Esej: Majetková vs. osobní svoboda
-- This essay will be available in English shortly
Píše se začátek roku 2012 a internetová populace žije zkratkami jako SOPA, PIPA, PICP, RWA, LS (Ley Sinde) nebo ACTA. Toto jsou buď návrhy zákonů nebo mezinárodní smlouvy, jejichž společným jmenovatelem je zostření boje s porušováním duševního vlastnictví, typicky na úkor osobní svobody. Tyto zákony zvedly nebývale velkou vlnu nevole, která v konjunkci se zjitřeným vnímáním establishmentu (zapříčiněným tzv. arabským jarem, kdy lidové demonstrace vedly k pádu zavedených autoritářských režimů) po dlouhé době vyburcovaly zejména mladé obyvatelstvo k masovým protestům, pochodům a více méně partyzánskému boji proti zákonodárcům a vlastníkům zmíněného duševního vlastnictví. O tomto tématu bylo napsáno hodně, zejména o dílčích dokumentech, které zmiňuji, proto bych se chtěl zaměřit na obrázek situace jako celku. Za posledních několik měsíců došlo k uvedení (nebo spíše odhalení) vícero zákonů či smluv, které bezprecedentně omezují právo na soukromí nebo svobodu projevu obcházením zákonných prostředků, např. odpojování uživatelů od internetu prostřednictvím poskytovatelů připojení bez soudního příkazu. Tento krok je podle mnohých právních expertů nepřípustný ze dvou důvodů - za prvé se jedná o omezení přístupu k informacím, a za druhé v mnohých zemích v Evropské unii i jinde bylo právo na připojení k internetu prohlášeno za základní a neodpiratelné lidské právo.
Zášť v lidech budí hlavně vlastníci kopírovacích práv, kteří podle všeho stojí za návrhem a prosazováním těchto smluv, ale nejen podle mého názoru se jedná jen o mezistupeň mezi omezením práv z důvodů majetkových a omezení práv z důvodů politických. Jsem si velmi dobře vědom odvážnosti tohoto tvrzení, ovšem lze nepopiratelně vidět, že (možná dobře myšlené) omezení práv z důvodů ochrany uživatelů před dětskou pornografií poměrně rychle přerostlo v omezení práv právě z důvodů majetkových. Tento vývoj předpověděli lidé jako Richard Stallman (hlavní postava hnutí za svobodný software) nebo Rickard Falkvinge (předseda švédské pirátské strany a zakladatel pirátského hnutí jako takového).
Tento jev má, podle mého názoru, co do činění s pochopením internetu vládnoucí vrstvou. Nikdy v minulosti neměl běžný člověk možnost dostat se v podstatě k libovolné informaci bez prostředníků, a vlády zemí dost dobře nevěděly, co pro ně takováto situace opravdu znamená. Narozdíl od knihtisku, pošty, telegrafu nebo televizního vysílání, internet je decentralizovaná síť, kterou nelze jednoduše přerušit, filtrovat ani centrálně ovládat. Ostatní jmenované prostředky lze vždy státně podchytit a poskytovatele služby přinutit ke spolupráci, je-li to v zájmu státu. V okamžiku, kdy vlády pochopily, že je třeba "v zájmu státu" regulovat i internet, aplikovaly stejný postup jako v případě zavedených technologií, a to regulaci skrz poskytovatele služby. Zde ovšem vyvstává zásadní problém - nejen, že poskytovatelé často nemají technické prostředky pro kontrolu přenášených dat (běžně se používá např. šifrování, které v současné podobě nelze snadno prolomit), ale vlády nově nechtěly pouze omezení aktivity uživatelů, ale i zodpovědnost poskytovatelů za data, která uživatelé přenášejí. Tento element je nový, a podle několika judikátů v různých zemích není v souladu se zákonem.
Myslím, že je třeba položit si otázku - jedná se o jakýsi sociologický experiment - zkoušku, co všechno je ochotno obyvatelstvo snést, anebo jde o otevřeně vyhlášenou válku, na jejíž konci je idea centralizovaně řízeného internetu? Odpověď v tuto chvíli neznám, ale v obou případech je v zájmu občana odmítnout tyto zákony, jelikož ty narušují samotné základy právního státu, které byly založeny dokumenty jako Magna Charta Libertatum, Deklarace práv člověka a občana nebo Listina základních lidských práv a svobod. Vlády sice pochopily, jaký je efekt internetu, ale nepochopily, že jediným způsobem, jak efektivně omezit šíření informace na internetu, je vypnout internet. Aplikace v Egyptě při nepokojích sice ukázala, že i toto opatření lze obejít např. použitím satelitního připojení, ale to není v mezích normálního smrtelníka. Vypnutí internetu je ale tak drastické opatření, že jej lze velmi těžko obhájit v krizových situacích, a v jiných případech v podstatě vůbec nepřichází v úvahu. Neberu nyní v potaz státy, které nevytvářejí ani iluzi svobodného zřízení, jako např. Korejská lidová republika nebo Bělorusko.
