaneš ven. Nic mezi tím neexistuje.

Když už jsme u toho, v celém komplexu jsou jen jedny pánské záchody, kde nenatrefíš na žádného profesora.

Vlastně tam nikdy nenarazíš na nikoho. Vždycky jseš tam sám. Kdokoliv tě vidí tam jít, kouká divně. Netušíš proč.

Občas skupinka holek vleze na toalety a už nevyleze. Oh well.

Když si stoupneš do prázdné chodby, zavřeš oči a dostatečně se soustředíš, uslyšíš v dálce hluboký hlas, který zpívá Gaudeamus.

Kdykoliv projde kolem proděkan pro organizaci a rozvoj, je naprosto jedno, jaká je tvoje orientace, začneš se červenat a nervózně potit a přemýšlet, jestli by byl ochotný kvůli tobě opustit manželku a děti. Všichni na tebe zle koukaj, protože přemýšlej přesně nad tím stejným.

Víš přesně kvůli komu má budova výtah.

Při prvním kroku do budovy ses rozhodl, že se skamarádíš s uklízečkama. Na ten vyděšený pohled, když jsi jim poprvé řekl „dobrý den“, nikdy nezapomeneš.

Nástěnka u vchodu je plná letáků, které si pročítáš, když před odchodem čekáš na spolužačky, které si odskočily na toaletu. Je tam všechno, od self-proma kateder, přes letáky na erasmus párty, nabídky a poptávky práce, až po výpis kurzů univerzity třetího věku. A pak je tam vždycky Ten Jeden Plakát TM, na kterej nekoukáš ty. To on kouká na tebe.

Pamatuješ na ten e-mail, kde fakulta psala, ať si dáváš pozor, protože se v komplexu pohybují bezdomovci. Doteď si myslíš, že to byli jen tví 3 spolužáci.

Patro tvé katedry je plné plakátů na KAA Garden Party s nafotošopovanýma hlavama profesorů. I po pěti letech ti přijdou vtipný, a to i přes to, že tě ty hlavy sledujou na každým kroku.

Jednou za semestr přistihneš dědečka ze Vzhůru do oblak, jak se nebezpečně pomalu šourá chodbou k učebně. Nedokážeš z něj spustit oči, i když víš, že by tě jedním slovem zabil.

Kdykoliv se ozve slovo „syntax“, celá chodba sebou nervózně trhne.

Víš, že jsou v budově zkratky, ale nikdy ses je neodvážil sám použít. Jen jednou tě zkratkovým schodištěm provedl jeden z profesorů. A pak už jsi je nikdy nenašel.

Počítače na tlumočnických učebnách fungují na bázi vlastní vůle. Nahrávají, jen když chtějí. Ukládají, jen když je měsíc ve správné fázi. Přehrávají zvuk, jen když máš zrovna zelené ponožky.

Na cedulkách u kabinetů jsou mimo známé tváře i jména lidí, o kterých jsi nikdy neslyšel. A co hůř, i jména lidí, o kterých víš, že už tu dávno nejsou. Bylo by to v pohodě, kdyby se tenhle komplex neotevřel několik let poté, co tihle lidi odešli.

Jednou ses kvůli konferenci ocitl v budově v noci a sám. Nebyla to ta stejná budova. Gaudeamus byl hlasitější.

Do třídy s tebou chodí holka, co chodí na každou hodinu o 15 minut pozdě a odchází o 15 minut dřív. Bojíš se zeptat proč.

Nezapomeneš na den, kdy sis nasadil sluchátka školního počítače a slyšel mluvit svého IT profesora v úplně jiné učebně. Doteď se to nevysvětlilo.

Tak si mě vem s mou duší šílenou!

Lila Cerullo + Enzo Scanno: Volumetric Analysis Conducted in a Kitchen