#durgrim

Byli s Hulrikem posláni zajistit jednu z nových štol. Horníci tam prorazili do jeskyně, v níž nalezli hnízdo šedosporů. Oni měli buď jeskyni vyčistit, nebo pokud to nepůjde, zbortit přístupovou chodbu.

Měl Hulrika zadržet. Mohl Hulrika zadržet. Kdyby se do jeskyně nevrhli po hlavě a napřed hodili dovnitř trhavinu, mohl boj dopadnout úplně jinak. Ne, dopadl by úplně jinak. Ale oni byli tak nadšení, že jim kapitán věřil natolik, aby je poslal samotné. Jejich první mise bez dozoru staršího bojovníka. Tímhle akorát dokázali, že si tu důvěru nezasloužili.

Hulrik vběhl do sluje dřív, než Durgrim stihl cokoliv říci. První zvuky boje k němu dolehly dřív, než on sám překročil její práh. Kdo mohl tušit, že těch šedosporů bude tolik. Když se k němu konečně probil, Hulrik byl na prahu smrti. Museli ustoupit. Jednou rukou podpíral Hulrika, druhou odrážel šedospory. Vlekl ho ven a těch pár kroků se zdálo jako jako věčnost.

Vpotáceli se zpět do štoly. Durgrim měl alespoň dost rozumu, aby srazil podpěru a hodil ke vchodu slabou nálož trhaviny. Skála se otřásla, když se ústí tunelu sesypalo. Pak se mu Hulrik složil pod rukama.

Klečel s ním na hrubé podlaze, tiskl jej k sobě, netušil, jak dlouho. Znovu a znovu tiskl Hulrikovi na hruď svou dlaň v naději, že z ní opět vytryskne léčivá záře. Ale byl slabý, příliš slabý. Šeptal do jeskynního ticha, že bude v pořádku, že se uzdraví, tohle není konec, bude v pořádku, bude v pořádku, bude v pořádku...

Nic z toho, co následovalo poté, nepůsobilo skutečně. Našla je hlídka, kterou za nimi poslali. Vyčerpaný Durgrim prospal celý další den. Hulrikovi vystrojili hrdinský pohřeb, protože zemřel ve zbroji Kjarvigu. Durgrim dostal volno, dokud nebude "připraven vrátit se do služby". Ale jak měl pokračovat bez Hulrika...

Nevěděl, kdy přesně se rozhodl odejít. Ale bylo to jediné rozumné rozhodnutí. Bez Hulrikovy přítomnosti byly kortunské síně tak strašlivě prázdné. Pomalu každý roh mu jej připomínal, jako by se za ním měl zase vynořit a sevřít ho v objetí, jen aby se ta představa vzápětí rozplynula. Takhle už nemohl pokračovat.

*

"Takže tohle je tvoje poslední slovo? Odcházíš?" ujišťoval se kapitán.

Durgrim přikývl. "Bude to tak lepší."

"Bude škoda tě ztratit. Vždycky jsi byl dobrý bojovník."

Zavrtěl hlavou. "Jak bych mohl bránit Kortunu, když jsem nedokázal ochránit Hul-... jeho." I vyslovit to jméno bolelo.

Začal si rozepínat přezku pláště se zlatým kladivem Kjarvigu. "Nezasloužím si ho dál nosit. Beztak jsem mu přinesl jen hanbu."

Kapitán jeho ruku zastavil. "Nech si ho. Ať ti připomíná, odkud jsi přišel, a kam se můžeš vrátit, pokud si to budeš přát."

*

Následujícího dne vyrazil časně ráno, plášť složený na dně torny. Ven z kortunské brány, pak cestou mezi horami dál a dál. Možná tam někde nalezne nový smysl.

"No zas tak blízko k sobě zase nemáme," začal se Oli bránit.

"Ale no tak, za zkoušku nic nedáš," šťouchnul do něj Durgrim, "prostě za ním přijdeš a normálně se zeptáš, jestli by nám nezvládl zajistit přístup do Sněmu."

"Jasně, protože je naprosto normální dávat svým známým přístup do vládních budov."

"Aspoň to zkus. Udělej to pro tým," ukončil Baltazar debatu.

*

Arno mu říkal, že jednou týdně vede šermířskou školu ve staré míčovně. A opravdu Oliho už z chodby vítalo zvonění čepelí. Uvnitř pak našel asi tucet cvičenců, jak na sebe pod Arnovým vedením cvičně útočí.

"Oli!" mávk na něj Arno, "To je překvapení... Dej mi deset minut, už skoro končíme."

Oli se opřel o zeď a jal se pozorovat akci. Šermíři všichni vypadali mládě, převážně lidé nebo půlelfové, ale i pár trpaslíků a půlčíků. Arno kroužil mezi dvojicemi, tu chválil, tu opravoval.

"Pěkně! - Pozor, začínáš výpad nohou, ruka ti musí jít první! - Můžeš ten pohyb zmenšit, všechno je to v zápěstí."

Lekce skončila a žáci se rozešli. Zadýchaný Arno si přisedl k Olimu.

"Tak co, přišel ses podívat na náš trénink? Chtěl by ses k nám připojit?"

"Díky za nabídku, ale asi bych mezi tu mládež nezapadl."

"To víš, šerm jde zase do módy, takže se toho chytly děti papalášů. Někteří si platí i za soukromé hodiny, docela to sype."

"Dobré vědět, jestli někdy pověsím žoldáctví na hřebík. Bych ti mohl začít dělat konkurenci."

"Tak to hodně štěstí," zasmál se Arno, "ale něco mi říká, že sis sem nepřišel jen povídat."

To je to tak poznat? "Bohužel ne. Chtěl bych tě poprosit o laskavost. Najali si nás s Eskadrou kvůli nezvyklým úkazům na střechách - divné zvuky, mrtví holubi, siluety proti nočními nebi a tak. Koncentruje se to kolem budovy Sněmu, takže tam to možná hnízdí? Jenže u vrátnice nás měli za blázny, takže se chci zeptat - věř mi, můj nápad to nebyl - jestli bys nám náhodou nemohl pomoci? Když už jsi de Vera?"

Arno svraštil čelo. "Trochu přeceňuješ, jak velkou moc to jméno má. Já se od politiky držím dál, to spíš můj bratr... "

"Aspoň se u někoho přimluvit?"

Když Arno neodpovídal, vytasil se s posledním trumfem. "Budu ti dlužit. Možná další schůzku?"

"Ty teda víš, jak smlouvat," zasmál se Arno, "ale měl bych férovější nabídku. Já poprosím Leona, aby vám zajistil vstup, a ty mě naučíš tu fintu z minula."

Po chvilce rozvažování Oli přikývl. "Fajn. Ale až potom, co nás dostaneš dovnitř. A učím to jenom tebe, ne že to předáš svým žákům."

"Platí," zazubil se Arno a začal si sbírat věci. "Dřív než zítra nemá cenu za Leonem chodit, takže měl bys teď chuť na tu druhou schůzku?"