#zmatenost

To. Ty okamžiky, kdy opřeš svou hlavu o mý rameno

a já vím, že jsem ten, o kterýho se opíráš,

na kterýho myslíš jako na toho, 

kterej tě ochrání, kterej tě bude držet.

To. Ty chvíle, kdy mě překvapíš,

když vstoupíš do místnosti a mně

 se rozbuší srdce, když se usměju,

když se usměješ,

když mi skočíš na záda a já 

úlekem málem spadnu

a potom mě obejmeš a já tě obejmu

a i když nejsem v objímání přeborník,

i když nemám objímání rád,

tebe objímám nejradši,

tebe obejmout mi nevadí.

V noci mám ve sluchátkách

U tebe pod peřinou

a přemítám,

jestli se tam někdy dostanu. 

Jestli někdy dostanu to privilegium,

ale zatím ne, zatím jsem srab,

tak mě prosím ještě neopouštěj.

Chci tě mít, i když tomu nerozumím.

Zase je to jiné, nechápu, o co se jedná,

nechápu, o co jde, jsem trubka,

nezvládám, nevím...

Miluju to. Miluju tě. 

A je to divný a zvláštní a poťouchlý,

jako ještě nic v mým životě,

kterej je tak prolezlej těma cizíma,

že mám občas reálnej strach,

Myšlenky proti citům. 

A nikdo nevyhrává. 

Nakonec prohraje úplně někdo jiný.