Jiným problémem, který s sebou nese omezení svobody pohybu na internetu, je kromě aktivních nepokojů i jakési zbavení běžného člověka zábavy. Zatímco v dobách minulých byla hlavním zábavním prostředkem televize, v posledních letech a zejména u mladé generace se pozornost přesunula právě k internetu a zábavě dostupné přes něj. Tím myslím kromě sociálních sítí např. i více či méně legálně dostupné filmy, seriály nebo hudbu. I přes tvrzení nahrávacího průmyslu, že zisky upadají (která se ukázala jako lživá) je jedním z nejpozitivnějších efektů pirátství zábava populace, takže nedochází tolik k tvorbě part, gangů, ale i výskytu narkomanie či podobných jevů v takové míře, jak by tomu bylo, kdyby, lidově řečeno, mládež neměla co dělat. Lze namítnout, že zábavu lze řešit i "klasickým" způsobem, tj. že mládež si nosič s filmem koupí, ovšem tento návrh je v hrubém nesouladu s finanční situací většiny evropské mládeže a skutečnou hodnotou nahraného materiálu, která je často mnohem menší než ta, kterou nahrávací společnosti inkasují. Statistika toto ukazuje velmi jasně - zatímco ve Spojených státech je největším zatížením síte služba Netflix, která nabízí sledování filmů a seriálů za paušální poplatek v řádu deseti dolarů za měsíc, v Evropě žádná taková služba neexistuje, a největším zatížením je druhá nejefektivnější služba na šíření videa - torrent, tedy sdílení dat přímo mezi uživateli, typicky ne v souladu se zákonem.
Proto je, podle mého názoru, v zájmu udržení veřejného pořádku a v souladu se zmíněnými dokumenty zajišťujícími občanské svobody omezit vliv lobby držitelů autorských práv, autorských svazů a jiných hráčů v oblasti duševního vlastnictví, protože tlaky, které tyto subjekty vytváří, jsou nejen neetické, ale i nezákonné a v rozporu se zájmy společnosti a státu. Technologický vývoj má jako svůj nutný důsledek obsolescenci některých průmyslových odvětví, která jsou nahrazena efektivnějším a levnějším řešením. V tomto případě ovšem nehovořím ani tak o pirátství, protože samozřejmě je v zájmu společnosti, aby autoři děl dostávali za svá díla zaplaceno, ale o nových obchodních modelech, které s úspěchem aplikovaly (převážně pouze ve Spojených státech) firmy jako Netflix, Apple nebo Amazon. Poslední dvě zmíněné provozují velmi výnosné obchody s digitální hudbou (popř. videem), která není dokonce chráněna žádnou techologií proti kopírování a ani přesto jim pirátství nezabránilo v aplikaci jejich obchodního záměru.
Ten lze charakterizovat jako poskytování služby a) pohodlně, b) levně, c) kvalitně. Skutečně - celá alba nebo jednotlivé písně či díly seriálu lze stáhnout jedním kliknutím, jejich cena se pohybuje okolo 10 amerických dolarů za album nebo 1 dolaru za díl seriálu, a jejich stažení je předmětem několika málo vteřin, maximálně minut. Ředitel společnosti Valve, která tímto způsobem distribuuje počítačové hry, prohlásil, že díky ceně a kvalitě jejich služby pro ně pirátství vůbec není problém. To ovšem neplatí pro klasické cesty distribuce duševního obsahu, kdy např. běžné CD, v elektronické formě v USA dostupné za 8 dolarů, v České republice stojí nezřídka i 500 korun, tedy trojnásobek. V této situaci se lze těžko konzumentovi divit, že raději sáhne po ne zcela legitimní cestě získání daného materiálu.
Jistě, není to poprvé, co stávající kulturně-ekonomický model tlačil na nově vzniknuvší médium ve snaze zachovat sama sebe (již od dob němého filmu se divadelní společnosti snažily přiživit se na úspěchu zaznamenaného novým distribučním kanálem), ovšem ze všech těchto pokusů je tento nejsilnější. Ať už se jedná o samostatnou snahu nahrávacího průmyslu, nebo větší hnutí s cílem omezit osobní svobodu, je nutné tyto snahy zavrhnout na všech úrovních od řadového občana až po vládnoucí představitele. Není přípustné, aby majetková práva byla nadřazena právům osobním, ať už z jakýchkoli důvodů.
