#zamysleni

Už dlouho se mi nestalo, že bych se úplně zhroutila a jen tak seděla/ležela, brečela a fyzicky nemohla přestat. Většinou se rozbrečím u nějakého filmu, seriálu nebo klipu, protože přesně cílí na moje emoce, které mě nutí brečet při každé romantické kravině. Dneska ne. Dneska jsem se pohádala se spolubydlící, kvůli úplné pitomosti. Chtěla jsem, aby nemusela nic dělat, především proto, že poznám, kdy má den, kdy sere na všechno a kdy je spíš produktivní. Tak jsem pekla buchtu a umývala nádobí. Bohužel ona se rozhodla spát a to nešlo úplně dohromady, logicky, tak jsme na sebe vyletěly a nedokázaly se rozumně dohodnout. Obě jsme začaly řvát, ona se snažila o tom bavit a já potřebovala chvíli na to, abych se uklidnila. Jelikož už dopadá ponorka, tak ona nedokáže určit hranici, kde si má dát pauzu a nemluvit na mě a já tu hranici neustále posouvám dál a snažím se vytvořit si prostor k dýchání. Dokážete si představit, že to je v 2+kk bytě válečná zóna , což samozřejmě nese nejhůř třetí člen domácnosti, pes. Ten už pár dní moc nežere a jen tak polehává, ani si s náma už nechce hrát. Za zlé mu to rozhodně nemám, taky se se sebou nechci bavit. 

Neustále si připomínám, že je důležité reflektovat si, co se stalo, protože jinak se zabedním do sebe, budu mít "svou pravdu" a stanu se svojí matkou. No, abych se ale dostala zpátky k pointě textu... Chvíli jsme po sobě křičely, ona se pak rozhodla, že po třetím "vypadni z mého pokoje" je asi opravdu čas se klidit, tak šla ven. Se zvukem zavírajících dveří jsem se naprosto zhroutila. Spousta slz, dlouhé vzlyky, nekonečně mnoho špatných myšlenek. A tak jsem ležela, brečela, objímala nebohého psa a začala upadat do nepříjemných vrstev mé mysli. Pak jsem zabrousila k nepříjemným myšlenkám na fyzickou bolest, pak na to, že už ani ten pes mě nechce vidět a já bez něj nemůžu žít (no, jakoby ten pes je mi cennější, než všichni lidi, co znám (sorry)) a pak jsem si sedla a velmi hlasitě lapala po dechu. Začala přicházet panika, že jsem do toho zase spadla (pitomost, když se to stalo poprvé za 2 měsíce) a pak jsem měla prázdno. Moje ochranné hradby zafungovaly, nějaký hormon se uvolnil a najednou jsem jako lusknutím prstu začala normálně dýchat. Myšlenky byly pryč a celé epizoda skončila v oka mžiku. 

Nevím, jak je to možné, nerozumím tomu. Normálně je tohle proces. Člověk se vybrečí, pomalu rozdýchává záchvat pláče, napije se, začne se mu dělat líp, uvidí vtipný meme na instagramu a usměje se přes slzy. Jenže ne. Tohle bylo divné. Prostě ten pocit nebyl. A já se ptám: je to normální? Stalo se to už někomu z vás? Já totiž nevím, co si o tom mám myslet. Není to poprvé, co jsem takhle zavřela proud emocí a děsí mě to. Dřív jsem měla obrovské problémy se zvládáním emocí, protože jich bylo moc, dneska mám obrovské problémy v tom je nějak rozumně "vypouštět do světa". Chce to sakra práci, abych začala něco cítit, reagovala, ono to pak prudce vybouchne a následně zmizí, jako by se to ani nestalo. Je to špatně?