theOneWithNameHaplo

Pocit//feeling

Svobodný pták

a oddané

srdce na dlani

je ten pravdivý [obraz]

Jako písek se drolí

hladíc šátek sametový

také slova pozbydou

písmena svá ve větách.

-

Jako bílá pokrývka

z jara sebe zemi dá,

pak prosákne - v dálce pryč -

když odzurčí, není nic.

-

Zmizí z pusy prašná chuť

vděčný proto za to buď,

prolila se voda skrz,

smyla špínu na marách.

-

Zanechala stopy své

hlína tomu zurčení,

navěky tak bude mít

vzpomínky na souznění.

A kdo říká že je to pozitivní?

Tělo bezvládné leží,

z vany mé hnáty trčí,

stéká potůček krve,

z pusy na bradu crčí.

-

Slova na sobě skrytá,

slova na sebe sbitá,

jako šibeniční trám

jména vyselců skýtá.

-

Význam těch slov rozpuštěn,

vodou a špínou smytý

a tak ztratily věty

svou tvář ve špíně blití.

-

Jaký spanilý obraz -

svou tvář pod vrstvou kalu;

krása nádheru střídá,

v tom bezútěšném valu.

-

Vemte nuzáka s sebou

- na krk oprátku starou -

nechte ho vyset z výšky,

Naposledy se můžeš usmát

sdílet s někým svoje veselí,

pak umlčený budeš navždy,

to tě, synku, vpravdě zocelí.

Již nepozdvihneš svůj hlas,

nebude znít vůkol smích.

Teď vyrostl jsi z chlapce v muže,

bez chvil teď budeš dojemných.

Jen bolest, strasti, naříkání,

čeká tvé dny poslední,

dny jež plynou velmi krutě;

věčnost potrvá těch pár dní.

Tak odsouzen jsi bez váhání,

tvé budoucno je napsané,

sejdi pod tíhou kalných schrání

jež ukrývají duše ztracené.

Tvé hynutí má jeden konec,

k němu jak k trůnu zříš,

jen bílá nemoc je tvým stánkem,

jen v chladnou smrti dojdeš říš.

Už jen pár dní...

Jací jsme položeni v sametu?

Čichajíce tyčinku sladce vonnou;

Rozeznáme ještě tvary nesoucí se oblohou?

Záře probouzí srdce tloucí světu

Rozhlédni se; pohled zastřen clonou!

Linku života zanechá strohou

-

Co jsme když letíme snem?

Zvuk srdce vzduchem nezní;

K čemu ty trny více bolavé?

K čemu se potloukat dnem?

Prober se; když víčka vězní!

Zři v malbě barvy pravé.

-

K čemu jsme když planě nazíráme?

Strhnouti mysl jsme si nechali

v úžiny špínou zanesené,

jako rozpadlé tělo – umíráš,

nezbyla; ani nezbyli

leč kaly zůstaly.

-

Co zbude, když všechno zavrhneme?

Naše libido je nám zkaženost.

Vrátit lesk, jenž kdysi býval naším,

však z prachu již vstát nemůžeme,

jen v schránce své dožijeme hořkost

jenž zbyla nám a je nám nyní vším.

Jedna starší...

Tělo bezvládné leží,

z vany mé hnáty trčí,

stéká potůček krve,

z pusy na bradu crčí.

-

Slova na sobě skrytá,

slova na sebe sbitá,

jako šibeniční trám

jména vyselců skýtá.

-

Význam těch slov rozpuštěn,

vodou a špínou smytý

a tak ztratily věty

svou tvář ve špíně blití.

-

Jaký spanilý obraz -

svou tvář pod vrstvou kalu;

krása nádheru střídá,

v tom bezútěšném valu.

-

Vemte nuzáka s sebou

- na krk oprátku starou -

nechte ho vyset z výšky,

nevezte černou károu.

Tvář / Face

rozhodli jsme se vyvěsit ty ze sbírky Černá

Oni / They

Ještě stále máš sny?

Jak krůpěj vody z nebes stéká

a na pelíšek z trávy lehá,

jak nového se všeho leká,

však jako dítě kolem běhá.

-

To dítě, malé, křehké, nezkušené,

neznajíc strach a bolest,

a není nikdy vysušené,

přehlídne každou nekalou lest.

-

A kapka pluje, proudem strhlá,

potůček ji semele,

v dalekou se cestu vrhla,

rozum zda-li pobere.

-

Je tím proudem, táhne s nimi,

nevnímajíc okolí,

táhnut proudem jimi,

ostatní nepovolí.

-

Nic nezbývá než čekat,

a kapka pluje zase dál,

musí do nás pořád strkat,

pořád by se někdo hnal.

-

A tak kapka mojí duše,

snažně dostává se ven,

od ostatních pryč ven kluše,

vytváří si vlastní sen.

-

Již nejsem kapkou čistou,

teď klušu po pevnině,

jinou podobu mám jistou,

Můj pohled

dvě nuly;

ale každá je jiná;

jedna v sobě jedna má;

a druhá je kladná;

pak shift;

a já skončím;

Inu, tak se během posledních pár dnů cítím...

Naposledy se můžeš usmát

sdílet s někým svoje veselí,

pak umlčený budeš navždy,

to tě, synku, vpravdě zocelí.

-

Již nepozdvihneš svůj hlas,

nebude znít vůkol smích.

Teď vyrostl jsi z chlapce v muže,

bez chvil teď budeš dojemných.

-

Jen bolest, strasti, naříkání,

čeká tvé dny poslední,

dny jež plynou velmi krutě;

věčnost potrvá těch pár dní.

-

Tak odsouzen jsi bez váhání,

tvé budoucno je napsané,

sejdi pod tíhou kalných schrání

jež ukrývají duše ztracené.

-

Tvé hynutí má jeden konec,

k němu jak k trůnu zříš,

jen bílá nemoc je tvým stánkem,

jen v chladnou smrti dojdeš říš.

Vyhrabávám staré, stejně jako se zase vrací...

Zachumlala se kráska

na lavičce; svojí tvář

ozdobenou, ručkama

ladně splývá s večerem.

-

Vzal bych tě s sebou domů,

snad, ale dnes bude jen

tichý večer mých básní

a tvé krásy v mé hlavě.

Došli mi básně s deště a to znamená, že si nemůžu dát doušek té báječné whiskey; jak řekla, whiskey se pije když prší...

I.

Kape z nebe červeň,

jsem osamělý,

napůl ospalý

mžourám okem ven

sen nožem kreslíc.

II.

Neklidné pohyby

se stínem tmavým

a trochu rudým;

deště pochyby

pro těch pár kapek.

III.

Stačilo by míň

a můžeme spát.

Moje přítelkyně mi ji připomněla, ona má déšť tak nějak ráda...

“Můžu tě políbit?

jen tak na tvář.”

když v ruce promníváš

jak minci svůj slib

-

Jaro si odkvetlo

na hlavě jak víle;

divožence milé