Tracyho tygr

Starý měsíc je mrtev, ať žije měsíc nový. A s ním tu je i výběr fotek z uplynulého ledna. Nevím čím to, ale největší úspěch na instagramu zaznamenaly fotky typu "koupil jsem si běžecký batoh", nebo "tohle právě čtu". Ne, že by to byly fotky nezajímavé, ale taky je sem můžu dát třeba v červenci a výpovědní hodnota bude stejná. To samozřejmě neznamená, že leden 2015 jsem strávil jen na výletech a s "prstem na spoušti", stále je co číst a nebo třeba studovat. I o tom je první letošní měsiční výběr.

Fotoden no. 2/2015

Jestli sledujete můj instagram, twitter, či přímo zde tumbler, mohli jste si povšimnout, že předchozí četbou byl John Irving, konkrétně jeho Pravidla moštárny. Co do postav se nejednalo o nějak kolosální dílo, ale děl byl jak časově tak sociálně (vztahy mezi jednotlivými aktéry) rozsáhlý. Oproti tomu Veroničino rozhodnutí zemřít se vměstnalo na "pouhých" 160 stránek a vystačilo si s poměrně komorní atmosférou blázince Villete situované do hlavního města Slovinska Lublani.

Nechoďme okolo horké kaše. Veronika se pokusí o sebevraždu, ta se nezdaří a tak se musí smířit s tím, že zbytek svého nedlouhého života bude trávit za zdmi blázince, kde ne všichni jsou tak úplní blázní. A ani skutečné blázny nelze nebrat vážně.

Jak se ukáže, ti, jenž skutečně souží duševní nemoci mají v příběhu právo na svůj vlastní prostor a tak se dozvídáme něco z životní poutě někdejší věhlasné právničky Marie, či diplomatova syna, toužícím po odlišném osudu, než jaký mu nalinkovali jeho rodiče, Eduarda. Mimochodem, právě Eduardův příběh se z větší části odehrává v rodné vlasti Paula Coelha, tedy Brazílii.

Veroničin příchod do Villeta zapůsobí jako dominový efekt a dá věci do pohybu. Lékaři, zejména vedoucí ústavu dr. Igor již od začátku nepůsobí důvěryhodně, avšak až na jednoho pacienta jsou jeho úmysly upřímné a on sám je svému lékařskému poslání oddán. Život se změní i Marii. Ta začne bojovat se svým panickým syndromem a odhodlaně se rozhodne, že ve svém životě ještě může být užitečná. Odejde pomáhat jako dobrovolnice do Bosny.

Na Eduarda působí Veronika jako živá voda (navzdory faktu, že ona sama umírá). A tak i on opustí svoje vidiny ráje a nakonec i Villete. Společně s Veronikou...

Na knize se mi moc líbila forma s jakou je psána. Krátke, až filozofické dialogy zabívající se relativitou normálnosti, štěstí, existence boha a chuti do života nutně vystavují těmto otázkám i čtenáře a pokud mám mluvit za sebe, výsledný dojem a nabyté myšlenky jsou přínosné a povzbudivé.

Ahmed, mrtví terori... ehm, policista

Dlouho jsem se nemohl vyrovnat s teroristickým útokem ve Francii a to ze dvou důvodů. Za prvé se jednalo a násilný akt a za druhé: jeho cílem bylo vyvolat další násilí. Největší problém však představoval většinová forma vyjádření soucitu pomocí hesla Je suis Charlie. Rozhodně se nemohu ztotožnit s lidmi z Charlie Hebdo a ani s tím co dělají. Jako každý člověk však i oni mají právo se svobodně vyjadřovat ať už říkají cokoliv. Byl to tuším Orwell, původce slavného citátu "Naprosto s vaším názorem nesouhlasím, ale do smrti budu hájit vaše právo jej říkat."

A právě proto volím mnohem příznačnější formu vyjádření soustrasti a odporu vůči násilí a nenávisti. Volím Ahmeda, policistu a muslima, který zemřel, když dorazil na místo činu, kde se ti, jenž se prohlašují za dokonalé muslimy rozhodli vraždit ty, jenž si myslí, že vědí co jsou všichni muslimové zač. Ovšem i ti, jenž podlehli kulkám ze zbraní džihádistů jsou oběti. Oběti nenávisti, kterou se paradoxně ruku v ruce islamofobové a džihádisté snaží vyvolat. Sní o světě, kde bezdůvodná nesnášenlivost vůči většině muslimů, bude zase jejich argumentem, pro ozbrojený boj s nemuslimi (a naopak). Je suis Ahmed.

