#pohnutky

Když jsem asi před dvěmi třemi lety omylem smazala všechny své tumblry, byl to šok a taky úleva. Už dlouho jsem směřovala k tomu, že se nechci sdílet. A taky mi už lezla krkem melodramatická nálada, ke které to tu svádí. Takže – vyřešeno. 

Je konec dubna 2020 a já jsem tu zase. Před dvěma dny jsem jela vlakem. Docela dlouho. Sama ve vagonu. Slunce zapadalo, za oknem se vlnily louky a lány lesů se ve zlatém světle střídaly se zapomenutýma vesničkama. A já si uvědomila, jak mi v životě chybí trocha té poetiky, zabalení (po)citů do slov, tak jako dřív. Trocha toho sladkobolného kýče. 

Snad jsem tu správně. 

Přišla karanténa. Bylo logický, že ji strávíme spolu, že se spolu izolujeme od našich rodin. A vlastně to přišlo úplně přirozeně; ani jsme nad tím moc nepřemýšleli, prostě to vyplynulo. 

Já i přesto pociťovala obrovskej strach. Jak tohle zvládneme? Co když mě prostě bude mít za dva dny dost? Co když se spolu budeme nudit? Lézt si na nervy? Co když to prostě nedáme? Co pak? 

Jeho to tolik netrápilo. Myslím, že ho to možná ani nenapadlo. 

Dneska jsem odjížděla. Objímal mě, tiskl mě k sobě a nechtěl mě pustit. Tak co, přijde ti, že tě mám dost? Protože nemám. Ptal se, kolik dnů vkuse jsme spolu vlastně strávili. Ten tejden totiž uplynul mrknutím oka. A bylo to krásných 10 dní.

Protože jak říká on, asi jsme vážně kompatibilní. Bylo nám krásně. Mně bylo. Zamilovávala jsem se. Opravdu. Hluboce. Padám.  

Když si ze mě dělali ostatní srandu za mou kresbu, objal si mě a já zabořila hlavu ke tvému krku. Jen jsme blbli, nebo jsem tě v tu chvíli chtěla objímat a líbat?

Když jsme posbírali střepy z rozbité láhve a šli si umýt ruce, objal si mě zezadu. Už zase. Jen jsme blbli, nebo jsme se oba chtěli otočit k sobě a líbat se?

Před 11 měsíci pro mě bylo nepředstavitelný, že bych za relativně krátkou dobu mohla ujít takovej kus cesty. Že budu koncem roku vážně v pohodě. Že na tom vlastně budu líp než před rokem, protože jsem si myslela, že s ním jsem nejšťastnější. Nic z toho nebyla přirozeně pravda. Člověk může bejt šťastnej kdykoli, s kýmkoli. Jen si musí vybrat, že šťastnej bejt chce. Jsem možná úplně jinej člověk než před rokem. A přitom jsem to pořád já. On mě nepoznává. 

Ta holka, co sedí naproti němu a je šťastná i bez něj není ta, kterou znal a kterou miloval. Kam se poděla, nevím. Jsem ale ráda, že je pryč. 5 let je velká část života. Já ji nikdy nesmažu. Nechci. Vím, že díky tomu, co jsme spolu prožili, všechno to dobrý i zlý, jsem dneska tím, kým jsem. 

Ráda bych mu to všechno pověděla. Ráda bych mu řekla, že se mi daří dobře, protože když odcházel, odcházel s těžkým srdcem, protože věděl, že mě zničil.  Ráda bych se ho zeptala, jak se daří jemu. Vážně jsem si myslela, že až já budu v pohodě, najdeme si k sobě cestu. Alespoň jako přátelé. Jenže já na tý cestě stojím dneska sama. On mi ani neřekne ahoj. Ani se na mě nedokáže podívat. A každý moje slovo jím projíždí jako ostrej nůž. 

Moje teta, ve snaze mě všelijak povzbudit, zlepšit mi náladu a dodat mi odvahu a naději, poslouchala plno podcastů, a několikrát denně mi volala, kontrolovala mě a sdělovala mi svá zjištění. Obě jsme rády ezo. V hlavě mi proto utkvěl astrologický podcast – horoskop na rok 2020. Rok 2020 bude zlomový. Do léta se vše začne zlepšovat, zklidňovat, ale léto bude hodně nervózní. Vše se definitivně spraví až na konci roku.

