#maleradosti

Když scházíme loukou vlnící se ve větru.

Když v podvečeru hledáme klacky na přístřešek.

Když si večer spolu čteme z knížky.

Když usínáme s pohledem na nekonečnou hvězdnou oblohu.

Když se v noci klepeme zimou a k ránu je spacák mokrý od rosy.

Když nás ráno zahřeje první sluníčko.

Když si v plecháčku uvaříme turka a dáme si k němu tatranku.

Když znovu vyrazíme po opuštěných lesních cestách a na kopci, na konci dalšího dne, si připijeme jedním plechovkovým pivem.

Souzníme s tím, jak to vystihuje Luděk Čertík ve své sbírce esejí SPOLU NEZKROTNÍ o krajině, chůzi, naslouchání, životě a jiné zvířeně...

Ta potřeba pronikat do skrz naskrz živého světa.

Zakoušet živost na každém kroku.

A víte, že ani nevím? Prostě mě to ráno napadlo, že sem pojedu.

Ale vy moc dobře víte, proč tu jste. Usměje se. A já na ní.

Koukám na mrtvého ptáčka u mých nohou na podlaze kostela.

Myslím na to, že opravdu vím, proč tu jsem. Původně byl hlavní motiv, vidět výstavu Adrieny Šimotové, ale teď se vynořuje něco důležitějšího.

Udělat krok k obnovení vztahů, které se před lety rozbily.

Ale nejdřív potřebuju vylézt na kopec. Získat nadhled. Slyšet vítr a bzučící louku. Pozorovat dravce v letu. Vonět k mateřídoušce. A sledovat, jak se porosty kavylu vlní po svahu Rané jako moře.

Už je čas do toho jemně fouknout, aby se to pohnulo.

Cítím tu život, radost a spokojenost. Energii komunity lidí, co si sem chodí každé úterý pro své podíly nebo nakoupit jídlo ze dvora od místních farmářů, pozdravit je. Těší mě slyšet slova: daří se nám dobře a máme skvělý tým díky úžasným stážistům z Farmářská škola. S jedním z nich jsem si popovídala. Září mu oči, když mluví o zemědělství, čiší z něj zvídavost a taková aktivní naděje. Pozoruji ho s jakým zájmem a laskavostí vítá každého nového návštěvníka. Věkem by mohl být můj syn. Semínka komunitou podporovaného zemědělství, co jsme za 15 let zaseli, žijí v nové generaci. KPZ model funguje lidsky i ekonomicky, když se dobře nastaví. Lucie s Brettem to dělají báječně. Nejsou na to sami, umí se totiž obklopit lidmi, se nimiž jsou v souladu. Umí dávat i přijímat. A já si domů přinesla tenhle pestrobarevný podíl zeleniny, ovoce, vajíček i bylinek. Jsem vděčná za hojnost ve svém životě.

Text a foto: Šárka Krčílková

Vůně podzimního lesa. Houbové žně. Polívka k snídani bodla. O to víc si člověk doma užije horkou vanu a řízky z bedel. A příště si vzít teplý vlněný ponožky.

Text a foto: Šárka Krčílková

Nejsem žádná velká zahradnice, ani nemám vlastní zahradu, ale mám přátele z komunitní zahrady KomPot. Právě tam si vždycky uvědomím, jak to je léčivé. Zabořit ruce do hlíny ve společnosti lidí, ke kterým mám blízko. Vytahovat z životem kypící půdy čerstvé mrkve, pastináky i řepu. A pak si společně uvařit oběd, klábosit, u toho třeba přebírat fazole, vyhřívat se na sluníčku a jíst dobré jídlo. Nasytit tělo, mysl i duši.

Zní v nich smích Míši, kokrhání 12 kohoutů, piano, drnkání kytary a hlas naší kamarádky Jany. Hrají všemi barvami a bzučí jako letní louka, na které jsme spali.

Budou se hodit, až přijdou chvíle, kdy potřebuju povzbudit a posílit. To si pak vzpomenu na obraz širé hvězdné oblohy při usínání, úžas a klid, který mi přináší.

"Těším se, jak budeme padat", říkala včera Míša, když jsme hledali převis na spaní. A taky se jí to bohatě splnilo, protože jsme poprvé netrefili tu správnou odbočku. To pak spadnete do vedlejšího údolí a zabloudíte, ani nevíte jak. Než se zpátky vydrápete na cestu, jste zpocení skrz naskrz.

Teď ti tři ještě chrní. Všude je klid. Jen občas zašvitoří ptáček, zašumí vítr ve větvích nebo spadne šiška. Není nad to, usnout a probudit se v lese.

Vychutnávám si ten okamžik, kdy jen pozoruji, naslouchám a nasávám vůni lesa. A těším se, až za chvíli z ohniště začne stoupat proužek dýmu a Radim udělá kafe.

Text a foto: Šárka Krčílková

Spěcháš?

Ani ne.

Tak si k nám lehni a poslouchej vítr.

Zpívá mé duši dlouho. Píseň o vnitřní svobodě.