I am not Charlie, I am Ahmed the dead cop. Charlie ridiculed my faith and culture and I died defending his right to do so. #JesuisAhmed

— Dyab Abou Jahjah (@Aboujahjah)

Fotoden no. 1/2015

Tímto příspěvkem bych rád započal již druhý pravidelný seriál zde na blogu. V něm se budu snažit dokumentovat dny, které v roce 2015 opravdu stály za to. Kolik jich bude je ve hvězdách, tedy, lépe řečeno v budoucnosti, která má před sebou ještě nějakých 353 dní života.  Už teď mám však dva adepty, kteří se v závěrečném bilancování na sklonku onoho s nadsázkou řečeno nejbližšího prosince jistě dostanou k hodnocení poroty. A zde lze navázat další velkou neznámou. Bude porota jednočlenná a striktně subjektivní, nebo si tento blog najde dostatek pravidelných pozorovatelů a hodnocení tak připadne jim samotným? I to ukáže čas. 

Vím, je to trochu dlouhý nadpis, ale nemohl jsem si ho odpustit. Homer Wells pro mě byl prvním hrdinou ze všech doposud přečtených příběhů z pera Johna Irvinga, se kterým jaksi nešlo být od začátku za dobře. Ale k tomu se dostanu až déle. Román Pravidla moštárny se točí v duchu irvingovské tradice (snad děděnou po Ch. Dickensovi) okolo životního příběhu jednoho člověka. Avšak vypráví toho mnohem víc také o naší době...

10 fotek z instagramu za měsíc prosinec již uplynulého roku 2014. Většinu měsíce gradovala jakási podivná zimní deprese, ale nastalo pár krásných okamžiků. Některé z nich se mi podařilo zachytit a nasdílet. Byl to mizerný rok, co si budeme povídat. Ale tak nějak se mi chce vstát, vstřebat rány a jít dál. Ještě jedno a poslední PF 2015!

Patřím k lidem co čas od času brouzdají vodami seriózních informačních kanálů a snaží se udělat si nějaký obrázek o geopolitické scéně. A tak se mi někdy stane, že se v mém zorném poli naskytne i Severní Korea. Vzhledem k tomu, že mě ta země naprosto nepokrytě fascinuje (ani s pozitivní či negativní konotací), bylo jasné, že i kdyby film The Interview neobstál svou kvalitou, jeho téma bude jako zdroj zábavy dostatečné, minimálně aby upoutalo pozornost do doby, než začnou závěrečné titulky. Tak se tedy pojďme na ten rozhovor (důležitější než bitva Frost - Nixon!) podívat.

Myslím, že bych mohl bilancovat. Je poslední den roku 2014 a víc toho letos už opravdu nestihnu. Ani tu recenzi na Interview co už mi v diáři straší asi týden (jak se znám, v pátek si už asi ani nevzpomenu na jméno toho filmu). A i když tohle bude jedna z těch věcí co jsem nestihl, bylo toho dost co jsem stihl. A jestli se nepletu, tak sklenice je z pola spíš plná než prázdná. Tak tedy bilancování s úsměvem? Ano prosím.

Dojem, který jsem z něj měl se oproti prvnímu čtení nezměnil, naopak, umocnil se ještě víc. Pokud jste knihu nečetli, alespoň nastíním děj. Je jím životní příběh Williama Abbota, původně Williama Francise Deana. Příjmení Abbot získá od svého nového otce, Richarda, jenž se ožení s Williamovou matkou. Richard zanechá ve svém nevlastním synovi mnohem více, než většina jeho pokrevních příbuzných. Naučí ho lásce k literatuře.

Ve svých prvních čtenářských krocích se mladý William zajímá zejména o jedno ústřední téma: "láska k nevhodným lidem". V tu chvíli začíná jeho opravdu zajímavá životní cesta, plná lásky, přátelství, literatury a divadla. Zejména plná lásky. Druhou polovinou 20. století se prokousává jako student, číšník ve Vídní, či později definitivně jako spisovatel. Hlavně ale jako bisexuál. A t v době, kdy je boj za práva sexuálních menšin na největším vzestupu.

Kniha mne nezaujala jen pro typický Irvingův styl.  (Po pravdě, ich formu jsem u tohoto autora zaznamenal prvně.) Pro to, jak hluboko je ochoten analyzovat individuální duševní pochody a podrobovat kritice morální zkaženost jej mám rád prostě celkově. Kniha přináší pohled na životní cestu člověka odlišného od většinové společnosti. Tak jako Garp i William je okolím nepochopen, nevyslyšen a odsouzen. Jistě, Garp nebyl bisexuál. V čem se ale hrdinové obou románu skutečně shodují je jejich apel na toleranci a snahu o skutečně hlubokou empatii vůči lidem, jenž poznáváme.

Hodnocení:

To hlavní co jsem si z této knihy odnesl je pocit, jak hluboko ve mě zakořenila potřebu poznat sám sebe jako člověka. Pokud toužíte po něčem podobném, přečtěte si ji.

"Prosím, nepřisuzuj mi žádnou nálepku - nezařazuj mě do žádné kategorie dřív, než mě poznáš!"