Na jaře moje vichřice odezněla. Naučila jsem se být šťastná. Léto nervózní bylo. Moje myšlenky se točily okolo někoho, kdo žije tisíce kilometrů daleko, domů jsem chodila za svítání a můj život byl zmatek, protože jsem se snažila na mého „cizince“ zapomenout. Bylo to nádherný období, kdy jsem se vyřádila, kdy jsem hodila za hlavu veškerou zodpovědnost a prostě se učila jen být a užívat si, co je teď a co mi život dává. Moji kamarádi mě učili být bezstarostná a brát ze života vše, co jde. Učil mě to on.

Podzim byl zvláštní. Začala jsem se zklidňovat. Cítila jsem, že potřebuju čas pro sebe. Hodně věcí se začalo vyjasňovat. Můj cizinec ke mně chodil už jen ve snech. Celou dobu byl asi neuskutečnitelným snem, ke kterému bylo jen snazší se upínat a nečelit realitě. Ta mě dohnala v prosinci.

Prosinec jsem proplakala. Uvědomila jsem si, že jsem zamilovaná – do někoho, kdo mě učil být bezstarostnou, kdo mě bral celé léto ven, kdo mě doprovázel celé léto k ránu domů, kdo se mě nenápadně dotýkal před kamarády a kdo mě vášnivě líbal před domem; do někoho, před kým jsem vždy nakonec utekla k někomu jinému; do někoho, koho jsem do té doby nedokázala vidět. Uvědomila jsem si to, když stál naproti mně a řekl mi, že spolu být nemůžeme, protože jsem bývalá jeho kamaráda. Puklo mi v tu chvíli srdce a nedokázala jsem se s tím smířit. Když jsme si o tom povídali o několik týdnů později v jeho autě před naším domem, tentokrát střízliví, viděla jsem strach. Bál se – bál se do toho skočit po hlavě.

Ještě na Boží hod jsme se probudili vedle sebe v posteli. Bylo to krásný ráno a já byla šťastná. Jenže celou tu noc, co mě po půl roce zase konečně líbal, jsem cítila strach. Ať chtěl se mnou jen spát, nebo cítil to, co já – bál se.

A pak se během týdne všechno změnilo. Mým životem se jako by prohnala další vichřice. Třicátého prosince do mého života někdo přišel – někdo, kdo v mém životě byl celou dobu, jen byl mimo, někdo, kdo ke mně tentokrát přišel a dal mi najevo, že se nebojí; že se nebojí skočit a nést všechny následky, protože mě má rád. Imponovalo mi to, protože tuhle odvahu uzavřít nový závazek jsem postrádala celý rok u druhých i u sebe samotné.

A tak jsem skočila. Skočila jsem, i když jsem věděla, že jsem chtěla skočit s někým jiným. Skočila jsem a věděla jsem, že si hraju s ohněm. Ublížím jemu, Jemu, sobě, anebo možná nám všem.

V hloubi duše jsem panikařila a panikařila jsem pořád; jen ne, když jsem byla s Ním. S Ním jsem byla klidná. S Ním to nějak dávalo smysl. Dává to smysl.

Jen občas se objeví můj strašák – co kdyby. Co kdybych si vybrala jinak? Co kdybych neskočila? Byla bych šťastná? Byl by šťastný on a On?

Týdny mě tížil pocit, že to bylo jen na mně. Že jsem v tu chvíli hýbala všemi figurkami na šachovnici. Že jsem rozhodla – šach mat, aniž by mi v tom on mohl zabránit. Pak si uvědomím, že mohl. Nemusel se tak bát.

Děsí mě, že s oběma jsem někdo jiný. S ním jsem černá, s Ním jsem bílá. Třicátého prosince jsem seděla s Ním v altánku na rozcestí a mám pocit, jako bych ten den rozhodla tah, který ovlivnil celou partii, hru – život. Tah, který možná určí celou budoucnost. A byl to tah, který jsem rozhodla impulzivně jako vždycky, aniž bych promyslela důsledky.

Děsí mě, že s ním by byl život černý a s Ním je a bude bílý. Mám pocit, jako bych si zvolila jeden život před druhým.

Rok 2020 byl zlomový. Ale horoskop říkal, že se to všechno spraví. Spravilo? Já vlastně nevím. Možná mám jen strach z toho, že jsem opravdu zase skočila. A tak mi nezbývá věřit, že to všecko bylo tak, jak to být má. Že to tak možná bylo napsané; že se rozhodnu pro tenhle život. A možná kdybych se tak nerozhodla teď, rozhodla bych se úplně stejně jen jindy a jinde.