T M A 2 0 1 4

Velká gratulace

sisifovské úsilí, návaly. Musíš vědět všechno, hned a líp. Být nejlepší diskutér na fb, stát se celebritou, alespoň mikro. Vlastnit co nejvíc pravd v podobě záložek v prohlížeči. Znát všechna obskurní zákoutí internetu, každý meme a slangový výraz, nejzábavnějšího youtubera,  nejlepší pornostráku, novinky z fronty, portréty teroristů ze včera.

Na hraně epileptickýho záchvatu a letargický prázdnoty, den v životě člověka.

Tanec, moment absolutní přítomnosti, nic jiného není než gesto. Nějaký pravěký reflex, který nás připoutává k zemi. V hlavě není nic, asi proto ho lidí mají tak rádi. Dekadentní večírky plný drog a  kejvání se, nutná mentální hygiena pro ty co toho nosej v hlavě moc, maj roztržitý vědomí, rozhrkaný všemi vjemy kolem.

Je to vážne tak, že každá generace má pocit, že začína konec světa?

Asi v něčem jo, minimáně od začátku minulýho století (to je tak maximální časový úskek, který ještě můžu jakž takž empaticky vnímat) to tak bude, což neznamená že to tak není. Sto let je krátká doba.

Zas a znova, jako spousta lidi na tomhle světě, mám apokalyptické myšlenky. Požíráme se sami, jako velký dekadentní společnosti, které už dávno požírá džungle. Stejně jako nás požírají, naše vlastní výmysly a pýcha. Člověka už to ani neznepokojuje.

Naučit se žít na sklonku lidských věků. Naučit se užívat si život na konci lidských věků. Propadat se mezi záchvatem smíchu a nudou - prostě kašlat na všechno.

Číst zprávy jako romány.

Apokalyptický děcka (přes třicet), sad boys a holky co sněj o pěkný kuchyni bloumaj městama, po tom co se vrací ze třetí práce. A občas, když se to přežene, si pláčou na ramenou a nebo po cestě domu. Pláčou a nevědí proč a před ostatníma se snaží pochytat slzy do rukávů, protože tohle je přeci ten nejlepší svět, kde si můžeš koupit co chceš a máš přeci tisíce možností. Jenomže právě v tu chvíli, když se noc láme v ráno, nejpřesněji víš, že doba tisíců možností už dávno pominula a jediný co se tak může stát je, že si na svou hlavu naložíš strašlivou hypotéku a když to bude s holkou, která tě neprudí budeš mít velký štěstí. A holky, holky ty už dávno vědí, že zvládnou všechno na světě a na nějaký babrání s týpkama se můžou velmi klidně vykašlat. Občas si pak, před usnutím, pokládají ruku na bok, a vzpomínaj na dětský lásky, když je uspává přívětive světlo monitorů, změkčené f.luxem, jejich přítel.

Kde je konec? Kde končí tiché naříkání

květin, co tiše vadnou na podzim,

nehybně stojí a čas jim květy plení,

kde skončí trosky proudem nešené,

nemožná modlitba kosti na pobřeží,

modlitba neblahého zvěstování?

Občas jít spát je jediný východisko. Snadný řešení jsou nejoblíbenější. Hlavně nehledat pravou příčinu, protože to by mohlo být až moc bolestné, tak se ubíjíme od ničeho k ničemu. Honíme čas, stravujem ho, marníme, prostě žijem. A smrti se každý bojí.

Lpění na věcech a tak.

Nakonec je každej jenom sám, hýčkáme si svoje individua. A firmy vyrábí roboty pro seniory, kteří je budou bavit a dělat jejich samotu snesitelnější. Zamražují svoje jedinečné mozky pro nějaký jiný svět. Doznávají tím ti lidé, že jsou jenom svazkem neurologických vazeb nezavislých na ničem jiném než je tkáň? Řekli si: „jsem maso, které bude po zamražení stejně kvalitní jako teď. Moje vzpomínky a duše jsou jen náhodným seskupenim něčeho a proto se bojím smrti tak, že se raději nechám odložit na sto let, nebo víc, nebo navždycky. Až jednou, v další době ledové, přiběhne sněžný tygr a převrhne obří termosku plnou tekutého dusíku a moje hlava se vykoulý ven a pečlivě opečovavávané mozkové obvody se postupně promění v kaši a bude všechno jak má být protože některé věci se přeci jenom nedají ošálit.“?

Jsme pyšnej rod. Byli jsme vždycky, od první chvíle kdy sme si uvědomili, že si uvědomujeme, že máme něco víc než jiní tvoři? Nebo to bylo až tehdy když jsme začali zaznamenávat dějiny, vyzdvihovat činny předků a budovat fantaskní scénáře budoucnosti. Nebo prostě jenom tehdy kdy jsme ztratili úctu před bohem? Jako vzpupné dítě, teenager, co už všechno ví. Infantilní spolek.

Osamocení se ploužíme, podsvícení modře, jako z hororu ze 70tých let. Mozky prodloužené do nehmotný sféry, které sami nerozumíme a neumíme jí ovládat. Jsme unavení ze spousty informací a pak pijem a jinejma způsobama fetujem. Hledáme jiné stavy vědomí, nějaké větší pravdy, bez toho abychom už na ně byli citlivý. Otupujem svoje vědomí tak, že k nevědomí už se nemáme šanci dostat. Přicházíme o šanci být celistvými lidmi tím, protože otupujeme svojí schonost vůbec poznat sami sebe. Přicházíme tak o svoji lidskost? Nevím, nejsem psycholog, ani bůh. Ale myslím si, že sebeneuvědomělost (tzn. neempatie vůči ostatním) většiny lidí byla vždycky velká, ale teď je to jen horší. Ve chvílich nudy, kdy člověku nakonec nezbylo než se třeba zamyslet sám nad sebou můžeme rozptýlit mysl na tisíc způsobů. Prázdné pohledy, odpovědět stickerkou spíš než se zamyslet a pojmenovat pravou povahu emoce, kterou chceme vyjádřit. Svět se vyvíjí a není správné být skeptický vůči vývoji nebo technopesimistický, ale realismus je taky na místě.

Někde jsem četla (ha!), že je možný že do sta let lidstvo oslepne. Naše oči nejsou uzpůsobeny na vidění na krátkou vzdálenost (na monitor), ale na dálku. Když se naši předci rozhlíželi po savaně po blížícím se nebezpečí, tehdy se stavělo naše oko. A stejně tak, jako se naše těla nestíhají přizpůsobovat, nezvládají to ani mysli. Občas se snažím ostřit na horizont.